Jsou nad námi hlavně hvězdy? Omyl. Planet je mnohem víc, jen je nevidíme

Díky historickému vývoji astronomie jsme si zvykli za nejběžnější nebeský objekt považovat hvězdy. Poslední studie ukázaly, že bychom naše zvyky měli přehodnotit. Počet hvězd totiž dotahují teprve před necelými dvaceti lety objevené exoplanety.

Autor: Jana Poledniková

27. 01. 2012

Poslední statistická studie ukazuje, že exoplanet by v naší galaxii mělo být 100 miliard.

Jedním z nejlepších lovců exoplanet (planety mimo naši sluneční soustavu) je družice Kepler, která monitoruje oblast souhvězdí Labutě už od roku 2009. Za tu dobu napozorovala skoro 2500 kandidátů na exoplanety. Skutečných exoplanet bylo potvrzeno zatím „jen“ necelých 800. Poslední statistická studie ukazuje, že exoplanet by v naší galaxii mělo být 100 miliard. Jinak řečeno, ve vzdálenosti 50 světelných let od Slunce bychom mohli najít 1500 exoplanet.

Studie navíc podporuje fakt, který se v počátcích výzkumu extrasolárních planet zdál téměř neuvěřitelný. Ukazuje se totiž, že lehké, Zemi podobné planety jsou ve vesmíru mnohem častější než žhaví obři, které družice jako Kepler nebo CoRoT objevují nejčastěji. Ze závěrů studie vyplývá, že každou šestou hvězdu obíhá planeta hmotnosti Jupitera, polovina hvězd je obíhána planetou hmotnosti Neptuna a celé dvě třetiny hvězd hostí planety hmotnostně blízké zemi. Ze statistického hlediska má každá planeta v naší galaxii alespoň jednu obíhající planetu.

S novým závěrem přišla skupina PLANET (Probing Lensing Anomalies NETwork) využívající pozemní dalekohledy v Chile, Jihoafrické republice a Austrálii. Narozdíl od družice Kepler, používající pro detekci exoplant potemnění hvězdy v důsledku jejího průchodu přes mateřskou hvězdu, skupina PLANET využívá tzv. gravitačního mikročočkování. To staví na faktu, že velmi hmotné objekty, jakými jsou i běžně viditelné hvězdy, kolem sebe zakřivují časoprostor a fungují jako gigantické čočky.

Gravitační mikročočkování bylo poprvé pozorováno v roce 1989 při pozorování kvasaru QSO2237+0305, známého také pod názvem Einsteinův kříž. Světlo ze vzdáleného kvazaru bylo zesíleno přes objekt v popředí a samotný kvasar se objevil čtyřikrát, formujíc kříž, v jehož středu se nacházel čočkující objekt.

Pokud jedna hvězda zakryje druhou, světlo hvězdy v pozadí je čočkou zesíleno. Zesílení je ještě výraznější, je-li přítomen ještě další objekt, třeba právě planeta.Tato metoda má své výhody i nevýhody. Nevýhodou je bezesporu fakt, že sice víme o existenci planety, ale netušíme nic o jejím chemickém složení, čili neumíme říct, zda-li jsou na ní vhodné podmínky pro život.

Výhod je na druhou stranu hned několik. Kupříkladu nezáleží na tom, jak daleko je planeta od své hostovské hvězdy, ani na tom, jaká je hostovská hvězda. K detekci exoplanet tímto způsobem dokonce stačí i malé dalekohledy (do průměru zrcadla 2 m). V neposlední řadě lze touto metodou určit i hmotnost čočkované planety.

Otázkou samozřejmě zůstává, zda-li tato studie odráží realitu. K podobnému závěru došel i tým z univerzity v Osace, ale dokud planety nejsou pozorovány a potvrzeny, výsledky nemusí být správné.

Úvodní ilustrativní foto: Thinkstock