Bájný ostrov Sokotra: Panenská příroda, stromy dračí krve a rezavé ruské tanky
Podívejte se s cestovatelem Lukášem Synkem na pár unikátních míst jemenského ostrova Sokotra donedávna „ztraceného“ v průzračných vodách Indického oceánu.
Po necelé hodině letu přes Adenský záliv, jenž se hemží obávanými somálskými piráty, se letadlo konečně přibližuje k vyprahlé načervenalé pevnině Sokotry – hlavního ostrova Sokotránského souostroví a domovu kadidla, myrhy a legendárních stromů dračí krve. Nacházíme se 200 kilometrů od nejvýchodnějšího výběžku Afriky a 300 kilometrů od pobřeží Arabského poloostrova.
Kam míří sovětské tanky
Na letiště vybudované teprve v roce 1999 poblíž „hlavního města“ Hadibo přistávají letadla přes západní cíp ostrova. Jako první na nás tedy zdola mrkne blankytně modré oko – laguna Detwah. Když o pár dní později stojíme na scénické skalnaté vyhlídce nad lagunou, žasneme nejen nad její modrozelenou barvou, ale i nad písečnou kosou, která ji odděluje a chrání před vlnami Indického oceánu.
Poblíž laguny míří hlavněmi na moře pár rezivějících sovětských tanků. Pocházejí z dob, kdy Jižní Jemen pod taktovkou Sovětského svazu prováděl unikátní, leč zhoubný experiment – pokus o socialistický stát v arabském prostředí. Není bez zajímavosti, že díky strategické poloze Sokotry plánovali Sověti vybudovat zde tajnou ponorkovou základnu. K realizaci však nikdy nedošlo.
Moje jemenská dcera aneb Jak jsem si z Jemenu málem odvezl dvouleté dítě
S rybáři na moře
Rybáři z nedalekého městečka Qalansiyah (Kalansíja) nás za úplatu rádi vezmou směrem k nejzápadnějšímu výběžku ostrova na vytažení svých sítí. Aby ne, jedou pro úlovek a ještě za to dostanou zaplaceno. Rybářství je vedle pastevectví a produkce datlí tradičním a důležitým zdrojem obživy padesátitisícové populace Sokotránců, i když turistický ruch mu už zvolna šlape na paty.
Během plavby sledujeme na jedné straně dech beroucí útesy, na druhé stádo skotačících delfínů. V sítích dnes rybářům uvízlo několik velkých ryb. Na odlehlé pláži u kamenné chýše, v níž bydlí osamělý stařec, chlapi hned jednu pečou. Dokonce nám pak půlku ryby přinášejí originálně naservírovanou v rozříznutém plastovém kanystru.
Jeskyně Hoq
Vápencové stěny na východním konci severního pobřeží Sokotry skrývají řadu jeskyní. Největší z nich se jmenuje Hoq. Po dvou hodinách stoupání podivuhodnou sokotránskou vegetací žasneme nad jejím obrovským portálem.Rozsvěcujeme čelovky a dáváme si dobrý pozor na kluzkém povrchu. Chodníčky, zábradlí nebo snad instalované osvětlení zde neexistuje, což má ovšem své neopakovatelné kouzlo.
Správnou cestu určuje povinný domorodý průvodce z rybářské vesnice Terbak ležící pod těmito stěnami. Vesničané se v provázení návštěvníků poctivě střídají, aby měla každá rodina možnost získat pevně stanovený bakšiš.
Tam, kde do jeskyně už jen sotva dosáhne denní světlo, se chladí skupinka krav. V klidu přežvykující. Představují v podstatě milé překvapení, protože ve srovnání s všudypřítomnými kozami je hovězí dobytek na Sokotře „ohroženým druhem“. Nemluvný průvodce nás vede asi kilometr daleko do útrob jeskyně. Přitom celý systém je přinejmenším třikrát delší. Kolem nás obdivujeme krápníkové závoje, svícny, růžice či travertinové hrázky. Možná stejné jako jinde na světě, ovšem zde „vlastnoručně“ nalezené.
V dunách z korálového písku
Na severním pobřeží Sokotry dále narazíme na monumentální, dunám podobné útvary z písku navátého na pobřežní skály. Ty největší se vypínají zcela na východě v oblasti Erher. Jižní pobřeží se naopak pyšní pásem opravdových dun, byť nižších, které zde vznikly v několik kilometrů široké pobřežní rovině.
Bitevní loď – to je opuštěný ostrov, na který Japonsko zapomnělo
Bělostný sokotránský písek je korálového původu a byl navátý během milionů let každoročními silnými monzuny. Především oblast Noget, zvaná též Bílé písky, by mohla směle konkurovat lecjaké vnitrozemské dunové poušti. Přestože jižní část Sokotry je výrazně sušší a drsnější než severní, najdeme i tady pár rybářských vesnic. Když zde v noci ulehnete pod bohatou hvězdnatou oblohu, můžete pozorovat, jak podél pobřeží rejdí právě světla rybářských lodí.
Na velbloudí zabíjačce
V srdci ostrova na planině Dixem, která se pro změnu pyšní tisíci prazvláštními stromy dračí krve (dračinec rumělkový) – symbolem Sokotry, se na nás usmálo velké štěstí. Byli jsme pozváni do místní pastevecké osady na velbloudí zabíjačku.
Těžko říct, co se honilo hlavou mladému velbloudovi, když byl pozván také. Dlužno říct, že jeho život ukončil jeden z domorodců v mžiku obratným pohybem nožem. Ženy si převzaly maso do spartánské kuchyně pod jednoduchým přístřeškem, zatímco muži se nadále věnovali čaji a hostům ve stínu staletého dračince. Neomylně přilétlo i několik supů mrchožravých, kteří na dvorku bezostyšně přešlapovali po vzoru našich slepic.
S vyhlídkou na špičaté pohoří Haghier v dáli, na hluboký kaňon Dirhur před ním, na stromy dračí krve kolem, i na jednoduché kamenné domy domorodců se líně natahuji pro další sousto.
Jen těžko se můžu ubránit dojmu, že jsme podnikli cestu do pravěku. I když nejsem na Sokotře poprvé, nevycházím z úžasu nad zdejšími scenériemi, pozoruhodnou vegetací a prostým životem lidí. Není divu, že byl celý ostrov Sokotra v roce 2008 zapsán na seznam UNESCO. I přes rapidně se zvyšující počet návštěvníků však Sokotra stále zůstává především unikátním ekosystémem a domovem rybářů a pastevců.
