Zápach stáří je mýtus. Vědci odhalili, že neexistuje

Lidé, podobně jako mnohá zvířata, dokáží rozeznat specifickou „vůni stáří“. Nová studie čichu dokládá, že oproti všeobecným předpokladům a odsudkům staří lidé „nepáchnou“.

Zápach stáří je mýtus. Vědci odhalili, že neexistuje

Jednou z mých nejranějších čichových vzpomínek je uvítací polibek na tvář s tetičkou z Vršovic. Tvář měla sice zmačkanou, ale i jemnou jako hedvábný papír, a dodnes si pamatuji její nezaměnitelnou vůni. Už se sice nedozvím, zda to bylo výsledkem používání nějakého pleťového krému či třeba výpary z její vybrané kuchyně, ale ta vůně byla pokaždé stejná a stejně intenzivní.

Smells like Old Spirits

Schopnost  starých  lidí přejímat pachy a vůně prostředí, ve kterém dlouhodobě žijí, je známá a Japonci  ji nazývají kareishu. Švédský neurovědec Johan Lundström však toužil prozkoumat jejich odér bez těchto vlivů.

Pravěký facebook: sociální sítě fungovaly už před počítači

V rámci svého experimentu rozdělil vzorek na tři skupiny. Skupinu mladých (20–30 let), lidí středního věku (45–55 let) a starých (75–95 let). Tito lidé posléze chodili spát po pět nocí v triku se všitými „papírovými plenami“ v podpaždí, když se předtím umyli neutrálním, bezzápachových mýdlem a šamponem a vystříhali se konzumace alkoholu, ostrých kořeněných jídel a kouření.

Po ukončení této fáze vědci oddělili části nasáté potem, vložili je do skleněných nádob a dali je k „čichové degustaci“ osobám ve věku 20–30 let se zavázanýma očima. Navzdory hitu Nirvany (Smells Like Teen Spirit), byla nejspolehlivěji rozeznána „vůně stáří“, připomínající „staré knihy“ či „zvětralé pivo“. Oproti předpokladům také byla vyhodnocena jako nejpříjemnější ze všech tří testovaných věkových skupin. Nejméně „pod nos“ šla naopak vůně mužů středního věku, která byla – zřejmě díky vyšší hladině testosteronu – popisovaná jako pronikavý koňský či pižmový pach.

Co nám voní a nevoní

Lidé jsou svým smyslovým založením především „zrakoví tvorové“. Náš čich je – obzvláště vzhledem k živočišné říši – velmi slabý, potlačený a nevýkoný. Přesto se jeho prostřednictvím odehrává velmi důležitá „čichová komunikace“.

Čich je náš evolučně nejstarší smysl, který se vyvinul v době, kdy byla délka lidského života o mnoho kratší, nežli je tomu dnes, říká Johan Lundström.

Světlovlasí černoši a Evropané nemají nic společného. Geny pro blond vlasy jsou dva

„Lidé, podobně jako zvířata, pomocí čichu a tělesného pachu získávali informace o věku, zdraví, nemoci, což bylo důležité například při volbě  vhodnosti či nevhodnosti sexuálního partnera.“ Etolog Dustin Penn dodává, že v tomto ohledu  mohlo být „stáří“ příznakem schopnosti dlouho a úspěšně přežít, a tudíž i příslibem „dobrých genů“. I přes tyto domněnky však zůstává lidská schopnost rozlišovat čichem lidi podle věku ne zcela uspokojivě zodpovězena.

Podobně je tomu ostatně s lidským chováním pod vlivem feromonů či s bezprostředním uplatňováním čichu při výběru partnera. V jednom z četných experimentů například vědci napustili dvířka toalet a sedačky v čekárně androstenolem (pohlavní steroid). Zatímco ženy těmto místům dávaly přednost a na takto „označkované sedačky“ si sedaly, muži se jim naopak vyhýbali. S velkou pravděpodobností zde totiž vycítili teritoriální přítomnost jiného a možná dominantnějšího „samce“. 

 

Citlivý necita

Pokud si vzpomenete na film Parfém, jeho hlavní hrdina měl sice přecitlivělý „absolutní čich“, ale necítil sám sebe a také necítil morální hranice toho, kam až ve svém zachycování vůní může zajít.

Dustin Penn říká, že „nedílnou součástí našeho já je i náš osobitý „pachový podpis“, který se vytváří zejména v podpaždí, a to za pomoci působení bakteriální mikroflóry“. Vedle výběru partnera  (Eskymáci se mohou  při svém  třecím „polibku nosy“ rovnou očichat), vytváří čich také silné pouto mezi matkou a dítětem. Rodička rozezná „ po čuchu“ své pokolení od cizích již pár dnů po narození, a novorozenec se zase „po slepu“ neomylně pne a váže k vůni matky.

V tomto ohledu není bez zajímavosti, jakým způsobem je také „cítění“ nevědomě spojeno s „city“. Císař Napoleon kupříkladu ve svém emocionálním pohnutí  prohlásil, že by ho vůně keřovité aromatické macchie i se závazanýma očima vždy přesně navigovala do jeho milovaného rodiště, korsického Ajaccia.

Setkání v Hongkongu: Děti chodníku uprostřed betonové džungle velkoměsta

Cikánka Gisela, se kterou jsem se kdysi dávno setkal, zase rituálně využívala zesíleného čichu psů, aby byla schopna  „cítit ve vzduchu“ to, co teprve přijde.

Schopnosti našeho čichu zkrátka dosud představují mapu s množstvím bílých, neprozkoumaných míst, v nichž je „stále co objevovat“. Dobrodružství přitom leží přímo před nosem. Zkuste si doma, v bezpečném prostředí, kupříkladu utlumit ostatní smysly a uvědomit si, co vše jste schopni vnímat čichem. Nebo si jen tak zavřete v křesle oči a vydejte se po „za nosem“ po stopách vlastních čichových vzpomínek…

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.