Když jde o život, objeví se anděl. Jak to vysvětlují vědci

Když jde o život, objeví se anděl. Jak to vysvětlují vědci

Máme v sobě mechanismy, které se spouští jen okamžicích největšího nebezpečí. Pojednává o tom nová kniha Johna Geigera.

Reinhold Messner je důvěryhodný muž. Když řekl, že viděl yettiho, naslouchali i jinak skeptičtí biologové. Ale když oznámil, že při výstupu na Nanga Parbat ho doprovázela podivná  duchovní bytost, všichni jen nevěřícně kroutili hlavami. „Najednou se vedle mě objevil třetí horolezec. Sestupoval s námi, udržoval si pravidelnou vzdálenost kousek napravo, jen pár kroků ode mě, ale mimo mé zorné pole. Nemohl jsem tu postavu vidět a zároveň si udržet koncentraci, byl jsem si ale jistý, že tam kdosi je. Cítil jsem tu přítomnost, nepotřeboval jsem k tomu žádný důkaz.“ 

Kniha "Faktor třetího člověka"

Kniha "Faktor třetího člověka"

Zbláznil se? Šlo o halucinace z nedostatku kyslíku? Zřejmě ne, podobné zážitky má totiž mnohem více důstojných cestovatelů, horolezců, polárníků ale i běžných lidí, kteří se jen ocitli v situaci, kdy jim jde o život. Tento fenomén, který je mnohem rozšířenější, než si v našich klidných zeměpisných šířkách myslíme, popisuje nová kniha Johna Geigera „Faktor třetího člověka.“ Autor je zkušený horolezec, mj. člen Královské kanadské geografické společnosti, a současně vystudovaný historik. Dokáže tedy precizně posoudit situace, ve kterých se „ten třetí“ – tedy podivná osoba zachraňující život – objevil. Příkladů takových situací nashromáždil stovky.

 Uvězněn ve WTC

Kromě Messnera se s nevysvětlitelnou přítomností dobré pomáhající bytosti setkali třeba slavný horolezec Stephen Venables, letec Charles Lindbergh nebo polárník Ernest Shackleton. Ti všichni a stovky dalších popisují setkání velice podobně. Při nehodě, kdy jim šlo v krajně vyčerpávajících podmínkách o život a docházely jim síly, pocítili, jako by je někdo doprovázel.  Někteří se svým záhadným průvodce mluvili, jiní ho viděli, další jen cítili jeho blízkost. Vždy z něj však vycházel pocit, který jim dodával sílu a naději, že všechno dobře dopadne. Ti věřící ho označovali jako anděla, nábožensky vlažní ho považovali za halucinaci, ale překvapivě užitečnou. Prakticky vždy tato přítomnost zmizela, když se cestovatel zachránil. Když pak lidé popisují své zážitky, vzácně se shodují na tom, že bez této pomoci by asi nepřežili…

Knihu „Faktor třetího člověka“ vydalo nakladatelství Jota v edici Opravdové příběhy.

Jeden z nejdrsnějších zážitků popisuje Geiger na situaci Rona diFrancesca, manažera, který zůstal po teroristickém útoku 11. září 2001 uvězněn v 92. poschodí WTC.Na několika stranách rozepsaný příběh se zarývá pod kůži –  muž vypráví, jak v zoufalé situaci zcela ztratil sílu i víru. Pak zaslechl hlas, který mu rozkázal, aby se zvedl a prchal. Při útěku di Francesco cítil, že ho majitel onoho hlasu doprovází a slibuje, že všechno dobře dopadne. Toho dne byl jedním ze čtyř lidí, kterým se podařilo uniknout z prostoru nad 81. patrem, centrem nárazu letadla United Airlines. Autor srovnává faktor třetího člověka s podobnými situacemi, například s neviditelnými kamarády tří až čtyřletých dětí nebo s tzv. „vnímanou přítomností“, kterou pociťují třeba trosečníci nebo kosmonauti, kteří se ocitají dlouhou dobu bez lidské společnosti. Cituje neurology, psychoanalytiky i experty NASA. 

Proč anděl, a ne tchýně? 

Autor knihy není žádný náboženský fanatik, takže se nebojí podívat na faktor třetího člověka, jak tento fenomén pojmenoval, i z pohledu vědy. A to rovnou několika vědeckých disciplín. Psychologové, které cituje, tento jev dobře znají. Podle nich jde o bezpečnostní mechanismus, který se v našem těle vyvinul už v pravěku. Tehdy se lidé ocitali v nebezpečí mnohem častěji než dnes, o život jim šlo v podstatě denně. Neměli zdaleka tolik znalostí jako my dnes, chyběly jim nástroje i inteligence, aby se o sebe postarali. Víra, že vše dobře dopadne, byla vlastně to jediné, co je mohlo zachránit. Ti, kdo se vzdali, zemřeli. Ani psychologové však ve „Faktoru třetího člověka“ nepřicházejí s tím, proč na sebe tento mechanismus vzal podobu právě dalšího člověka.

Pokud na toto vysvětlení přistoupí, a autor má pro to opravdu pádné argumenty, otevírá se před čtenářem rázem úplně nová interpretace náboženských prožitků. Zprávy o nadpřirozených bytostech, andělíčcích strážníčcích a múzách najednou vypadají jako pravdivé popisy vnitřního stavu starověkých spisovatelů. Geiger upozorňuje i na fakt, že většinu náboženských vizí měli proroci tehdy, když žili v extrémních podmínkách – na horách, v pouštích a podobně. Možná, že opravdu naslouchali hlasům, které nepatřili jim. Jen ty hlasy nevycházely odněkud zvenku, ale zevnitř, ze síly jejich podvědomí. Ale upřímně – je mezi tím zase takový rozdíl?

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Sdílejte článek

Autor: Redakce / kar

Nejnovější komentáře

comments powered by Disqus

PRÁVĚ SE STALO »

Další produkty Astrosat Media