Fantazijní krajina Sokotry. Údolím Dirhur na nejvyšší horu zapomenutého ostrova

Fantazijní krajina Sokotry. Údolím Dirhur na nejvyšší horu zapomenutého ostrova

Ostrov Sokotra lze přejít napříč z jihu na sever. Prvotřídní a náročný trek v naprosto unikátním prostředí může vést i přes nejvyšší horu tohoto odlehlého světa.

 

Oblast zvaná Noget na suchém jižním pobřeží Sokotry vyniká pásem nádherných pobřežních dun. Funguje zde jeden z mála kempů Sokotry poskytující jednoduché zázemí se sokotránskou úrovní, zato s evropskou cenou. Na bělostném korálovém písku pláže Omag se však spí obzvlášť dobře. Tyrkysové vody Indického oceánu ráno lákají ke koupání. Je zde mělko a zrádné mořské proudy tu nehrozí tak jako podél většiny sokotránského pobřeží.

Pohádkový ostrov Sokotra: Bizarní flora a skutečná, nedotčená příroda

Za pásem nízkých dun, na úpatí hor zvedajících se z široké pobřežní roviny se nachází jeskyně Dogub. Jedná o jediný otevřený dóm s navazujícím systém neprůchuzím pro běžné návštěvníky. Z působivých krápníkových útvarů ve vchodu jeskyně stéká nejvzácnější věc suchého jižního pobřeží – čistá voda. Není proto divu, že v jeskyni nachází útočiště řada živočichů, především netopýři a rorýsi. Křik ptáků uvnitř doprovází naše kroky po staletých vrstvách jejich trusu utuženého do podoby guána. Jednou jsem zde zkoušel přespat, ale neutichající křik mě nakonec vyhnal ven na kamenitou půdu mezi pichlavou vegetaci, kde se mě za úsvitu pro změnu pokoušely sežrat všudypřítomné nenasytné kozy.

Neskutečná krajina 

Podvečer ve wádí Dirhur. FOTO: Lukáš Synek

Do hornatého vnitrozemí ostrova pronikáme monumentálním ústím wádí Dirhur. Tento kaňon je patrně nejdelším a nejhlubším na Sokotře. Během pochodu k nejvyšší hoře Sokotry jej budeme sledovat téměř dva dny, dnes po jeho dně, zítra po planině nad ním.

Žádná zřejmá stezka, natož značení, jen hluboká soutěska plná drobných oblázků i zřícených balvanů o velikosti domu. Stěny kaňonu osídlují tlustá růžově kvetoucí adenia s příznačným lidovým názvem „sloní noha“.

Exkluzivně pro NG: Sokotra – kde sídlí tajuplný život

Objevují se první tůně s vodou. Směrem do vnitrozemí vody přibývá, brzy se už rýsuje solidní potok, který je místy tou nejlepší stezkou. Množství vody závisí na ročním období. Každopádně mořského pobřeží odděleného žíznivými písky dosáhne jen při opravdu velkých deštích. Hlubší jezírka s průzračnou vodou lákají v tom úmorném vedru k osvěžení. Proč ne. Na rozdíl od jiných zemí s horkým podnebím na Sokotře nehrozí obávaná bilharzióza.

Stromy jako nikde jinde na světě

Po noci strávené v místě krásné malé palmérie opouštíme dno wádí a stoupáme na planinu Firmihin. Zde se nachází hustý porost stromů dračí krve (dračinec rumělkový). Hovoří se o něm též jako o největším lese těchto stromů na Sokotře i na světě. Jeden každý exemplář vás naprosto ohromí, vidět však celý les je nepopsatelný zážitek. Vylévají se nám cestovatelské endorfiny, pracuje fantazie. Vkročili jsme do pravěku? Nezaútočí tyranosaurus?

Stěny kaňonu osídlují růžově kvetoucí sukulentní adenia, výše pak dračince. FOTO: Lukáš Synek

Tyto podivné dlouhověké stromy z příbuzenstva juk odjakživa poskytovaly Sokotráncům cennou rudou pryskyřici – dračí krev. Dodnes se užívá v léčitelství, jako make-up či na barvení keramiky. Sokotře v minulosti přinášela slávu a důležitý zdroj příjmů. Bohužel jsme spatřili jen několik mladých jedinců či semenáčů, a to na zcela nepřístupných skalnatých místech. Než dosáhnou bezpečné výšky, stávají se totiž potravou koz. Bez zásahu člověka tedy lesy dračinců za pár set let zaniknou.

Hřeben pohoří Haghier na obzoru, v popředí stromovité pryšce. FOTO: Lukáš Synek

 

Vzhůru k nebesům

Nabíráme výšku a blížíme se k působivému panoramatu pohoří Haghier. Míjíme osadu typických kamenných domků s plochou střechou. Děti se jako obvykle utíkají schovat, pestrobarevně oblečené ženy nesměle nahlížejí z dvorků, čtveřice velbloudů přestala přežvykovat. Obyvatelé vnitrozemí žijí v mimořádně skromných podmínkách, které bychom my klasifikovali jako bídné. S nelítostnou přírodou se však za stovky let dobře sžili. ¨

Výše v horách později dokonce míjíme rodiny pastevců žijící pod skalními převisy nebo na skalách v přístřešcích vybudovaných z kamenů a plachet. Vymoženosti civilizace zde začínají a končí plastovou pet lahví. Například i základní potraviny jako mouka, rýže nebo zelenina se na Sokotru dovážejí, přitom dovolit si je koupit může z těchto pastevců jen málokdo. 

Primitivní obydlí sokotránských pastevců na skále. FOTO: Lukáš Synek

Překonáváme konec wádí Dirhur po velmi vzdušných stezkách – strmé skaly, skalní římsy, nic pro cestovatele trpící závratí. Bez domorodého průvodce znalého těchto sotva znatelných stezek by zde byl i zkušený horal ztracený. S nadmořskou výškou přibývá různých opadavých stromů i další vegetace. Nepatrně se snad také ochlazuje, přestože slunce stále svítí v plné síle. Tento výškový pás je nejpříznivější pro pastevectví koz, ovcí a hovězího dobytka, ostatně proto občas přelézáme různé ohradní zídky. Opouštíme také vápenec, který jako věnec lemuje daleko odolnější žulový masiv pohoří Haghier.

OBRAZEM: Blankytně modrý jeskynní chrám uprostřed ledovcového jezera

Porostem keřů a kapradin stoupáme do ještě zvláštnějšího světa štíhlých žulových věží, které jsou i v geologickém pojetí času velmi staré. Jakoby zde, na dotek oblakům, zasedala jakási rada starších určující pomalu a nerušeně osudy Sokotry. V dálce vidíme jižní pobřeží a nedaleko pod námi i severní pobřeží ostrova. Otevírají se dramatické pohledy do hlubokých kaňonů. Wádím Ayhaft ústícím nedaleko letiště lze během dalšího náročného dne sestoupit až na severní pobřeží, a dokončit tak přechod ostrova. Ve zlatavém podvečerním slunci nakonec dosahujeme nejvyššího bodu Sokotry – snad jménem Dryet a výšce 1526 m n. m., údaje se různí, což dobře dokazuje zastrčenost tohoto místa.

Mohutné wádí Ayhaft ze střechy Sokotry. FOTO: Lukáš Synek

Ani na samotné střeše ostrova však nejsme sami. Pod žulovými špicemi sídlí houževnatí pastevci, u jejichž chýše budeme kempovat. Kupujeme od nich kozu k večeři. Ta se pod jejich zkušenýma rukama rychle mění v jednotlivé porce masa a společně s hlavou i vnitřnostmi brzy bublá v hrnci nad ohněm. Noční obloha postrádající jakékoliv světelné znečištění je rozzářená tolika hvězdami, kolik jich u nás mohli vídat snad jen naši pradědové. Noc je zde mimořádně chladná. Usínám však s hřejivým pocitem, že takový panenský svět stále existuje a velmi pravděpodobně zde ještě dlouho existovat bude. Usínám totiž pod deštníky stromů dračí krve na jednom z nejodlehlejších míst světa.

V příštím příspěvku Lukáše Synka se můžete těšit na podivuhodné rostliny a stromy Sokotry. 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Sdílejte článek

Autor

Lukáš Synek

Autor: Lukáš Synek

Biolog, cestovatel a fotograf. Na svých cestách se soustředí především na přírodní krásy. Rád navštěvuje takzvané „země, kam se nejezdí“. V poslední době propaguje též cestování s dětmi. Příležitostně provází zájezdy do Střední Asie a Jemenu. Na řadě míst ČR můžete shlédnout jeho cestopisné přednášky a diashow, které již získaly několik festivalových ocenění.

Nejnovější komentáře

comments powered by Disqus

PRÁVĚ SE STALO »

Večer v TV

Nejčtenější z rubriky cestování

Další produkty Astrosat Media