Byl to den jako každý jiný. Zrovna jsem byla sama doma, když začalo zemětřesení. Už zase. No jo. Stoupnu si k plochému televizoru a přidržuju ho. Ještě aby se nám tak rozbil. Po chvíli to vzdávám a vrhám se pod stůl. Do pořádného stolu se vyplatí investovat. Mezi vlnami otřesů přebíhám ke dveřím a otevírám je dokořán. Mám utéct ven? Nebo zůstat uvnitř? I ve dveřích protějších bytů stojí lidé a nikdo neví, jak se rozhodnout. Plechové zábradlí se vlní a dělá pořádný hluk. Tak po takových schodech dolů nejdu. A pak vše postupně utichá. 

   Jaký byl život po zemětřesení v Tokiu? Rozhodně jiný, než jak ho popisovala česká a německá média. Opravdu mi vadilo, že všechno tak nafukují, když přitom skutečnost byla sama o sobě dost hrozná. V supermarketech prý nejsou potraviny a Tokiu hrozí vyhladovění. Existuje snad člověk, který by mohl být vážně ohrožen nedostatkem instantních nudlí?! Ano, některé druhy potravin byly vyprodané. V supermarketech, kde je za normálních okolností pravidlo maximálně tří zákazníků na jednu frontu (v opačném případě se otevře další pokladna), se klikatily dlouhé propletence zákazníků. Nikdo však nekupoval maso ani zeleninu. Všichni chtěli balenou vodu, rýži a instantní nudle.

   Každá japonská domácnost by měla mít doma zásoby jídla a balené vody pro případ katastrofy, a to nejméně na tři dny. Otázka, jestli i nadále pít vodu z vodovodu, se hlavně po spadu mírně radioaktivního deště stala dost palčivou. Kde a jak sehnat balenou vodu na další dny? Náš supermarket otevírá v 10:00. Už před otevřením se u vchodu seřadily manželky a matky, připravené pro svou rodinu vybojovat jedinou petflašku vody, kterou bylo možné koupit (supermarket zavedl pravidlo jedna petflaška na osobu). Kdo přišel byť i jen 5 minut po desáté, neměl nejmenší šanci. Jiný supermarket v naší blízkosti zase zavedl pravidlo, kdy se balená voda prodávala jen těhotným a maminkám s malými dětmi. To mi přišlo rozumné, protože děti jsou na radioaktivitu ve vodě mnohem citlivější než dospělí. Také jsem tam ale viděla ve frontě důchodkyni, která se tvrdě dožadovala vody a argumentovala tím, že je stará a nemocná. Ůplně mě to rozlítilo. Proč se stará a nemocná osoba má obávat rakoviny víc, než malé dítě? 

   Často jsem se tak vydávala na honbu za vodou a vždy si v jedné ruce nesla helmu na motorku. Zemětřesení totiž byla na denním pořádku. Zažít je v supermarketu mezi vysokými regály plnými zboží není nic hezkého. Viděla jsem prodavačku, jak se snaží vlastním tělem stabilizovat regál s drahým alkoholem. Lahve přesto padaly na zem a střepy se rozlítávaly do stran.