Setkání v Hongkongu: Děti chodníku uprostřed betonové džungle velkoměsta
Antropolog Michal Josephy na svých cestách Hongkongem prožil zvláštní setkání. S malými dětmi, které musejí dospět ještě jako úplně malé…
Byl chladný prosincový podvečer. Taková ta hodina mezi „psem a vlkem“, ve které máte pocit, že se vůbec nic neděje, ale přitom něco visí ve vzduchu. Seděl jsem unavený na patníku a po cestě hongkongskou vykřičenou čtvrtí si protahoval ušlapané nohy.
Už jsem se chtěl vydat zpátky “domů“, ale z usedavé apatie mě vytrhla dvojice malých děvčat, která seděla hned za křovinami porostlým rohem. Zpozorněl jsem. Věděl jsem, že nepříliš daleko odtud žijí tzv. „ptačí lidé“ v pronajímaných obyvatelných klecích, ale nikoliv „vlčí děti“ ztracené v betonové džungli.
„Kamala“, ta starší z nich, zahrnovala nalehko oblečenou sestřičku „Amalu“ svou péčí a vybírala jí vši. Když jsem se opatrně přiblížil, viděl jsem, že je oděna opravdu nalehko, a navíc leží na chladné kamenné desce jako na operačním stole.
Jakmile mě spatřila, doširoka otevřela oči a pusu, a poté mě obě vyplašeně sledovaly a mlčely. Myslel jsem si, že je to tím, že jsem cizinec a ony nemluví anglicky – požádal jsem tedy kolemjdoucí paní o pomoc. Ačkoliv se z počátku děti chovaly stejně úzkostně, asi po čtvrthodině se nám podařilo zjistit, že „čekají na mámu“. Ta však stále nepřicházela, a tak jsme té malé alespoň přikryli nohy mikinou.
Ve chvíli, kdy jsme rozvažovali, zda zavolat policii, či dát dětem peníze na cestu domů, jejich matka se náhle zjevila za zády a začala nám dost nevybíravě nadávat a rozhazovat při tom rukama, co že se staráme. Tak jsme se rozešli.
Když jsem se po pár metrech ohlédl, abych se přesvědčil, zda matka děti skutečně zaopatří, táhla už je za sebou smykem „domů“. Na základě vyprávění „překladatelky“ mi došlo, že se nejednalo o „děti ulice“, ale „děti chodníku“. Jejich máma je občas odložila ve chvíli, když jej byla nucena „šlapat“.
Možná se nakonec nestalo nic tak dramatického, ale tenhle výjev se mi hluboce zadral pod kůži.
