V Libanonu musí být prezidentem maronitský křesťan. Funguje to už 60 let
Co je to za církev, která zemi, považovanou námi Evropany za spíše muslimskou, dodává už tak dlouho prezidenta? U jejího zrodu stál Svatý Maron. Ten založil mnišskou komunitu, ze které v Libanonu vznikla jedna z nejspecifičtějších křesťanských církví na světě.
Patriarcha sídlí od roku 1790 ve městě Bkerke poblíž Bejrútu.
Nucená emigrace do Libanonu
Z příspěvku V Jeskyni šílenství v údolí Kadíša u kláštera sv. Antonína v Libanonu víme, že patřil maronitské církvi. Legendární svatý Maron byl kněz a poustevník žijící na přelomu 4. a 5. století v Sýrii.
Maronité byli původně nazýváni učedníci, kteří se kolem světce shromáždili a založili nad jeho hrobem klášter. Podle legendy náboženská persekuce však vyhnala tyto mnichy do Libanonských hor, kde vznikla za prvního patriarchy Jana Marona v druhé polovině 7. století maronitská církev loajální k Římu.
Dostupná fakta nás přenášejí do 8. století, do doby uprázdněného antiochijského patriarchátu, kdy si komunita kolem kláštera sv. Marona zvolila svého patriarchu, jako patriarchu antiochijského a celého Východu. Velké nadšení to v okolním křesťanském světě nevyvolalo a tak došlo k emigraci komunity do Libanonu., kde si maronitské komunity postupně vybudovali vlastní politickou a církevní strukturu.
Mše se slouží v arabštině
Za první křížové výpravy obnovili maronité v roce 1182 své spojení s Římem, o němž jsou tito křesťané přesvědčeni, že nikdy nebylo přerušeno. V roce 1584 tak vznikla v Římě i maronitská kolej. Během staletí byla maronitská liturgie silně latinizována a teprve po 2. vatikánském koncilu byla zrestaurována do původní primitivní západosyrské formy. V této výrazně kristocentrické liturgii, sloužené většinou v arabštině, tak můžeme někdy slyšet i původní slovíčka z aramejštiny.
Na obr. vpravo dole Klášter sv. Eliáše. FOTO: Luděk Krčmář
Premiér: sunnita, předseda parlamentu: šiíta, prezident: křesťan
Dnes existuje v Libanonu 10 maronitských diecézí s přibližně 850 farnostmi, patriarcha sídlí od roku 1790 ve městě Bkerke poblíž Bejrútu. Maronité o počtu 930 tisíc tvoří většinu křesťanů v Libanonu. Jejich diaspora ale přesahuje 3 miliony, povětšinou v Austrálii, USA, Kanadě, Brazílii, Mexiku, ale i v Izraeli či Kypru.
Maronité jsou i významným prvkem v jedinečném parlamentním systému Libanonu. Premiér zde musí být sunnitský muslim, předsedou parlamentu šíitský muslim a prezidentem… maronitský křesťan.
Mniši žili ve skalních dutinách
Ať tomu bylo s počátkem maronitů v Libanonu jakkoliv, my se opět ocitáme na návštěvě v libanonském údolí Kadíša (na seznamu UNESCO), do kterého se údajně již od 5. století uchylovali maronité.
Jsou zde roztroušeny jejich skalní poustevny a kláštery a v 14. století zde existovalo v klášteře sv. Eliáše maronitské biskupství. Název údolí pochází z aramejštiny, kde Kadíša znamená svatý. Název by se tedy dal interpretovat jako Svaté údolí. Klášter sv. Eliáše byl zřejmě založen již v raném středověku. Návštěvník z Evropy si zde může udělat obrázek o původním klášteře využívajícím pro obydlí mnichů - poustevníků skalní převis a dutiny, který chrání čelní zeď přimknutá ke skále. V roce 1991 byl klášter zrestaurován a proměněn v muzeum. Mnichy zde při návštěvě zřejmě nepotkáte, sídlí v novém klášteře nad údolím.
Při návštěvě Libanonu je možné navštívit kromě údolí Kadíša ještě jednu významnou maronitskou stavbu. Je jí maronitská katedrála sv. Jiří v Bejrútu vybudovaná v roce 1888 v neoklasicistním slohu. Stojí tak trochu ve stínu a sousedství mešity Muhammada al-Amína v samotném centru města.
