„Zadání, které jsem dostal na začátku roku 2002, bylo jasné - pomocí analýzy DNA co nejefektivněji identifikovat oběti z masových hrobů v Bosně a Hercegovině. Věděl jsem, že to jde. Jenže náš dosavadní postup byl málo produktivní a i z relativně ‚čerstvých‘ kostí, tak deset let od úmrtí, byla účinnost genetické identifikace kolem 30 procent. To mi připadalo hodně málo. Snažili jsme se to vylepšit společně s kolegy Jonathanem Davorenem a Martinem Pospíškem… Po sérii laboratorních testů bylo jasné, že jsme se dali správným směrem. Zbývalo přímo na  místě ‚vymyslet‘ související postupy,“ říká genetik Daniel Vaněk, expert na forenzní analýzu DNA. 

Domníval jsem se, že jste novou metodu ovládal ještě před odjezdem do Bosny.

Ne. Jel jsem tam a měl jsem představu, jak to řešit. Všechno ostatní se však dalo vyzkoumat jedině na místě. V Česku, když to přeženu, jsem měl v laboratoři na stole dvě kosti. Tam byly ostatky tisíců mrtvých - a tím tisíce vzorků na vývoj metody, jež je pomohla identifikovat.

Tohle si jako zaměstnání představuji velice obtížně.

Na místě na takové myšlenky nemáte čas. Pracujete jinak. Doma by člověk dělal od osmi do čtyř, pak nějaké pivko a teplá večeře u televize. Když ale stojíte v otevřených hromadných hrobech, nad sebou máte rozstřílené domy a za zády lidi, kteří vás pozorují, pak vám dochází, jak by jim pomohlo, kdybyste dokázal uzavřít nejstrašnější kapitolu jejich života. Pracujete denně na dvě stě procent.

Věděl jste, na co narazíte, nebo vás to pokaždé překvapilo?

Před odjezdem jsem masové hroby viděl v televizi a měl jsme jasnou představu, jaký typ případů mne čeká. Součástí práce však občas bylo i to, že jsem se dostal do kontaktu s osobami, které někoho pohřešovaly. Pokud jsme začali odkrývat hrobové jámy v blízkosti vesnice, pak nebylo výjimkou, že se u nich shromáždila většina obyvatel a sledovala naše počínání. Pořád vidím jednu starou mámu, mohlo jí být tak sedmdesát. Nejprve mlčky sledovala odkrývání koster, ovšem pak vlezla za archeology. Začala na něco ukazovat a usedavě se rozplakala. Poznala ponožky, které pletla synovi před válkou. Takové zážitky už snadno neskousnete. V první fázi pomůže rakije, nakonec na to však vždycky zůstanete sám.

Od roku 2007 zaznamenávám vaši snahu prozkoumat ostatky z Pražského hradu - například dosud neurčenou kostru bojovníka, vyřešit, která kostra patří Boleslavu I. a která je Boleslava II., přiřadit
jména ženským a dětským kostrám…

My jsme přípravu na tento projekt vzali velmi vážně. Nejprve jsme si na kostech stejného stáří a nižší historické hodnoty ověřili, že naše postupy fungují. Pak jsme se spolu s kolegy ze Správy Pražského hradu, Archeologického ústavu, Národního muzea a Přírodovědecké fakulty UK snažili získat od Grantové agentury
ČR na projekt peníze. Byl to reprezentativní výzkumný záměr – kromě genetické identifikace jsme chtěli pořídit 3D scan všech zpracovávaných kosterních pozůstatků a tato data pak zpřístupnit.

Všichni antropologové na světě by si tak mohli stáhnout z webu digitální obrazy koster našich panovníků. Komplexností získaných dat bychom se dostali před svět. Nikdo by neměl takto zpracovanou archeogenetiku a archeologii pro vládnoucí dynastii, která je navíc propojená se slavnými panovnickými rody v Evropě. Získané 3D modely kostí by se mohly formou putovní výstavy dostat k žákům a studentům. Od státu se nám však ani na třetí pokus nepodařilo získat finance. Ve stejné finanční výši však byly schváleny projekty typu „Výzkum rozšíření francouzštiny v subsaharské Africe“. Myslím, že to není zrovna to, co český národ potřebuje. Ale možná se mýlím.

Celý rozhovor s Danielem Vaňkem najdete v listopadovém čísle časopisu National Geographic

Úvodní foto: Hynek Adámek

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Úspěch egyptologů v Abúsíru: Výjimečnný nález hrobu staroegyptské princezny
• Největší vědecký festival v Česku začal. Co můžete vidět a slyšet?
• Tajemná propast Macocha: Co o ní určitě nevíte