Čtyři neslyšící sami v Africe: Jak Češi pokořili přírodu i slavné průvodce
V prestižním průvodci Lonely Planet se píše, že cestování po Keni na vlastní pěst bez průvodce je pro sluchově postižené prakticky nemožné.
„Zkuste se nám krátce představit,“ – to byla vždy první otázka, kterou v Keni čeští neslyšící dostávali. Odpovídali pravdivě: Kamil Panský z Brna, jeho přítelkyně Karolína Hyklová původem z Frýdku-Místku, její bratr Luboš Hykl a jeho manželka Daniela Hyklová, učitelka z Brna. Taková obyčejná parta z Brna, jen shodou okolností neslyšící…
Do Afriky se dostali v podstatě úplnou náhodou: všimli si, že v jedné turecké letecké společnosti měli zrovna akci na levné letenky do Keni, a tak se rozhodli pro Afriku. Cesta nebyla problém – letecky do Istanbulu, pak přestup na spoj do Afriky. A proč se tam vydali? Kamil Panský vysvětluje: „Já jsem jel do Keni hlavně za natáčením, chtěl bych o této zemi natočit cestopis nebo dokumentární film. Karolína s Danielou chtěly především fotit. A Luboš? Ten si chtěl hlavně odpočinout od práce, stále se zabývá špičkovými počítačovými technologiemi, a tak chtěl v Keni prostě vypnout, a na nic takového tam nemyslet, trochu si užít volna a odpočinout si…“
Chaos pod slupkou civilizace. To je současná Nigérie
Zdálo by se, že pro neslyšící by měla být taková cesta prakticky nemožná – jak naznačuje i výše zmíněný citát z průvodce Lonely Planet. Zejména komunikace s domorodci by těm, kdo neslyšící neznají, mohla připadat děsivá. Ale ono to zdaleka nebylo tak složité: „Neslyšící mají pří dorozumívání s většinovou společností doma v České republice větší komunikační problém než s domorodcem v exotické zemi,“ popisuje Panský. „Zejména, když jde o ignoranta v důležité pozici…,“ dodává. „Máme spoustu neslyšících kamarádů, kteří bez problémů cestují po celém světě, a to že jsme neslyšící, opravdu na naší cestě nic nemění. Cestujeme úplně stejně jako všichni ostatní. Samozřejmě na každém kontinentu čeká něco jiného, ale to je právě ono, jde přece o ty zážitky.“
Do Afriky se znakovým jazykem
Že to je pravda, dokazuje i zkušenost z jejich výpravy: Nic nebezpečného se za celou dobu nestalo. Překvapivě hodně na výpravě pomohlo zdánlivě největší omezení neslyšících – to, že hovoří znakovým jazykem. Panský popisuje: „Před Afrikou jsme navštívili některé arabské státy, kde mají lidé takovou tu italskou náturu, jsou hodně extrovertní, hodně gestikulují a mají výraznou mimiku. Myslím, že proto jsme tady nikdy na žádnou komunikační bariéru nenarazili. Čekali jsme, že v Keni to bude asi obtížnější, ale naopak! Domluva zde byla ještě o dost pohodovější, naprosto bezproblémová. Všichni lidé, které jsme potkali, byli moc ochotní. Pokud jsme nerozuměli, tak vždy vymysleli jiný způsob, jak nám něco sdělit. Když při ruce nebyl papír, tak vzali kámen a napsali si to na ruce, jelikož mají tmavou barvu kůže, tak se to na ní dalo hezky přečíst.“
Nejlepší fotografie Afriky. Objektivem expedice National Geographic
Obrovskou pomocí pro mnoho dnešních cestovatelů je snes moderní technika. Mnoho moderních turistů se na cesty ani nevydá bez smartphonu vybaveného desítkami specializovaných aplikací, GPS a dalších high-tech vymožeností. Pro české neslyšící to tak úplně neplatilo. Základem byla kvalitní klasická mapa. A pak lidský faktor - „mnohem důležitější než nejchytřejší přístroj jsou dobří známí, kteří poradí a pomohou v nouzi.“
Neslyšící v Africe
Samotná cesta se dá popsat jen těžko, členové výpravy se shodují, že zážitků i toho, co viděli, bylo příliš mnoho na to, aby se to vešlo do jediného článku. Když se účastníků zeptáte, jak 27 dní expedice strávili, zavalí vás spoustou příběhů o navštívených místech.
Zkusme to opravdu telegraficky – zeptali jsme se členů výpravy na to, co je napadá, když se řekne Keňa poté, co ji navštívili: „Prales, plachetnice, plantáže čaje, Viktoriino jezero, vodopády, národní parky Masai Mara, West Tsavo, Kakamega a Nakuru, delfíni, všechny druhy počasí s výjimkou sněhové bouře, hadí farma, šnorchrlování, čtrnáctihodinová cesta vlakem, místní klub neslyšících, úžasný oceán, havárie, děti, místní jídlo a pití, želví farma, pohled na téměř šestitisícové Kilimandžáro, Masajové, ostrov Sašini, láva ve vulkánu, minibusy městské hromadné dopravy, škola pro neslyšící děti, slum, kde má většina lidí virus HIV. A další a další a další a další…“
Zážitky přicházely jeden za druhým, každý den, každou hodinu, každou minutu. Asi nejzajímavějším zážitkem byli samotní lidé. Všichni Afričané, které čeští neslyšící potkali, byli neskutečně ochotní. Když se naskytl nějaký problém, tak ho společně všichni začali řešit.
„Myslím, že mají mnohem otevřenější srdce než lidé v Evropě, za což se teda my trochu stydíme, ale je to tak. Nejspíše je to dáno vývojem, ale opravdu černoši jsou obecně opravdu velmi srdeční lidé,“ popisuje Panský.
Cestování autobusem v Guatemale je zážitek k nezaplacení. Chaos je jen zdánlivý a funguje
Jedním z největších zážitků je pro Evropana také cesta autobusem v Africe. Vypráví opět Karel Panský: “Cesta měla původně trvat dvě hodiny, ale protože se chtěl řidič vyhnout poplatkům na hlavní silnici, vzal to oklikou. Cesta se táhla strašně dlouho, jeli jsme po písku, mezi palmami, autobus rachotil, pak jsme píchli, takže jsme jeli jak v tankodromu. Do cíle jsme se nakonec dostali v noci po 14 hodinách! Krásné ale bylo sledovat tu proměnu, která mezi lidmi nastala. Na začátku cesty všichni cestující v klidu seděli, každý si hleděl svého, nikdo si s nikým nepovídal, ale na konci se všichni bavili, jak staří přátelé…“
Rada na závěr
Zajímalo nás, co by zkušení cestovatelé poradili jiným neslyšícím, kteří by rádi zkusili něco podobného. „Vždycky říkáme, že to neplatí jenom pro neslyšící, ale i pro slyšící. Pokud chcete zažít něco neobvyklého, trochu dobrodružství a chcete poznat neobvyklá místa, tak hlavně nejezděte s cestovní kanceláří! Nikdo z nás čtyř zatím nikdy nezažil cestování s cestovní kanceláří (pokud nepočítáme výlety se školou). Pokud to porovnáme s lidmi, kteří cestují s cestovkou, tak oni mají opravdu málo zážitků oproti nám, ale chápu, že někteří lidé nemají jistotu v cestování a obrátí se na cestovní kancelář, je to samozřejmě v pořádku.“
FOTO: Kamil Panský, Karolína Hyklová, Luboš Hykl a Daniela Hyklová
