Liparské ostrovy. Zakázané pozorování erupce Stromboli stálo za to
Liparské ostrovy, které vystupují z tmavých hlubin Tyrhénského moře severně od Sicílie, kdysi sloužily jako obávaná trestanecká kolonie. Dnes jsou vyhledávanou turistickou destinací, ačkoliv smrdí už zdaleka.
Prvním z ostrovů, který se před vámi objeví, poplujete-li na sever ze sicilského přístavu Milazzo, je Vulcano. Ještě než zakotvíte u jeho břehů, přivítá vás ostrý zápach síry.
Ta se zde kdysi těžila, ovšem obrovská erupce v roce 1888 učinila dolování rázný konec. Současné krásy ostrova můžete mít pod sebou jako na dlani, pokud vystoupíte na vyhlídku Grand Cratere. Máte-li dostatek víry v to, že se spící sopka zrovna neprobudí, můžete sestoupit na dno kráteru.
Pobyt v kouřícím jícnu je zajímavým zážitkem, ještě zajímavější je však možnost prozkoumat čoudící fumarolové pole na jeho západním okraji (tj. oblasti s unikajícími plyny; pozn. red.). Je to podívaná, jaká se hned tak nevidí.
Četné pukliny, ze kterých se valí bílá pára a jedovaté plyny vhánějící slzy do očí jsou obklopeny vrstvami vykrystalizované síry a dalších minerálů.
Z nitra země se ozývá zlověstné syčení, probublávání a dunění, možná připomínka toho, že vulkán ještě neřekl své poslední slovo. Zážitek, který mnozí přirovnávají k nahlédnutí do tajemné dílny boha ohně, je dobrou přípravou pro návštěvu nejsevernější výspy souostroví. Jmenuje se Stromboli.
Zakázané ovoce láká nejvíc
„Sopka soptí! Před pár týdny to bylo slabší, ale už je to opět v normálu, takže máte štěstí,“ sdělil nám pracovník vulkanologického centra po dotazu na aktuální aktivitu strombolského vulkánu. Zatímco měsíc staré zprávy získané z internetu nevzbuzovaly příliš velkou naději, člověk za přepážkou nás uklidnil.
„Erupce určitě uvidíte, bouchá to každých dvacet třicet minut,“ ubezpečil nás, a přidal výstrahu: „Ne, že tam polezete bez průvodce!“
S doporučením najmout si k výstupu na nejvyšší bod ostrova autorizovanou osobu, která nás tam bezpečně dovede, jsme se setkali ještě několikrát. Seznámeni jsme byli i se zákazem nocování.
Jak už to však bývá, zakázané ovoce chutná nejvíce a nekřesťanská částka, kterou Italové za doprovod požadovali, nás utvrdila v tom, že to zkusíme sami. Správnou trasu jsme naštěstí znali. Znali jsme i možná rizika, a věděli jsme, čeho se vyvarovat.
Zatímco u mnoha jiných sopek často před katastrofální erupcí vyšlehává z kráteru oheň, aby varoval všechno živé před smrští, která bude následovat, v případě Stromboli to funguje trošku jinak.
Drobné výbuchy, při kterých létá do výšky několika desítek či stovek metrů fontána žhavých kamenů, zde probíhají prakticky nonstop, několikrát za hodinu. Touto aktivitou se průběžně uvolňuje tlak v jejích útrobách, takže ke skutečným katastrofám a nenadálým destrukcím dochází zřídka.
Nicméně, stávají se a čas od času za ně někdo zaplatí životem. Jedno z největších rizik hrozí dobrodruhům, kteří se pokoušejí o výstup ke kráteru nesprávnou cestou či nesprávným způsobem. Občas se z kráteru vylije lávový proud, který sebou vezme všechno, co mu stojí v cestě. Občas zavane vítr špatným směrem a vžene vám do tváře, do očí a do plic směs jedovatých plynů. Občas někdo podcení zdejší terén a zřítí se ze skal.
Erupce Stromboli. Show pyrotechnika, který ztratil všechny zábrany
Dvě hodiny stoupání, během kterých jsme překonali převýšení osmi set metrů, nám daly pořádně zabrat. Vynaložené námahy jsme však rozhodně nelitovali. Čím výše jsme byli, tím úchvatnější výhledy se nám otevíraly. Ten nejúžasnější měl teprve přijít. Ke skupině bunkrů z lávových kamenů, které byly našim cílem, jsme dorazili téměř za šera. Horký žár dne vystřídal chlad přibývajícího večera a pestrobarevné kulisy rozkvetlé vegetace nahradila černá kamenitá stráň bez života. Najednou zavál vítr. Vítr, který zamrazil v zádech. Nebylo to jen tím, že byl cítit ohněm a sírou. Byl studený a vlezlý, ale zároveň v něm bylo cosi pekelného.
Propocená trika jsme bleskurychle vyměnili za teplé mikiny, na hlavu natáhli kulichy, a přikrčili se za kamennou zídkou. Od jedinečného a strhujícího přírodního představení, které zde probíhá večer co večer, noc co noc, nás dělilo sotva pár minut. Show, kterou nejpůsobivější vulkán Evropy předvádí, se koná i přes den, ale ve slunečním žáru není příliš vidět. To až tma je tou pravou kulisou.
Nejhezčí je ve chvíli, když se rodí, když je ještě mladá. V okamžiku, kdy se barva nebeského plátna mění z jasně bílé či světle azurové na tmavou až inkoustově modrou. Ta chvíle právě nastala. Země se mírně zachvěla a naše zraky ozářil gejzír hořících balvanů, škváry a popela. Pekelná fontána, vyvržena z útrob země, zamířila obrovskou rychlostí k obloze.
Letící kusy rozpálené horniny malovaly na obloze balistické křivky všemožných barev. Oranžová střídala žlutou, rudá fialovou. Celé to připomínalo megashow bláznivého pyrotechnika, který ztratil všechny zábrany. Materiál, který nedopadl zpátky do kráteru, se za zlověstného hřmotu sunul po stráni do moře, zanechávajíce za sebou žhavou světelnou stopu. Bylo to úžasné představení, které se během noci opakovalo dvaadvacetkrát. Za svítání přišel účet. Přinesli nám jej dva chlápci v uniformách. Pokuta za porušení zákazu nocování v blízkosti sopky nebyla malá. Za jeden z nejúžasnějších zážitků života to však stálo.
Úvodní foto (Horniny pokryté sírou na vrcholku ostrova Vulcano): Juraj Kaman
