Paul Rusesabagina se po dva měsíce musel starat o základní chod jím řízeného hotelu a neustále odvracet vyvraždění 1 268 Tutsiů i Hutuů, kteří u něj našli útočiště uprostřed rwandské genocidy. Rovná se zázraku, že všichni přežili bez újmy na zdraví.

Z kazatelny do lobby

Paul Rusesabagina se narodil ve vesnici Murama uprostřed Rwandy. Jeho otec byl Huutu a matka Tutsijka, což nebylo nijak vyjímečné. Paul ani jeho osm sourozenců žádnou etnickou nevraživost rozhodně neřešili.

Bystrý a učenlivý mladík se rozhodl stát kazatelem a byl přijat na studia teologie v Kamerunu. Vidina služby někde na venkově však nakonec neobstála před lákáním velkoměsta, takže opustil fakultu a se svou první ženou Esther se odstěhoval do hlavního města Rwandy Kigali. Tam se Rusesabagina přihlásil do kurzu gastronomie, později se učil manažerské „skills“ a sbíral zkušenosti v podnicích ve Švýcarsku či Bruselu.

V práci hotelového manažera se jazykově nadaný a šarmantní mladík našel, pro neustálé cestování se však rozpadlo manželství s Esther, která dostala do péče společné tři děti. Pár let po rozvodu se Rusesabagina oženil podruhé a začátkem devadesátých let byl jmenován ředitelem hotelu Diplomates, který patřil Švýcarsko-belgickému koncernu Sabena. Neúnavný manažer neúřadoval jen v kanceláři, ale rád se také seznamoval s významnými hosty hotelu. To ještě netušil, jak moc se mu to bude jednou hodit.

Vyčistíme zemi

Genocidu spustilo sestřelení letadla prezidenta země Habyarimany při přistávání na kigalském letišti. Zhruba sto dní trvající masakr si od začátku dubna 1994 vyžádal téměř milion obětí. Tutsiové a lidé „podezřelí“ z toho, že k etniku patří, byli masakrováni ve svých domovech, v ulicích i na útěku ze země. Pachateli byli Huutové, kteří tvořili přibližně 85% tehdejší populace. Ruce krví si potřísnilo na 200 tisíc z nich.

Vraždění bylo vyvrcholením dlouhodobého napětí mezi oběma etniky, z nichž menšinoví Tutsiové po staletí vládli Huutům, kteří byli tradičně třídou zamědělců. Tento nerovnovážný vztah byl ještě upevněn evropskými kolonizátory, mimo jiné z rasistických důvodů: Němci a zvláště později Belgičané se při správě kolonie o ně opírali také pro jejich světlejší pleť.

Ke katastrofě se začalo schylovat od poloviny minulého století, kdy huutští revolucionáři svrhli Tutsii ovládané království, které vzniklo po odchodu Evropanů. Tisíce Tutsiů bylo vyhnáno ze země, což zpustilo desetiletí tutsijské gerilové války a vedlo k otevřeně diskriminační politice rwandského státu vůči této menšině.

Jedním z vůdců exilových Tutsiů byl i dnešní prezident země Paul Kagame, který v roce 1985 v Ugandě založil Rwandskou vlasteneckou frontu (RPF). Ta se o pět let později pokusila svrhnout huutský režim a rozpoutala tím tříletou občanskou válku, které byla genocida v podstatě pokračováním.

Již tehdy docházelo k plošnému vyhánění a prvním organizovaným masakrům rwandských Tutsiu, kterým byla válka dávána paušálně za vinu. Pod tlakem ze zahraničí nakonec vláda i povstalci podepsali příměří a dohodli se na přechodné vládě. v říjnu roku 1993 však křehkým mírem otřásl atentát na prvního huutského prezidenta Burundi, který spáchali burundští vojáci tutsijského etnika.

Rwandská média, především nechvalně známé radio RTLM, začala šířit fámy, že se Tutsiové chystají Huuty vyvraždit. Sestřelení prezidentského letounu bylo tou příslovečnou poslední kapkou, která otevřela stavidla nenávisti. Političtí spojenci mrtvého prezidenta zavraždili premiérku země a další členy přechodné vlády, načež se násilí přelilo do ulic.

Do genocidy se zapojovaly i části obyvatelstva, vedla ji však vláda sestavená z řad Huutů, lokální velitelé armády, masmédia a bojůvky huutských politických stran. Je ironií, že předákem jedné z nich byl Tutsi a hlavním štváčem moderátor RTLM s belgickým pasem a italským původem.

Flašku nebo život

„Míšenec“ Rusesabagina a jeho tutsijská žena se bez pomoci zvenčí nemohli ze země dostat. Po týdnu vraždění Belgie z Rwandy stáhla svoje vojenské pozorovatele a na desetinu byla redukována i kontingent modrých přileb. Muselo zemřít na 80 tisíc lidí, než Spojené národy a Západ začaly situaci vůbec řešit.

Hony na Tutsie se pochopitelně nezastavily ani před luxusním Mille Collines. Několikrát si ozbrojenci či vládní vojáci přišli pro klíče, Rusesabaginovi se však podařilo po nervydrásajícím vyjednávání vykoupit penězi, drahým alkoholem či doutníky. Díky svým kontaktům v zahraničí i na předáky rwandského režimu několikrát dokázal odvrátit hrozící přepad, byť jednou hotel zasáhla raketa, která jen zázrakem nikoho nezranila.

Jednou, když hotel opustil na jednání s policejním velitelem, jej dostihla zpráva, že ozbrojenci vtrhli do hotelu a chystají v něm masakr. Jen díky intervenci generála policie byl v posledním momentě odvrácen, kdy popravčí čety už lícili zbraně. Začátkem července dosáhly síly RPF hlavního města a poté, co rwandská armáda 17. složila zbraně, vraždění přestalo. Tím skončilo i utrpení lidí uvězněných v hotelu, který byl den po vyhlášení míru evakuován.

Rusesabagina prokázal mimořádnou odvahu i vynalézavost při zajišťování základních potřeb svých nedobrovolných hostí, kteří byli nuceni i pít vodu z hotelového bazénu, aby přežili. O jejich útrapách a Rusesabaginově hrdinství byl v roce 2004 natočen film Hotel Rwanda, nominovaný na čtyři Oscary a oceněný mimo jiné na Berlinale či Torontském filmovém festivalu. Shlédnout jej můžete 29. září v 17:10 na kanále FilmBox Plus.

Konec dobrý?

Paul Rusesabagina a jeho rodina zprvu zůstali ve Rwandě, vážné výhrůžky zabitím je však přiměly zažádat o asyl v Belgii. Od poloviny devadesátých let proto žijí v Bruselu, kde Rusesabagina začínal jako taxikář a postupně se vypracoval na majitele menší taxislužby. Podniká i v Tanzanii, kde vlastní přepravní společnost, která rozváží potraviny a léky na odlehlém venkově. Za záchranu stovek lidských životů obdržel četná ocenění, mimojiné Prezidentskou medaili svobody, nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států.

Nad malou zemí uprostřed Afriky se však stín genocidy nadále vznáší. Vášně sice již dávno ochladly a země zažívá malý hospodářský zázrak, vzájemná nevraživost ale nebyla zdaleka překonána. Z konžských a ugandských lesů do země stále pronikají radikální bojůvky, byť jen v lokálním měřítku.

Nevýdaný masakr alespoň zavdal ke vzniku Mezinárodního trestního soudu (ICC) se sídlem v Haagu, který stíhá pachatele genocidy a zločinů proti lidskosti. Vznesl obžalobu proti Muammaru a Sajf al-Islámovi Kaddáfíovým, súdánskému prezidentu Umaru al-Bašírovi či Josephu Konymu, vůdci ugandské gerily LRA.