Zelenáč v zemi faraonů

V Egyptě jsem byl mnohokrát a můj status byl většinou stejný: turista, cizinec, tudíž především potencionální zdroj příjmů.

Zelenáč v zemi faraonů

V Egyptě jsem byl mnohokrát, a ať už to byly cesty soukromé nebo pracovní, můj status byl většinou stejný: turista, cizinec, tudíž především potencionální zdroj příjmů. Nemyslím to nijak zle, tak to prostě je, protože jako cizinec se dostává každý běžný návštěvník především do kontaktu s těmi, kteří z turistiky žijí.

Turista začátečník

Pokud lidé jedou s cestovní kanceláří, pohybují se v bublině. K tomu nejsou potřeba žádné cestovatelské zkušenosti. Hodí se snad jen obratnost při smlouvání o ceny suvenýrů a alespoň základní přehled o cenách, pokud vyrážíte na nějaké výlety či akce, které cena zájezdu nepokrývá. V době internetu to není tak velký problém.

V roce 1997 jsem jel do Egypta poprvé a trošku naslepo na polopracovní cestu. Internet ještě nefungoval naplno a ani jsem neměl k dispozici vydání průvodce Lonely Planet Egypt. Náš vykutálený egyptský delegát Ali nám hned prodal lístky na "nezapomenutelnou" Sfinga Laser Show v Gíze po dvaceti dolarech, ačkoli ve skutečnosti stály 20 egyptských liber (tedy tak pětkrát méně). Nijak mu nevadilo, že cena lístku byla na pokladně, kolem které jsme šli, dobře čitelná, a ještě se divil, proč jsme naštvaní. Podobně tenhle šikula zajistil na cestě do Údolí králů oběd v zájezdním hostinci, kde se běžné ceny násobily dokonce deseti a Ali dostával provizi za dohození oveček k ostříhání.

Turista je zkrátka hejl vhodný k oškubání a setká se povětšinou s individui, která jakoby z oka vypadly pražským taxikářům a číšníkům. A dlužno dodat, že mnoha turistům to ani nevadí, protože mají mnohem vyšší příjmy než Egypťané, z nichž je polovina negramotná a většina žije ze dvou dolarů na den.

Ukázkový je třeba byznys skupinky vykuků u velké pyramidy v Gíze. Ve stěně je díra na pár metrů do pyramidy. Japonci za toto nic cálují 50 dolarů na osobu. Není to jen pro ty dobře živené vykuky, kteří se u tohoto "vstupu" rozvalují, určitě dávají sami všimné těm, kteří by mohli rozhodnout, že tam nemají, co dělat. Policisté podobně vybírají za vstup do oblasti za pyramidy z druhé strany, kam směřují projížďky na půjčených koních. (Mají jednu výhodu, že se tak k pyramidám dostanete poměrně brzy po východu slunce a dají se tak pořídit hezké fotky.)

Facebooková fotogalerie Martina Frouze, dlouholetého spolupracovníka české redakce National Geographic Česko, který je od začátku března znovu v Egyptě jako fotograf českých egyptologů.

A upřímně prohlídka pyramidy zevnitř není pro laiky zas tak úžasná, jak se snaží namluvit některé dobrodružné filmy. Poměrně levně takovou návštěvu pořídíte například v Dahšúru. Jen stoupáte nejdříve někam doprostřed pyramidy, abyste pak jejím nitrem sestupovali dolů poměrně stísněnou šachtou a odměnou vám jsou potemnělé stěny pompézní hrobky mísené s intenzivním zápachem čpavku, zřejmě z moči, která se hromadí někde v podloží v základech stavby od velbloudů, průvodců a turistů. Pyramidy jsou zkrátka zvenčí nejlepší.

S jídlem opatrně

Egyptská kuchyně není zrovna proslulá a Libanonci nebo Turci se nad ní trpce usmějí, nebo ji rovnou ocejchují jako hnusnou. Pravdou je, že i v Egyptě se dá dobře a levně najíst. Jen proboha nepijte nebalenou vodu, mléko, nebo ovocné nápoje či nekonzumujte nějakou čerstvou zeleninu a jiné nepečené, nevařené pokrmy. Na první cestě jsem se napil k čaji běžně servírované vody ve sklenici a pak už prokládal rýži živočišným uhlím.

Za sebe doporučuji v podstatě jen několik jídel, která mi opravdu chutnají - báječný místní fastfood - košerí: jde vlastně o těstoviny s takovým mixem čočky, cizrny a ještě něčeho s omáčkou. Chutná to báječně a v přepočtu za 20 Kč dostanete královskou porci.

Osobně miluji támeje, vlastně , což je vlastně zeleninový karbanátek a jídlo pro chudé. Na smaženém kuřeti v pouličním grilu se toho také nedá moc zkazit. Všechno ostatní mně nijak nezaujalo, včetně doporučených nadívaných holoubátek na Chán Chalilí. Vždy je pak dobré doprovodit místní kuchyni řádným douškem z domova dovezené pálenky. Snad kromě tradičních cukrovinek, které jsou velmi sladké, a tak se báječně se doplňují s pravou egyptskou kávou. Místní čaj, zvláště v poušti, přijde také k duhu.

V hotelích samozřejmě dostanete variace na mezinárodní kuchyni. Ale většinou je to hnusné, přestože bydlíte v poměrně slušném hotelu. Dokáží zprznit i špagety s boloňskou omáčkou. Oblíbené jsou i restaurace v parnících na Nilu, ale není to nic úžasného. Komu se stýská po "domácí stravě" může samozřejmě zajít na hamburger.

Domů si ještě vozím pražené kešu oříšky. Jsou blíž ke zdroji a mají je tu větší a chutnější.

Egypťané jsou veselí

Bude to velké zjednodušení, ale Egypťané jsou povětšinou dobromyslní a veselí. Někdy až takovým dětským způsobem. Rádi se baví a stačí jim znát vaše jméno a národnost a začnou si s ním jazykově pohrávat. Bavit se na váš účet. Nás Čechy - neboli Číky - hned spojí s anglickými kuřaty - čikn.

Egypťané jsou i ochotní a rádi si povídají, vždy se najde někdo, kdo umí trošku anglicky, přestože jde hlavně o věty typu Hello Sir, Where are You from? Welcome to Egypt a pak následuje pozvání do parfume factory, papyrus factory nebo carpet factory. Jako zkušenost to není špatné, ale zboží je většinou předražené.

Pokud jde o zmíněnou ochotu - vždycky, když jsem bloudil po Káhiře a někoho se zeptal, ochotně se mne snažili odnavigovat. Jednou jsem byl také svědkem toho, jak si to na městské magistrále přihasila k našemu taxíku mladá žena v autě a zatroubila a na taxikáře prosebně gestikulovala. Ten stáhl okénko u spolucestujícího (neměl je elektricky ovládané, normální švihadla) - co nejvíc se nahnul na sedadlo spolujezdce. Ona se ho ptala na cestu a on ji ochotně vysvětloval za souběžné jízdy, kam má jet, přičemž si pomáhal gesty rukou, kterou nedržel volant.

Káhira je totiž příliš velká a její ulice natolik spletité, že se v ní nevyzná ani většina domorodců a spolehlivé mapy tohoto mnohamilionového mraveniště neexistují. Pokud se rozhodnete jet i někam mimo hlavní pamětihodnosti, je dobré zjistit si nejen jméno čtvrti a konkrétní ulice, ale ještě lépe nejbližší hlavní, její nejbližší křížení s jinou hlavní třídou.

Zahalováno

I v Káhiře jsou samozřejmě čtvrti a v Egyptě samotném pak oblasti, které se turistům nedoporučují. Dvojnásob to platí pro ženy. Jako muže mne nikdo nijak neobtěžoval, nanejvýš po vás lidé mimo turistické tahy vrhají zvědavé pohledy a děti z lepších škol si vyzkouší angličtinu a na vesnicích v oázách žadoní o propisku. Ženy to však mají v Egyptě těžší.

Egypťané považují Evropanky nebo Američanky za ženy lehčích mravů, vůči kterým je leccos dovoleno, protože se vyzývavě oblékají a málokdy hrozí, že je nablízku nějaký manžel nebo mužský příbuzný, který by urážku na cti ztrestal. Kromě hvízdání a pokřikování, se ženy mohou dočkat v tlačenicích na ulici nebo v metru nepříjemných dotyků. Rozhodně není pro ženu úplně nejšťastnější pohybovat se po Egyptě samostatně, příběhy okradení a znásilnění nejsou úplně výjimečné. Zvážit nošení šátku, nebo lehké šály a rezignovat na vyzývavý dekolt a obtažené leginy, není úplně od věci.

Přestože si Egypťané rádi užívají života, jde o muslimskou zemi a praktikování islámu je spíše na vzestupu. Během deseti let mi přišlo, že v ulicích Káhiry přibyly mešity - bez minaretů, obyčejné pouliční modlitebny -, a také taxikáři mnohem častěji vystavují za oknem korán. A v ulicích je mnohem více zahalených žen a dívek s šátky.

Bakšiše

Egypt je také prolezlý korupcí. Vlastně, oni se na to tak ani nedívají. Je to součást života. Za poskytnuté služby nebo za možnost jejich poskytnutí je očekáváno všimné a nejde jen o odnesení zavazadel. Cizinec se s bakšišovným setká kolem památek, v hotelích a nedejbože při možném kontaktu s úřady.

Například u pyramid se to hemží dobromyslnými staříky, kteří vám vtisknou do ruky mizernou napodobeninu posvátného skaraba - prý "jako dárek", ale pak se vehementně dožadují dárku a začnou smlouvat o jeho výši. Pokud nemáte na rozhazování, je dobré naučit se arabsky "ne, děkuji" ("la, šukran"), nebo "zmiz a neotravuj ty synu špinavé boty", což je ovšem už hodně velká urážka (a to nikoho učit nebudu).

Jakousi střední cestou bylo odbývání prodejců na tržištích větou: Nemám peníze! Ovšem jeden z nich na to s úsměvem reagoval: "U mne, ale pane peníze vůbec nepotřebujete." a lišácky pomrkával na tabulku, která informovala, že v tomhle krámku na Chán Chalíli (káhirský trh) přijímají i kreditní karty.

Ne všichni Egypťani jsou přitom tak bakšiše lační. Jednou nás svezl na povoze taženém oslem prostý rolník. Když jsme mu za to chtěli nějaké peníze, protože to byl prima zážitek, který ulevil i našim uondaným nohám, tak to vehementně odmítal, až zkušenějšího kolegu fotografa napadlo říct té dobré duši, že je to dárek pro jeho děti. Ten přijal.

Na druhou stranu, pokud se nedejbože dostanete do kontaktu s úřady pak se bez úplatku neobejdete. Před lety jsem se vyboural s autem z půjčovny v Západní poušti. Nikomu se naštěstí nic vážného nestalo, nicméně úřední vyřízení záležitosti mne stálo tučný úplatek a noční návštěvu na policii. Bez toho, že se mnou byl někdo, kdo znal poměry a plynně dokázal komunikovat, by si mne ti dobří mužové nejspíš vychutnali mnohem důkladněji.

A zkušeností mi bylo i jednání českých pojišťoven, které vám poskytnou jedinou pomoc - a sice, že máte přivézt všechny potřebné dokumenty sebou, a pak ještě zařizovat jejich překlad z arabštiny. Moc se pobavíte i na tom, že Egypťané vám něco sdělí, co je v úředních listinách, abyste pak doma zjistili, že je tam něco úplně jiného.

Pokud jde o smlouvání, tak klidně začínejte na třetině nebo čtvrtině toho, co prodejci chtějí a spokojení můžou být všichni s půlkou až 60 procenty původní ceny. Ovšem pozor - tohle platí na tržištích pro turisty. Většina obchodů má normální pevné sazby a některé - nešťastné z turistů - výslovně varují, že u nich se nesmlouvá.

Omezeně neomezená země

Znalci poměrů někdy o Egyptě mluví jako o omezené zemi neomezených možností. Jeden český arabista mi i vysvětloval, proč má mnohem raději vřelejší Egypťany, kteří ve srovnání s Čechy jsou upřímnější a na jejich slovo je spolehnutí. Určitě takoví jsou a sám jsem jich pár poznal. Jako cizinec jsem se však setkal víc s těmi, kteří mi hodinu tvrdili, že něco bude za pět minut. S těmi, kteří nedodali včas, co slíbili a snažili se dát ruku na zadek mé přítelkyni.

Nedostal jsem se do paláců těch nejbohatších a ani nenavštívil káhirský slum, ale stačil mi činžovní dům střední třídy a dům starosty v oáze. Chudá domácnost na vesnici je trošku kulturní šok sestávající z betonové podlahy a rohoží. To je ta realita života s odhadovanými v přepočtu 30 korunami na den.

Střední vrstva žije velmi podobně jako my. Docela hezký byt s běžným zařízením. Co mne překvapilo byly společné prostory v takovém domě. Byly neudržované, někomu se nehodila pračka - skončila na schodišti, kde zřejmě nezřídka konal někdo i potřebu. Všichni přece jezdí výtahem. Všechno jakoby vypovídalo o tom, že to, co Egypťany doopravdy zajímá jsou až dveře od bytu a to, co je za nimi uvnitř.

Když pak vidíte ještě odpadky zanesená ramena Nilu, kde na vodě užívají děti nafouklou mršinu koně jako člun, uvědomíte si, že Egypt by potřeboval víc než jen kosmetickou změnu režimu.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Nejčtenější články

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.