První žena na světě přešla Antarktidu. A jak to dokázali její předchůdci?
Felicity Astonová jako první žena na světě přešla na lyžích Antarktidu. Svoji antarktickou pouť skončila 23. ledna 2012. Po 59 dnech. Na lyžích táhla své plně naložené sáně úplně sama.
„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem přešla Antarktidu. Přes 1 700 kilometrů. Teď tu jen budu sedět, užívat si tyhle chvíle a opakovat si, co jsem prožila. Dny, kdy mě letadlo vysadilo, kdy jsem si myslela, že mě vítr odfoukne. Všechny ty dny, kdy bylo hrozné počasí, kdy jsem se saněmi překonávala hory, kdy jsem dorazila na pól, a kdy jsem ho zase opustila, kdy jsem viděla jen prázdný horizont …"
Na konci ledna 2012 se tak ze svých pocitů vyznávala do satelitního telefonu Britka Felicity Astonová. Na emoce a rozrušení měla plné právo, protože v tom okamžiku se stala první ženou na světě, která přešla na lyžích Antarktidu. Její trasa přes kontinent měřila 1 744 kilometrů.
Přechody Antarktidy jsou výjimečným činem, i když jich přibývá
Na cestu se vydala koncem listopadu z jihu, z ledovce Leverett. Přes jižní pól pokračovala k západní části Antarktidy. Její cesta skončila v Hercules Inlet na šelfovém ledovci Ronne.
Astonová nepatří mezi „rychlokvašené dobrodruhy“, které určité místo na planetě zajímá jen v okamžiku, když nabízí výjimečný adrenalinový zážitek.
| Felicity Astonová je první ženou, která přešla 23. ledna 2012 Antarktidu. Kdo jiný už by se měl stát osobností týdne? |
Je zkušenou polárnicí, na Antarktidě pracovala jako meteoroložka a vedla výpravy v Arktidě a Grónsku. Samozřejmě, že úspěch náročného projektu, který se podařil i díky výborné práci podpůrného týmu, bude časem brán jako něco „běžného“, ale je třeba mít na paměti, že v Antarktidě při přechodech na dlouhé vzdálenosti se nikdy o nic běžného nejedná.
Jak bojovali předchůdci Felicity Astonové?
Prvním, kdo se rozhodl pokusit se realizovat nápad přejít Antarktidu z jednoho konce na druhý, byl Wilhelm Filchner (1877–1957), bavorský nadporučík se zkušenostmi z cest po Pamíru a Tibetu.
Představoval si, že svou německou expedici rozdělí na dvě části, které budou postupovat proti sobě. Trasa povede přes jižní pól a expedice tak navíc zjistí, zda jde skutečně o jednolitý kontinent, anebo pouze o části pevniny oddělené ledem.
Nakonec musel náročný program výpravy seškrtat, ale pro plán – zřízení základny na pobřeží Weddellova moře a cestu k pólu ze západní Antarktidy – nakonec získal dost prostředků. 17. února 1912 při budování základny na šelfovém ledovci ovšem došlo ke katastrofě.
Šelfový ledovec v bouři náhle popraskal a tábor byl zničen. Většinu vybavení se sice podařilo zachránit, ale výprava na své lodi Deutschland zůstala uvězněna v ledu přes celou antarktickou zimu.
Do civilizace – na Jižní Georgii, dorazila teprve následující antarktické léto 19. prosince 1912, kde ji zastihla zpráva o fantastickém úspěchu Roalda Amundsena a jeho expedice při pokusu o dobytí jižního pólu.
Trosečníky na Sloním ostrově
Zkušený polárník Ernest Henry Shackleton si ale uvědomoval, že Filchnerův nápad přejít kontinent se dobytí jižního pólu přinejmenším vyrovná. Předpokládal, že hlavní oddíl jeho expedice vyrazí od Weddellova moře k točně, a pak zamíří po 170. východním poledníku po trase, kde by měl připravené zásoby týmem, který sem dorazí od Rossova moře.
Na začátku zdejšího léta – konec roku 1914 – jeho loď Endurance začala hledat místo pro vylodění na pobřeží Weddellova moře. Ten rok ale bylo ledu opravdu hodně. Endurance v něm zamrzla a neměla tolik štěstí jako Filchnerova Deutschland.
21. listopadu 1915 se potopila. Expedice i s vybavením zůstala na mořském ledu. Následovala jedna z nejslavnějších antarktických anabází. Shackleton měl k nejbližší pevnině, Pauletově ostrovu, 650 km.
Díky driftu ledového pole jej ale minul. Teprve až se led rozvolnil, doplul na člunech ke Slonímu ostrovu. Odtud vyrazil na jednom člunu pro záchranu k souostroví Jižní Georgie vzdálenému 1 200 kilometrů. V člunu o délce sedmi metrů!
Zvládli to za 16 dnů. Přistáli tam 19. května 1916.Koncem srpna 1916 pak byli trosečníci na Sloním ostrově zachráněni lodí Yelcho.
Podpůrný oddíl v Rossově moři přišel o loď Aurora, která se v bouři utrhla z kotvy, a dvakrát přezimoval v chatách, které vybudovaly dřívější expedice na pobřeží.Dokonce dokázal vybavit i skladiště zásob podle plánu. Vysvobodili je až v lednu 1917.
Nové dimenze díky technice
Přechod, vlastně přejezd kontinentu, se poprvé zdařil až v sezóně 1957–1958. Britsko-novozélandskou expedicí, kterou vedli Sir Edmund Hillary, první člověk na Everestu, a britský vědec Vivien Fuchs.
Britové vyrazili od Weddellova moře – 16 mužů, tři sněžná vozidla, vědecké vybavení, psí spřežení a zásoby. Novozélanďané značili a připravovali trasu od Rossova moře.
Šlo jim to snadněji a 4. ledna 1958 dorazili na pól. Angličané tam podle optimistických propočtů měli být také, ale jejich trasa byla daleko náročnější, než předpokládali. Dorazili sem 20. ledna.
Došlo k určitému napětí, protože Hillary doporučoval cestu dokončit až následující rok, ale Vivien Fuchs byl ctižádostivý… Po trase připravované Hillarym dorazili Angličané 2. března 1958 k cíli – ke stanici Scott. 3 360 km napříč Antarktidou urazili za 99 dnů.
Nepostupovali o mnoho rychleji než Amundsen k pólu a zpět, ale hlavní změna byla patrná na první pohled. Ohromně se díky technice zvětšila váha přepravovaného nákladu. Seismická sondáž během celé expedice poskytla první ucelenou představu o tom, co je skryto pod ledem…
Bez psů a motorů
Přechody Antarktidy lidmi „bez vědeckých či objevitelských ambicí“, jen vlastní chůzí bez použití psů a dopravních prostředků, začínají přechodem Reinholda Messnera a Arveda Fuchse.
Reinhold Messner, horolezecká legenda, který jako první člověk zdolal všech čtrnáct osmitisícových vrcholů bez umělého kyslíku a Arved Fuchs, německý námořník a arktický expert, který už v zimě roku 1984 pádloval na kánoi kolem mysu Horn a 14. ledna 1989 dosáhl severního pólu pěšky, jako člen mezinárodní expedice.
Inspirovali se původním Filchnerovým plánem pro přechod Antarktidy. Jejich představa byla: pouze vlastními silami s jediným kompromisem – dvě letecké dodávky zásob na celé trase. Začátek kvůli nepříznivému počasí a časovému zdržení ale museli posunout hlouběji do vnitrozemí.
Vyrazili 13. listopadu 1989. Na sáních každý z nich táhl 80 kilogramů zásob a vybavení. 6. prosince doplnili zásoby na prvním místě v Thielově pohoří, dva dny si odpočali a pokračovali k pólu. Výborně se osvědčil navigační systém GPS, snad poprvé takto využitý na pozemní cestě v Antarktidě. Na pól dorazili 31. prosince 1989. První část – 1 050 kilometrů – zvládli za čtyřicet osm dní průměrnou rychlostí 22 kilometrů za den.
Na pólu opět naložili své sáně, teď měly 120 kg, maximální váhu, kterou byli muži schopni táhnout. Do cíle, na britskou základnu Scott, došli 12. února 1990. Za 92 dnů ušli 2 800 kilometrů, průměrem 30 kilometrů za den. Poprvé bez psích spřežení, s minimem letecké podpory. V roce 191 Amundsen dosáhl stejnou denní rychlost, ale se psím spřežením. Fuchs a Hillary byli asi o 5 km za hodinu rychlejší s využitím sněhových vozidel.
Zrodil se nový antarktický fenomén – pěší přechody na velké vzdálenosti nebo výstup na její nejvyšší vrchol. Všechno zajištěno profesionály, ale s možností záchrany zcela závislé na počasí.
Fantazie se stává „běžnou“ záležitostí
8. ledna 1997 se čtyřiatřicetiletý norský polární badatel Börge Ousland stal prvním člověkem, který bez jakékoli pomoci přešel Antarktidu na lyžích. Trasu dlouhou 2 829 kilometrů zvládl 85 let poté, co jeho krajan Roald Amundsen jako první člověk dosáhl jižního pólu.
A jak jsou na tom Češi?
Z Čechů se podařilo poprvé dojít na jižní pól Vilému Rudolfovi a Oldřichu Bubákovi v roce 1999. Letadlem se přepravili na jihotočnové plató. Odtud zbývalo osmičlenné expedici k jižnímu pólu asi 350 km. Pochod jim zabral 18 dnů a každý den urazili něco mezi 18–25 kilometry. Na pól dorazili 31. prosince 1999 v 19.30.
Když Felicity Astonová končila 23. ledna 2012 svůj poslední zápis na Twitteru, věděl o tom celý svět. Všichni si mohli přečíst, kde a jak moc ji očekává máma a co že by si ráda dala v základním táboře. Její tým ji na dálku mohl sledovat a hovořit s ní. Ovšem kdyby se jí něco vážného stalo, byl by v případě špatného počasí bezmocný. Jen by to registroval a sledoval, jak je odkázána sama na sebe. Stejně na tom byl před sto léty Wilhelm Filchner, když zachraňoval své muže a expediční vybavení z šelfového ledovce u pobřeží Weddellova moře.
O Felicity Astonové se víc dozvíte na jejích webových stránkách: http://www.felicityaston.co.uk/.
