Na začátku akademického roku 1801 byl Francesco Antonio Boi, toho času vedoucí katedry anatomie, poněkud trudné mysli. Na jeho „kurz medicíny“ se nezapsali žádní studenti, a tak se rozhodl vydat z rodného  ostrova Sardinie na italskou pevninu, aby poněkud oživil své skomírající lékařské znalosti.

Ve Florencii se mu je podařilo doplnit o dosud nepoznané umění, které spočívalo ve vytváření anatomických modelů z vosku.

 

Smrt jí sluší?

Vosk je tajemná a tvárná matérie, jejíž modelování je známo od starověku. Akmé jeho používání pro figurální motivy nastává v Itálii mezi 13. – 17. století. Voskové postavy, které díky umnému provedení a životní velikosti vypadaly „jako živé“, se hojně využívaly v liturgické praxi – mimo jiné jako nekrvavé oběti.

Oživený renesanční zájem o tělo a jeho plastické zobrazení zanechal ve vosku otištěnou další stopu, a to umění. Michelangelo, Donatello či Benvenuto Cellini využívali voskové modely mrtvol v rámci svých přípravných uměleckých prací.

„Anatomický naturalismus“ se však na scéně objevuje až koncem 17. století, vybuzený osvícenskou touhou pronikat do temného a nepoznaného nitra přírody, a následně jej osvětlovat za pomoci rozumu a vědeckých poznatků. První anatomické vosky byly vyhotoveny okolo roku 1695 – díky spolupráci sicilského umělce Gaetana Giulia Zumba a francouzského chirurga Guillauma Desnouese. Když se centrum „anatomického umění“ přesunulo z Boloni do Florencie, stal se středem vesmíru lékař Paolo Mascagni, který se proslavil první systematickou studií lymfatického systému, ale i tím, že poskytoval umrlce jako modelové předlohy.

Ke konci roku 1771 byla založena dnes již legendární florentská dílna La Specola. Podle „otce zakladatele“, Feliceho Fontany, bylo jejím posláním: „ vytvořit anatomické modely vědecké hodnoty pro didaktické účely, a to vše bez odporu, který obvykle doprovází pohled na mrtvoly.“ Z tohoto důvodu byl výraz figurín z počátku estetizován do podoby, která zachycovala mrtvého člověka tak, jako kdyby nakrásně a navěky usnul na hedvábném polštáři…

Kabinet doktora Caligariho

Sbírka anatomických voskových modelů, která je vystavena v univerzitním kabinetu v Cagliari, se však od svých předchůdců v mnohém odlišuje. Jednotlivé figuríny vytvořil na zakázku mezi lety 1803 - 1805 sochař Clemente Susini (1754–1814) ve spolupráci se sardinským anatomem F.A. Boiem (1767 - 1850).

V době jejich ztvárňování měl již volné ruce a uměleckou svobodu, jelikož nad ním nebděl supervizor Fontana, který již La Specole nešéfoval. Tyto pozdní Susiniho modely tudíž nesimulují život a nejsou věrny kánonu „ideální krásy“, ale naopak věrně oživují podoby mrtvých těl, a to včetně realistického portrétování tváří zemřelých.

Ačkoliv původním účelem jejich zhotovování bylo následné použití ve výuce, jako samostatné artefakty se člověka zvláštním způsobem emocionálně dotýkají. Tato skutečnost je možná zapříčiněna tím, že Susini při jejich vytváření cítil, že se jeho vlastní život chýlí ke konci. Dekády práce s chemikáliemi i pach rozkládajících se mrtvol si nekompromisně vybíraly svou zdravotní daň, což však naopak vdechovalo život již mrtvým tělům, které zde sochař v podobě voskových figurín ponechal „na věčnost“.

 

V muzeu leží položeny na jednoduchých dřevěných deskách, nacházejících se v malém, téměř pentagonálním prostoru připomínajícím ztemnělou kapli. Osvětleny jsou slabým bodovým zdrojem světla, které odhaluje i ty nejskrytější anatomické detaily se zvláštním zřetelem na cévy a nervy, ale i určitý výraz scházející krásy, tesknoty a prázdnoty.

Člověku se tak nabízí pohled do hloubi niternosti, který z podstaty věci není nikdy snadný a příjemný. Ono „děsivé a fascinující tajemství“ - vyvolávající strach či bázeň - však může vést až téměř k posvátnému přesahu, jenž tvoří základ náboženského cítění a zkušenosti.