ROZHOVOR: Češi v Antarktidě letos nasbírali přes 1000 parazitů
Jaká byla sezóna na české stanici? Přečtěte si rozhovor s Pavlem Kaplerem, vedoucím expedice.
Na začátku ledna 2012 odjeli čeští vědci na Českou vědeckou stanici J.G. Mendela na ostrově Jamese Rosse. Na stanici strávili účastníci expedice asi dva měsíce. O jejich činnosti jsme vás pravidelně informovali ve speciálu Antarktický projekt.
Rozhovor se správcem stanice o sezóně 2011–2012 připravil Hynek Adámek. Ing. Pavel Kapler, Ph.D. je nejen správcem české vědecké stanice J.G. Mendela, ale také manažerem projektu CzechPolar. Na antarktickou sezónu 2011–2012.
Letos vám činnost expedice zkomplikovala obtížná doprava na stanici. Mám dojem, že je to rok od roku stále větší logistický oříšek.
Česká vědecká stanice J.G. Mendela na ostrově Jamese Rosse se bohužel nenachází v blízkosti žádné z frekventovanějších tras antarktických plavidel; nemá ani vlastní letiště, a tak je doprava osob i materiálu na ni skutečně komplikovaná.
Přidáte-li k překážkám nevypočitatelné rozmary počasí a omezený počet „přepravců“, které můžeme k transportu využít (nezapomínejme na to, že argentinský ledoborec Almirante Irízar, který by mohl být k dopravě taky použit, je od roku 2007 mimo provoz z důvodu rozsáhlé rekonstrukce po požáru), vyjde vám, že dostat vědce na stanici není žádná hračka.
Navíc každoroční vědecká expedice na stanici J. G. Mendela není výpravou několika dobrodruhů s batůžky; zvláštní nároky na přepravu nám zde diktuje objem materiálu určeného pro doplnění vybavení a vylepšení stanice, jehož hmotnost (včetně zásob, vědeckých přístrojů a osobních zavazadel členů expedice) jen v sezóně 2011–12 přesáhla osm tun.
Určujícím faktorem omezující dopravu tak zůstává pořád počasí…
Přesně. Nepříznivé počasí a nevhodné podmínky pro plavbu v kanálu Prince Gustava, který odděluje ostrov Jamese Rosse od Antarktického poloostrova, nám letos cestu pořádně zkomplikovaly. Ledoborec chilské armády Almirante Oscar Viel, kterým jsme cestovali na stanici, při zjištění stavu plavební dráhy musel dát přednost plnění jiných úkolů, což poněkud prodloužilo pobyt členů expedice na jeho palubě.
Naštěstí jsou Jihoameričané poměrně vstřícní a snaží se všemi silami pomoci svým vědeckým kolegům; všechno zlé tak bylo pro něco dobré: během neočekávané plavby (především po souostroví Jižní Shetlandy) měli čeští vědci možnost odebrat cenné vzorky pro své výzkumy botanické, parazitologické i (geo)chemické a prakticky pouze díky tomuto „zpoždění“ bylo možno provést rozsáhlou údržbu českých meteorologických staniček na základně O´Higgins a později i na stanici Marambio.
Průběh počasí je a bude stěžejním faktorem bránícím našim výpravám dosáhnout vytyčeného cíle v co nejkratší době a ti, kteří do Antarktidy míří pravidelně, vědí, že s potížemi v dopravě je třeba předem počítat. Přestože nemůžeme vliv počasí a z něj vyplývajících komplikací nijak umenšit, stále aktivně hledáme nové varianty cesty; jednání o alternativních způsobech dopravy českých vědeckých expedic od sezóny 2012–13 už byla zahájena.
Ke stanici jste se letos dostali skoro o měsíc později, než byste potřebovali. V jakém byla stavu?
Zpoždění oproti původnímu plánu bylo sice „pouze“ dvoutýdenní, nicméně z relativně krátkého času vyhrazeného přírodou na vědeckou sezónu jde skutečně o jeho značnou část.
Na stanici jsme nalezli jen poškozený systém kotvení stožáru pro příjem rádiového signálu, oprava netrvala ani hodinu. Naopak měl pozdní příjezd expedice jednu (pravděpodobně jedinou) výhodu: po zimním období nezbyl téměř žádný sníh, který by bylo nutno odklízet. „Odzimování“ stanice bylo oproti jiným sezónám výrazně kratší. Vědci mohli bez zbytečného zdržování vyrazit do terénu již třetí den po přistání.
Oproti loňsku – došlo k nějakým změnám v denním řádu a organizaci služeb?
Denní řád nezaznamenal výraznějších změn; stejně jako loni i letos se služba v kuchyni střídala. Při letošním pobytu jedenácti polárníků a tří polárnic stačila na výkon, této pro morálku tak důležité funkce, jedna osoba. Budíček zůstal na osmou ranní; pouze ve zvláštních případech mohl být posunut o hodinu či dvě dříve – například když bylo potřeba odplout na gumových člunech a optimální příliv si na nás „přivstal“.
V současnosti je Masarykova univerzita řešitelem projektu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, který je zacílen na dobudování a rozvoj stanice.
Vylepšení v rámci projektu jsou prováděna průběžně. Zpoždění našeho příjezdu si vynutilo upřednostnění vědeckých aktivit před technickými pracemi (při odběru vzorků pomáhali i odborní pracovníci z jiných oborů, jako například lékař či správce stanice). Proto se například nepodařilo v plné šíři dobudovat systém pro odstranění půdních plavenin z pitné vody, přestože jeho hlavní část (sedimentační nádrže sloužící zároveň pro uchování zásoby vody) se nainstalovat podařilo již v této sezóně.
Dalším velkým vylepšením (mimo nových přístrojů v laboratořích) byla instalace nového bateriového bloku pro ostrovní systém (tj. takový systém, který je závislý na vlastních zdrojích energie), sušárny terénního vybavení, nebo retranslační stanice. V rámci zpracování studie hodnotící stav stanice po několika letech plného provozu byly všechny objekty horizontálně i vertikálně zaměřeny; jeden z technických kontejnerů bylo třeba kvůli změnám v podloží (pravděpodobně kolísání mocnosti aktivní vrstvy nad permafrostem) vyrovnat.
Počasí v Antarktidě řídí průběh i organizaci práce polárníků a je zde jedním z hlavních objektů vědeckého zkoumání – v oblasti Antarktického poloostrova se klimatická změna projevuje nejvýrazněji na světě.
Jižní léto bylo (podobně jako v předchozí sezóně) poměrně slunné, ačkoli nebylo tak teplé. K nijak zvlášť extrémním jevům během něj nedošlo, snad pouze jedna „vichřička“ překonala o několik sekundových metrů předpovědní model, který na stanici používáme. Když se na konci února začal hlásit podzim, navál vítr sněhovou návěj na chladné jižní straně budovy do výše přes dva metry – podle dostupných meteorologických údajů mu již druhý pokus zřejmě vyšel a tento sníh počká na své odklizitele do ledna 2013.
Osvědčila se nová spojovací technika?
V procesu upgrade vědecké infrastruktury české základny byla instalována retranslační stanice na vrcholu Bibby Hill (377 mn. m.) pro zvýšení dosahu ručních vysílaček a tím pro zvýšení bezpečnosti vědců pohybujících se na moři i v terénu, především směrem na západ. Na její instalaci se podílela většina členů expedice, protože kvůli nestálému počasí bylo potřeba zkrátit montáž na minimum.
Jejich pomoc byla neocenitelná při transportu materiálu na vrchol (stoupání je zde velmi příkré, na necelém kilometru trasy je třeba překonat všech 377 výškových metrů) i při sběru kamení pro ukotvení antény. Jak už bylo řečeno, sezóna byla kratší, než jsme očekávali, přesto se podařila jak instalace zařízení, tak úspěšný test jejího fungování.
Vědecký výzkum – jak se mu dařilo ve zkrácené variantě?
Při maximálním upřednostnění „vědy před technikou“ se podařilo většinu výzkumných cílů splnit, přestože některé z nich musely být ve svém rozsahu korigovány. Mimo dlouhodobě probíhajících sledování (např. klimatu a jeho vlivu na fyziologii rostlin či na pohyb ledovců) byly v sezóně 2011–12 pokusně zahájeny nové výzkumy.
Mezi ně patří sledování mikroorganismů, které se do Antarktidy dostávají s vědeckými výpravami (ve spojení s likvidací těchto nežádoucích černých pasažérů germicidními UV lampami), nebo výzkum parazitologický. Ten je zaměřen na parazity ryb, ptáků a mořských savců. Při něm byly odebrány vzorky s více než tisícem jedinců parazitů. Na „senzaci“ v podobě objevu nového poddruhu si budeme muset počkat, až dojde k jejich mikroskopickému prozkoumání a přesnému taxonomickému zařazení, které nebylo vzhledem k omezené délce pobytu vědců možno provést přímo na stanici.
Ale ani návrat domů nebyl jednoduchý.
Na rozdíl od připlutí byl odlet z ostrova Jamese Rosse (alespoň pro vědeckou část výpravy) nečekaně hladký – během jediného dne byli vědci dopraveni ze stanice J. G. Mendela vrtulníky na argentinskou vojensko-vědeckou základnu Marambio na sousedním ostrově Seymour Island a odtud leteckým speciálem Hercules na jihoamerický kontinent. Druhého dne přejeli mikrobusem z argentinského Rio Gallegos do chilského Punta Arenas, aby hned třetí den nastoupili do letadla domů. Letem přes Santiago de Chile, Madrid a Frankfurt se dostali do Prahy v rekordním čase čtyř dnů od opuštění stanice.
Poněkud komplikovanější návrat však měla jejich technická podpora. Protože se do dvou vrtulníků nevešlo všech čtrnáct členů expedice s vybavením a nákladem vzorků, bylo třeba provést transport ve dvou vlnách. Pořadí nástupu členů expedice do vrtulníků bylo určeno s ohledem na možnost, že by mohl opět „zafungovat“ faktor nepředvídatelnosti antarktického počasí a nebylo by možné obě vlny realizovat v jednom dni. Což se přesně stalo a na (již dokonale zazimované) stanici tak zůstal její správce a dva technici.
Svůj pobyt v liduprázdné budově využili k testu nouzového režimu provozu stanice, který odhalil několik nových bodů k vylepšení – například nutnost přebudování systému pro ohřev vody, nebo potřebu zvýšení kvality železné zásoby potravin pro stav nouze. O pět dní později se ale i oni dostali na argentinskou základnu Marambio, aby tam znovu čelili nepřízni počasí, která zdržela jejich odlet z ostrova Seymour Island o dalších dvanáct dní. Čekání si krátili mj. údržbou tamní české meteorologické stanice a sběrem vědeckých vzorků.
Co plánujete vylepšit na základně příště?
Jak jsme se letos přesvědčili, při návštěvě pestré směsice zahraničních návštěvníků z turistické lodi Hanseatic, je naše stanice chloubou nejen svého vlastníka a provozovatele, ale i celé České republiky. Hosté ze sedmi zemí světa (včetně Japonska) byli během půldenní exkurze na stanici doslova uneseni jejím designem a detaily technického řešení. Přesto je stále co vylepšovat – jako pyšný majitel může pořád leštit rodinné stříbro, i Masarykova univerzita se snaží svou stanici neustále zdokonalovat.
Mimo rozšíření kapacit stanice ze současných 15ti lůžek na 19 + 4 (ta čtyři jsou z důvodu komfortu ubytovaných vnímána spíše jako provizorní varianta pro ubytování hostů z jiných expedic v případě špatného počasí) počítáme s dalším zvyšováním podílu obnovitelných zdrojů na spotřebované energii (solární panely, větrné elektrárny), nebo s přebudováním skladu paliva.
Velkou výzvou je doprava a umístění nového kontejneru pro úpravu a uchovávání zásob pitné a užitkové vody, nebo zajištění celoročně fungujícího komunikačního kanálu pro online přístup k automaticky pracujícím přístrojům. Prostoru pro vylepšování je stále dost a právě nyní, kdy začal běžet čas pro přípravu příští expedice, hledáme české společnosti, které by měly zájem o testování svých technologií v antarktických podmínkách.
Úvodní foto: Práce vědců komplikovaná rozmary antarktického počasí. FOTO: Jitka Míková, Masarykova univerzita a Česká geologická služba
