SPECIÁL: Osmitisícovky Radka Jaroše

celý seriál

Osmitisícovky Radka Jaroše: Lhotse (8516 m)

Osmitisícovky Radka Jaroše: Lhotse (8516 m)

Jako jediný Čech zdolal Radek Jaroš dvanáct osmitisícovek Už jen dvě mu zbývají, aby pokořil všech čtrnáct vrcholů. Na Annapurnu se chystá letos, na druhou největší horu světa K2 by chtěl vystoupit v roce 2013.

Sestup jsem zahájil až v 18 hodin – z žádné hory jsem nesestupoval tak pozdě!

Kromě odvahy a všeho, co horolezci v extrémních podmínkách potřebují, si Radek Jaroš s sebou bere i fotoaparát, aby zachytil každou cestu do nebeských výšek. Zážitky pak každoročně zpracovává také v kalendářích, které jsou unikátním svědectvím extrémních výkonů. Přinášíme ukázky z nejnovějšího kalendáře pro rok 2012. Zachycuje expedici na Lhotse, osmitisícovou horu, kterou Radek Jaroš zdolal minulý rok. 

Kdo má zájem, může si originál kalenáře objednat na e-shopu Radka Jaroše, který najdete na jeho osobních stránkách www.radekjaros.cz

 

TEXT A FOTO: RADEK JAROŠ

Můj plán byl původně na jaroloňského roku úplně jinej – Annapurna jižní stěnou. Partnerem měl být Don Bowie, Kanaďan žijíci v Kalifornii, kde jsem ho předtím na podzim navštívil, abychom se domluvili. Poté jsem zařídil i jeho účast na Smíchovském festivalu alpinismu v Praze. U plzeňskýho piva s pečenou kačenou se taková expedice plánuje líp než u Coca Coly s hamburgrem.

Poprvé jsme se s Donem viděli na Broad Peaku 05 v roce 2007, kde mě ošetřoval rozdrcený prst během mojí nešťastný expedice na K2, a loni patřil k tahounům našeho nočního, hodně divokýho výstupu na GI v Pákistánském pohoří Karakorám. Na začátku roku začal mít Don výpadky v komunikaci a měsíc před odletem jsem pochopil, že jsem bez parťáka.

Annapurna na sólo není zrovna ideál. Statistiku úmrtí má větší než obávaná K2 a víc jak 6 km dlouhej traverz hřebene ve vejšce nad 8 000 m je hodně velkej zákusek. A tak jsem měl jednoduchou volbu. K2 a nebo Lhotse. A protože na K2 se chystáme v roce 2013, nebylo co řešit – Lhotce a sám. Záměrně nepíšu sólo. Jižní stěna je prostoupená dvěma směry, pokaždý šlo o velkou expedici a sám by se tam vydal jenom blázen. Zbývá tedy západní stěna a tou vede jedna cesta, která je až do 7 600 m společná s výstupem na Mt. Everest. Takže jsem věděl, že sólo v žádným případě nehrozí.

Na osmitisícovku nevede žádná frekventovanější cesta, než je výstup ze strany Nepálu přes jižní sedlo. Bylo jasný, a na to jsem byl připravenej, že polezu sám, budu dělat sám i vynášky a budovat veškerý vejškový tábory. Toho jsem se nebál, i když trochu strach jsem měl z legendárního ledopádu Western Cwm. Jak jsem všem říkal, vadilo by mě bejt sám dva měsíce v BC pod horou. Což ale v největším táboře na světě nehrozí – pod Everestem je klidně 500 až 1000 lidí! Jak jsem se mýlil, se ukázalo až pod kopcem a v tomhle největším táboře sem prožil největší osamění ze všech expedic, který jsem kdy nejen do Himálaje absolvoval!

Dalo by se říct, že na týhle expedici nefungovalo nic a jediný plus bylo, že se mě nakonec podařilo na vrcholu stanout. Pět minut po dvanáctý, ale přece!

 

Třítisícová nížina, davy, davy, davy a elektrický proud střídavý

Políčka poskytující obživu jsou  pracně vybudovaná ve svahu nedaleko  našeho výchozího místa – letiště ve vesnici Lukla. I když leží těsně pod hranicí 3 tisíc metrů, tady v Nepálu to nic neznamená, v podhůří nejvyšších hor světa je to vlastně  zanedbatelná výška. Na přírodě je ale vidět že se zatím jen pozvolna probouzí z období zimního monzunu.

Nosiči odložili náklad a odpočívají v jedné z lodží, kde dostanou najíst i napít. Cesta do základního tábora Mt. Everestu je absolutně nejfrekventovanějším a nejvyhledávanějším trekem v Himálaji. Pro mě, zvyklého spíš na opuštěné oblasti, to byl dost šok. Kdo chce poznat opravdový Nepál, musí jinam.

Mé oblíbené místo – terasa na křižovatce v Káthmandu, kam chodím snídat už téměř dvacet let. Pamatuju tady ještě hliněnou prašnou silnici. Každým rokem zde přibývají nové dráty do zázračné elektrické soustavy, přes kterou snad jednou na ulici nebude ani vidět.

 

Trochu pomodlit, zlomit vaz a rozvičit se po korejsky

I když měla země v názvu Nepálské hinduistické království, tak především v horách je nejrozšířenějším náboženstvím buddhismus. S modlitebními symboly se můžete setkat téměř na každém kroku a v různých formách. Ať jde o vlajky, nápisy, mohyly…

Nosiči v Nepálu nikdy nepřijali za svůj pokrok ve způsobu přepravy zavazadel. Drtivá většina totiž stále nosí náklad tradičním způsobem pomocí popruhu na hlavě. Nemají problém tak nést třeba 50 kilogramů – náklad, který by našinec nejenom neunesl, ale pomalu by mu zlomil vaz!

Jiný kraj, jiný mrav. Možná taky tradiční východní disciplína a řád. Skupinka Korejců se protahuje během zastávky po několika hodinách pochodu v místě polední pauzy. Hotelů a restaurací je na této trase spousta.

 

Kreditky platí, voda teče a děvčata se hihňají

Pestře natřené střechy v kontrastu se zasněženými velikány. Nejslavnější šerpská vesnice Namche Bazar leží ve výšce 3440 m. Časem se změnila v Chamonix Himálaje. Najdete tady kromě ubytování i kavárny, pekárny a značkové horolezecké obchody. Už i tady se dá platit kreditní kartou!

Údolím protéká poklidná řeka Dudh Koshi, která se v deštivém období letního monzunu mění v mohutný tok neuvěřitelné síly. Domorodci proto staví obydlí v bezpečných vzdálenostech od koryta řeky.

Přestože modernizace nezadržitelně postupuje i touto jednou z nejchudších zemí světa, prádlo se v horách pere podobně jako před dávným časem. „Prádelny“ jsou zároveň místem, kde se společensky žije, a odkud se neustále ozývají salvy smíchu veselých děvčat.

 

Výšková nemoc nehrozí, majestátní Mt.Everest a šerpa, co ještě nedorost

Když jsem se přehoupnul přes hřeben nad Namche Bazarem, otevřelo se přede mnou obrovské údolí. Cíl na jeho konci se zdál napohled blízko, ale bylo jasné, že mě od základního tábora dělí ještě několik dnů pochodu. Výhodou je, že se tu nadmořská výška nabírá pozvolna a člověku nehrozí akutní nebezpečí výškové nemoci.

Spousta horolezců jsou sice bezvěrci, ale minimálně vyznávají sílu hor. A ta je tady cítit všude. Přes hřeben Nuptse vyčnívá vrchol Bohyně Matky Země – jak zní jeden z překladů nejvyššího vrcholu planety. Nepálci ho nazývají Sagarmatha, Tibeťané Chomolungma a my Mt. Everest.

Další vynikající horolezec, nástupce slavného Tenzinga? Možná. Šerpové se rodí a žijí vysoko v horách a tím mají obrovské dispozice pro výstupy do Zóny smrti. Domov tohoto klučiny je téměř v čtyřech tisících metrech, což je výška, ve které se dá na horskou nemoc i umřít.

 

Medituj a běž, klášterů moc nezbylo a pohodová síla

Draci střeží vstupní bránu do kláštera Tengboche. Pro klášter bylo v dávné minulosti vybráno nádherné místo, které je vidět ze všech směrů a velké vzdálenosti. Nejde tudy jen tak projít. Snad každý, kdo má v úmyslu pokusit se vystoupit na nejvyšší horu světa, se zde zastaví na tichou meditaci.

Mniši spěchají do kláštera poté, co se z jeho útrob ozval zvuk trubky vybízející k meditaci. Podobných klášterů bylo v sousedním Tibetu tisíce, patřily téměř ke každé vesnici, ale jen několik desítek z nich přežilo okupaci země a další důsledky Kulturní revoluce v Číně.

Děti v Nepálu žijí stylem, který si málokterá evropská matka dokáže představit. Možná ve středověku se u nás žilo podobně. Stejně jako z jejich rodičů, i z malých Nepálců, vyzařuje pohoda a vnitřní síla, kterou jim můžeme jen závidět.

 

Štíty světa, můžete mě vyfotit? A dřina, kam se podíváš

Ama Dablam je bez dvou set metrů sedmitisícová hora a patří určitě k nejkrásnějším štítům světa. Nicméně podobných velikánů cestou do BC člověk míjí spoustu. Počasí mně bohužel při cestě nahoru nenabízelo zrovna nejlepší světelné podmínky.

Jedna z mála fotek, kdy jsem svůj foťák vnutil kolemjdoucímu. Pod hradbou vysokých hor je krásně zřetelný klášter Tengboche, který je vystavěn téměř v čtyřtisícimetrové výšce. Cestu od něj i k němu lemují posvátné stupy a modlitby vyryté na kameny.

Život v horách je nádherná a romantická záležitost. V Nepálu je ale vykoupena tvrdou dřinou a živobytím v drsných podmínkách. Nejvyšší vesnice v mnoha případech obývají vysídlenci a uprchlíci ze sousedního Tibetu a Šerpové.

 

Dál jen v sandálech, monzuny nehrozí a dál trekaři nejdou

Dingboche je v podstatě poslední vesnice cestou k Everestu. Leží ve výšce 4 400 m a sníh zde může napadnout především v noci téměř v jakoukoli roční dobu. Pod prudkým slunečním svitem ale dlouho nevydrží. A tak jsem i tady mohl vyrazit na další pochod jen v sandálech.

Nejenom údolí Khumbu, ale i celé pohoří Himálaje, nabízí nekonečné možnosti výstupů na štíty od čtyř do osmi tisíc metrů výšky. Lezeckou sezonu zde určují monzuny, leze se v období mezi nimi – to znamená zhruba od dubna do května a od září do října. Jejich neměnná pravidelnost však bohužel přestává platit.

Stovky modlitebních praporků na místě, kde končí svět trekařů a začíná svět horolezců. Pohled na ledovec Khumbu, kde ve výšce 5 300 metrů vyrůstá dvakrát do roka největší základní tábor na světě. Nedaleko od něj začínala svoji pouť k vrcholu v roce 1953 i britská expedice.

 

Mohyly na cestu, stanové sídliště a parabola z plechu, co ohřívá čaj

Kamenné mohyly – mužíci mají víc významů. Obyčejně jsou ukazatelem směru v nepřístupných a nepřehledných místech, na ledovcích či v kamenné suti. Tady nad ledovcem Khumbu jsou vlastně podpisem lidí, kteří oblast navštívili. Svědkem jim jsou štíty Pumo Ri. Lingtren a Khumbutse na obzoru.

Zlomek stanů, které tvoří jednoznačně největší tábor na úpatí osmitisícovek. Zatímco například pod Nanga Parbatem jsme tábořili s Miskou sami dva, tady se vystřídalo snad tisíc lidí. Nepíšu horolezců. Snem každého z nich je stanout na vrcholu nejvyšší hory planety, i když každý má pro to jiný důvod i prostředky.

Není vařič jako vařič. Princip ohřívací plechové paraboly spočívá v tom, že směřuje sluneční paprsky do jednoho místa. Jde určitě o jeden z nejekologičtějších zdrojů na ohřev vody. Snahou je přimět i domorodce k jejich využívání, čímž by se částečně zamezilo ničení dřevin na úpatí.

 

Na Lhotse či na Everest, šerpové to vynesou a zabrali si místa, komerčáci

Pohled z výšky 6 100 m, kde se nebezpečný a nepřehledný ledopád Western Cwm pomalu začíná pokládat. V závěru údolí je vidět západní stěna Lhotse, kudy vede nalevo od ledovcových séraků relativně bezpečná cesta na vrchol, ale i do jižního sedla Mt. Everestu. Jeho obrovská jižní stěna spadá do údolí v levé straně.

Místo, odkud s sebou ledovec Western Cwm odnáší kamennou suť napadanou z jižní stěny Everestu. Tady v 6 200 m se buduje CII, tábor, který se postupem času stává věrnou kopií BC. Což znamená, že Šerpové sem pro drtivou  většinu expedic vynosí kuchyně, veliké společenské stany, záchod…

Můj tábor C II ve výšce 6 400 m. C I jsem ani nestavěl. Lezecký materiál přišel do BC s týdenním zpožděním, a tak jsem vyrazil přímo sem. I když jsem zde byl jako jeden z prvních, veškerá plocha byla už zabrána pro komerční expedice.

 

Je libo přes žebřík? Tam, kde padá led, a trhliny, kde se tají dech

Skupina horolezců překonává za ideálního počasí jednu z mnoha bezedných trhlin v ledovci. Na cestě k Everestu, na rozdíl od všech ostatních hor, usnadňují přechod hliníkové žebříky, které zde nainstalovali Šerpové. Vzadu Pumori 7 161 m a Lingtren 6 713 m. V mracích mezi nimi Cho Oyu 8 201 m.

Mrazivá krása severní stěny hřebene Nuptse, jehož hlavní vrchol se šplhá bez 150 metrů k osmi tisícům. Mohutné ledové séraky se sice občas s rachotem zřítily nedaleko mojí cesty, ale naštěstí neznamenaly faktické nebezpečí. Příkrá stěna neumožňuje jejich růst, stejně jako příkrý sklon zabraňuje tvoření lavin.

Jedna z nejširších trhlin, jejíž překonání byl už pěkný cirkusový kousek. Pro jednoho člověka téměř neřešitelný problém a tak jsem musel volit zdlouhavou obchůzku. Ale párkrát jsem si hladinu adrenalinu nad propastí zvednul.

 

Šestá hora, tudy šel Hillary a zbavuju se zátěže

Odpolední výhled z C II v 7 3 000 m. O kilometr níž leží hranice mraků u tábora C II. Základní tábor byl o dalších tisíc metrů níž, vzdálen několik kilometrů. I proto jsem měl velký problém odhadovat, jak se změna počasí projeví na hoře, kolik sněhu napadlo a jestli není akutní nebezpečí lavin. Na obzoru šestá nejvyšší hora světa Cho Oyu.

Pohled do jižní stěny Everestu a stěny nad jižním sedlem, kde se psaly nejslavnější kapitoly himálajského horolezectví. Tudy stoupal k vrcholu i Hillary s Tenzingem. Ale i ty nejsmutnější, když například po průstupu britskou cestou zahynula čtyřčlenná slovenská výprava.

Bourám stan v C III a chystám se na přesun do 7 700 m, odkud jsem nakonec vyrážel na vrchol čtvrté nejvyšší hory světa. Protože jsem se na hoře pohyboval sám, musel jsem minimalizovat váhu nákladu a operovat jen se dvěma stany.

 

Mt. Everest beze mě, pohled z vrcholu Lhotse a Mt. Everest se mnou

Nejvyšší hora světa, která mně dovolila stanout společně s Vlaďou Noskem na svém vrcholu v roce 1998 a tím začala moje pouť ke Koruně Himálaje, k vylezení všech čtrnácti osmitisícovek. Zbývají „jen“ dvě, ale nebude to lehká cesta. Cho Oyu jsmebzdolali společně s Martinem Koukalem.

Vrchol a vrcholový hřeben v podvečerním slunci. Sestup jsem zahájil až v 18 hodin – z žádné hory jsem nesestupoval tak pozdě! Protože jsem ale noční výstup pro vyčerpání otočil, zdařil se mi až druhý pokus, ke kterému jsem vyrazil v šest ráno.

 Autoportrét s horou, která změnila můj život.

 

PŘEDCHOZÍ DÍLY:

Sdílejte článek

Autor

Radek Jaroš

Autor: Radek Jaroš

Vystoupil na dvanáct osmitisícových vrcholů z celkových čtrnácti. Dvakrát oceněn titulem Výstup roku ČHS. Na svém kontě má skalní i ledovcové vrcholy čtyř kontinentů. Je autorem knih Dobývání nebe a Hory shora.

Nejnovější komentáře

comments powered by Disqus

Další produkty Astrosat Media