SPECIÁL: Kurz fotografování Jana Rybáře

JAK FOTIT SVĚT: Kurz fotografování Jana Rybáře (5. díl)

Před nákupem objektivu raději moc nečtěte recenze na internetu.

To kdysi bývaly časy! Když se před dvěma desetiletími zhroutilo sovětské impérium, bránou světa byl Užgorod na Podkarpatské Rusi. Vždy jsem nějak doputoval na slovensko-ukrajinskou hranici a pěšky obešel stovky pološílených řidičů čekajících den až týden na průjezd.

Nedaleko za hranicí bylo letiště. Zaťukal jsem na okénko dámy prodávající letenky a řekl, že chci někam letět. Odložila tácek s párkem či něčím podobným, nahlédla do systému a pravila:
„Co Jakutsk přes Kyjev dnes odpoledne?“
„Střední Asie by nebyla?“
Znovu zabušila do stroje. „Tádžikistán přes Moskvu? Ale letí to až večer.“
„Tak jo,“ řekl jsem a zaplatil pár drobných.
A letěl jsem.

Tady zase dobře funguje "dlouhé sklo" – pomůže nám hezky barevné Afghánce "přitáhnout" ke kulise hliněné vesnice.

Když se hroutí říše, hroutí se i měny a tehdy se dalo létat a putovat po té velké zemi skoro zadarmo. Jinak se tedy nedalo koupit skoro nic. Ale něco přece – tak například kousek od Rudého náměstí v Moskvě býval legendární obchod, kde Češi kupovali titanové mačky, dodnes je někde mám. No a odpradávna se také v Moskvě daly dobře kupovat špičkové objektivy z druhé ruky (já kupoval nikonové). Proč v Praze za špičkové sklo platit moc, když v Rusku v bazaru se dalo pořídit za zlomek ceny? Stačilo vždy jen počkat na pád měny při nějaké ekonomické krizi, a těch vždy bylo dost. No je to trochu cynické, ale do manhattanského B&H, asi nejslavnějšího fotoobchodu na světě, se taky chodilo dobře, když byl dolar třeba za 16 korun.

Jeden objektiv je málo

Dobrá, ale proč tady tak nostalgicky vzpomínám na minulost? Protože se tím dostávám k otázce otázek: Co si má člověk pořídit k fotoaparátu za objektiv? Totiž – a to je poslední doušek nostalgie – dříve na tu otázku umělo odpovědět mnohem víc lidí, než dnes.

Jaký si tedy vybrat? Odpověď zní: Objektivy je třeba mít dva, jeden širokoúhlý (tzv. širokáč), druhý teleobjektiv (tzv. dlouhé sklo, zoom, atp).
Tečka.

V náporu barevných letáčků propagujících novinky ve fotosvětě se totiž nějak ztrácí fakt, že tomu, kdo chce fotit svět kolem sebe, jeden objektiv prostě nestačí  – bez zoomu se nedá fotografovat celá škála základních záběrů včetně třeba portrétů. A rozhodně tedy neplatí onen nebezpečný mýtus, že „já přece teleobjektiv nepotřebuju“, protože se nechystám fotografovat divokou zvěř v Africe.

A stejně nebezpečný, leč naštěstí méně rozšířený, je naopak názor, že širokoúhlý objektiv je zbytečný, protože přece je lepší si někoho pěkně „zazoomovat“. Širokoúhlý objektiv je základ všeho, a pokud byste fotografovi dovolili vzít si na pustý ostrov jen jeden jediný objektiv s pevnou ohniskovou vzdáleností, tipoval bych, že si většina z nich si vezme osmadvacítku., protože s ní nejlépe vyfotí lidi, ostrov i atmosféru.

Lidi – třeba venkovany před kostelem na Podkarpatské Rusi – prostě dobře bez širokoúhlého objektivu nevyfotíte (zde to byla "pevná osmadvacítka").

Že vám tato moje moudra přijdou banální? Blahopřeji: pak jste opravdový fotograf! Ale věřte mi, že o nich neví zhruba 90 procent všech lidí, kteří dnes fotografují (opravdu!).

Mít tyto dva „typy“ objektivů je tedy zhruba stejně zásadní jako koupit si baterky do foťáku, bez nich to nejde – a pak už bude jen na vás, kolik dalších krásných věcí si pořídíte kromě nich a tak trochu pro radost. Fantasticky kreslící portrétní objektiv? Jistě! Něco hodně, ale opravdu hodně širokoúhlého? Klidně, ale brzy vás to přestane bavit. Něco opravdu hodně dlouhého na focení orlů za letu? Trochu závidím, jen ať vám to někdo neukradne nebo vám to nespadne na nohu.

To je můj portrét z rukou afghánského pouličního fotografa. No ostrost nic moc, ale ta atmosféra!

 O recenzích a Afgháncích

Ale raději před nákupem objektivu moc nečtěte recenze na internetu. Některé vás skvěle navedou, ale pořád je víc těch, co vás k smrti vyděsí. Dozvíte se například, že vámi vybraný kousek není schopen dokonale prokreslit vlas v okrajových partiích snímku, a to při focení „na plnou díru“ a zvětšení testovacího obrázku na velikost fotbalového hřiště.

Hrůza, že? Kdo bych chtěl takový šunt!

Jediný muž, který nikdy podobné nedokonalosti neřešil, byl pouliční fotograf v Kábulu, který mě kdysi portrétoval dřevěnou bedýnkou s jakýmsi podivným objektivem pamatujícím nejspíš Winstona Churchilla, když ne Čingischána.

Tu fotku mám opravdu rád, i když ta čočka tedy moc neostřila. Nevadí! Na těch čočkách přece zase tolik nesejde.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Fotila jsem dívky, které se na obřízku vysloveně těší
• Co vyfotit v Chicagu? A co třeba bouřku. Z mrakodrapu
• Krása bílých koní francouzského venkova: volně tam žijí už od doby kamenné