Ze zákulisí tištěného National Geographic: Fotograf leze po zdi

Když časopis National Geographic přirovnáte k rodině, tak její hlava bydlí ve Washingtonu a jednotlivé děti se rozprchly do celého světa. Jednou za čas - jak už to u dobrých rodin bývá - se všichni anebo skoro všichi sejdou u některého z potomků. Před pár dny je hostila Praha.

Autor: Tomáš Tureček

18. 11. 2011

Tak schválně, v kolika zemích NG vychází?

V Praze tělesná kila rozhodně dolů nešla.

I na první pohled nudná věc se nakonec může zvrhnout ve velice příjemně strávené chvíle. Před několika dny jsme v Praze pořádali konferenci National Geographic se zaměřením na střední a jihovýchodní Evropu. Hostili jsme nejen šest šéfredaktorů lokálních edicí NG z tohoto regionu, ale i nejvyšší vedení z našeho ústředí ve Washingtonu – šéfredaktora celosvětové verze, Chrise Johnse, prezidenta časopisecké divize NG, Declana Moora i viceprezidenta celé NGS, Terryho Adamse.

Mimochodem když zmiňuji šest edicí NG z našeho regionu, víte, kolik dnes vychází po celém světě regionálních vydání National Geographic? Je to již 35 edicí! Naše česká byla 21. v pořadí, poslední, indická, která se momentálně chystá, bude mít pořadové číslo 36.

Světový fotograf s děsivým nástrojem

O konferenci psát nechci, myslím, že průběh powerpointových prezentací si dokážete živě představit sami. Když jsme však v pátek odpoledne skončili, navrhnul jsem přítomným, že je cestou do hotelu provedu ještě po Vyšehradě, neboť sídlo naší redakce není daleko. Většina nadšeně souhlasila, takže jsem se zhruba na dvě hodiny změnil v amatérského průvodce. Obcházeli jsme národní kulturní památku po vnějších hradbách a naši zahraniční přátelé obdivovali pohledy na Prahu (to ještě nebyla inverze). Dost mě překvapilo, že přestože většina z nich je velmi zcestovalých, v Praze byl dosud jen málokdo – včetně Chrise, který je kromě šéfredaktorování americké verze NG jedním z nejlepších fotografů světa. Však také vzápětí prokázal své původní zaměření, když se vyhoupl na jednu ze zdí a jal se fotografovat celou naší skupinu naprosto děsivým fotoaparátem, který si půjčil od někoho z našeho hloučku. Vážně jsem moc zvědavý, jak tahle fotografie dopadne - tedy když vezme předpotopní přístroj do ruky opravdový profesionál. Doufám, že vám ji budu moci na tomto místě ukázat (samozřejmě až ji ten kdosi z naší skupiny nechá vyvolat).

Dietka Made in Czech

Všechny nadchla i procházka po vyšehradském hřbitově – naši američtí přátelé byli zvědaví hlavně na slavného „amerického“ skladatele, Antonína Dvořáka, který zde odpočívá. Už se dost setmělo, na Slavíně hořely desítky svíček a ochranka už chrastila klíči, neboť jsme dorazili těsně před zavírací dobou. Přesunuli jsme se proto do hotelu dolů pod Vyšehradem, kde jsem naše hosty nechal převléknout před tím, než jsem je nalákal na pořádnou českou večeři do hospody. Den předtím totiž absolvovali oficiální večeři v mezinárodní restauraci a mnozí se tázavě dívali, jestli ochutnají také něco dobrého českého. Takže abych to zkrátil: kvasnicové pivo, topinky s česnekem, kýblík domácího škvařeného sádla, česneková a bramborová polévka v chlebu, vepřové koleno s hořčicí a křenem (kilo na osobu), na závěr velký panák becherovky (to měli místo dezertu, protože sladké už hosté překvapivě odmítli). Myslím, že druhý den ráno odlétali bez snídaně a vzpomínky na Prahu zůstanou dlouho v nich :-).

P.S.: Fotografie nejsou z letoška (na ty je ještě brzo), ale z loňského setkání šéfredaktorů všech divizí přímo v centrále National Geographic ve Washingtonu.