V roce 1986 zpráva v novinách, že nějaký Pavel Pavel vyráží na Velikonoční ostrov s expedicí Thora Heyerdahla, hodně lidí překvapila. Vyřešil doma záhadu přesunu soch moai a teď to všem ukáže na místě.

Více o zájezdu na Velikonoční ostrov s Pavlem Pavlem můžete zjistit na tomto odkazu.

Jak to bralo vaše okolí?

Jako vtip. Od samého počátku. Byl jsem pracovník Agrostavu Strakonice, projektant, který si ve volných chvílích kreslil na okraje výkresů jakési výpočty soch na nějakém miniostrově. Kolegové mne pozorovali s despektem, redaktor zdejšího časopisu se divil: Tady tomu nikdo nerozumí, proč se věnuješ nějakým „habakukům“ na konci světa?

Koníček na profesionální úrovni.

O ostrově tady psal Miloslav Stingl v knize Poslední ráj, byl prvním Čechem, který ukázal, že se tam dá dostat. A samozřejmě Thor Heyerdahl a jeho nezapomenutelná kniha Aku Aku. Moje brána do jiného světa. Zkrátka, v tehdy uzavřeném státě jsem si četl o ostrově, kterému dali na Velikonoce v roce 1722 jméno holandští mořeplavci.

Četl jsem o slunci, tanečnicích a obřích sochách moai, které se tam našly. Stovky záhadných soch ve tvaru lidské postavy. Nikdo nevěděl, kdo a proč je vytvořil ani jakým způsobem je po vytesání dopravoval na pozdější stanoviště. O stěhování existovaly různé teorie, od mimozemšťanů přes nadpřirozené síly – avšak domorodci tvrdili, že se přesouvaly kýváním a vstoje. Každý to považoval za nesmysl, já se toho však chytil.

Za čas může být z běžné věci technická záhada

Erich von Däniken, tvůrce záhad, vás neoslovoval?

Dänikena jsem sice přečetl, ale nebylo to ono. Ti jeho ufouni a mimozemšťané… Já jsem si z možných záhad vydestiloval technický problém. Stěhování konkrétních soch, konkrétního tvaru a v konkrétních podmínkách. Tady jsem se mohl opřít o výpočty, definice. Vědělo se, že to fungovalo, protože domorodci říkali, že se sochy pohybovaly kýváním v přívratných polokružnicích, takže to muselo nějak jít.

Začal jsem shánět informace, jak vlastně ostrov vypadá. Dnes mrknete na internet a je tam skoro vše. Tehdy? Když jsem později psal článek do Vědy a techniky, neměli jsme ani fotku, a tak to šéfredaktor vyřešil – vytrhl jednu z Heyerdahlovy knihy. I o sochách bylo jen minimum údajů.

Nešlo spíš jen o věštění?

Proč? Ze získaných informací jsem si udělal technický výpočet, jestli by to šlo. Sepsal jsem základní údaje – výška sochy, šířka, hustota kamene, kolik to tedy váží a kolik je třeba lidí na naklonění sochy, když jeden člověk utáhne dvacet kilogramů. Výsledek: desetimetrovou sochu utáhne tolik a tolik lidí. Napsal jsem krátký článek do Vědy a techniky a padla otázka, zda bych to nechtěl ověřit na místě.

Zde v Čechách? Vypadalo to na hloupý nápad, nakonec jsme však s přáteli za čtvrt roku udělali repliku sochy z Velikonočního ostrova. Jako strojař a výtvarník jsem dokázal z obrázků vyčíst rozměry sochy, překreslit ji na papír a odvodit, jak má vypadat hliněná forma. Bylo to, jako když hloubíte jámu na mamuta, který nikdy nepřijde. Vznikla čtyř a půlmetrová betonová socha moai.

V roce 1982 jsme ji rozchodili. Kráčela jako těžká skříň – postupným pootáčením při naklonění na jednu hranu – a já byl ten blázen, který v televizi ukázal, že takovou sochu jde přesunout jen s osmnácti lidmi. Časem u nás mediální šílenství utichlo, což se dalo čekat.

Jenže v roce 1985 Thor Heyerdahl oznámil, že se tam vrací s expedicí po třiceti letech.

Já začal přemýšlet, jak to udělat, abych mohl jet s ním. Napsal jsem mu dopis a poslal fotky, že jsem to ve Strakonicích odpracoval, sochu odlil a rozchodil.

To připomíná Václava Vojtěcha, když napsal admirálu Byrdovi, že by se rád zúčastnil tehdy největší americké antarktické expedice.

Na rozdíl od Vojtěcha jsem naštěstí hned dostal vstřícnou odpověď. Heyerdahl odepsal, že by mě tam rád viděl, že by to byl příběh pro filmaře. Byl jsem pro ně zajímavý, protože oni v roce 1955, za pomoci sto osmdesáti domorodců, táhli desetitunovou sochu s obrovskými obtížemi. Tohle by byl silný příběh, navíc jsem byl mladý inženýr z východního bloku. Vypadalo to pro ně jednoduše.

Což se vždy jeví podezřele…

Potíže nastaly už v muzeu v Santiagu, kde Chilané oznámili, že nedostaneme povolení k manipulaci se sochami. Sochy jsou chráněné, křehké, rozpadají se… Heyerdahl s klidem prohlásil, že v tom případě nemá cenu vézt Pavla na ostrov, když tam nic nepřestěhuje.

Thor domluvil a já jsem si už představoval, jak doma vysvětluji předčasný návrat. To nikdo nepochopí. A tak jsem se zeptal, jestli je na ostrově cement a písek a zda se tam staví. Prý ano. Řekl sem tedy, že za týden udělám kopii sochy, za další týden to ztuhne a můžeme udělat pokus. To by šlo. A nato se zase zarazili oni: Heyerdahl chce dělat pokus a filmovat – a pak prý rozmázne, že jsme mu nepovolili zkusit to se skutečnou sochou.

Povolení jsme nakonec získali a nastal skutečný stres. Já to byl, kdo byl zodpovědný. Sháněli jsme lana, nikdo neporadil jaká. Prý kup si, co potřebuješ… Nevěděl jsem, jakou sochu budeme mít k dispozici, kolik metrů lan bude zapotřebí. Najednou se vynořila spousta problémů, které jsem ve Strakonicích neřešil, tady se před nimi však schovat nedalo.

Na druhé straně to byla neskutečně prestižní akce.

Ano, hlavně recepce stály za to. Ještěže mi manželka přibalila do zavazadla kravatu a dobré kalhoty. Když jsme od chilského ministra kultury získali povolení použít jednu sochu pro experiment, následovala velká recepce a ministr se mě ptal: Co se stane, když socha spadne? Já se jal technicky a lámanou angličtinou vysvětlovat, jak se asi zlomí v krku, kde je slabá. Ministr se na mne jen podíval a řekl: Tak to tě zastřelíme.

Namítl jsem, že bych tam poslal tu, kterou mám ve Strakonicích, on však jen kroutil hlavou: My střílíme rychle. Dobře jsem si pamatoval chilské události a tento místní humor byl pro mne skutečně drsný.

Byl problém vybrat na místě správnou sochu?

Hledali jsme dlouho. Některé se rozpadaly, jiné se sypaly, jako když sáhnete na omítku starého domu. Další byly moc velké, některé zase zasypané na úbočí sopky Rano Raraku, jiné stály na dvoumetrovém podstavci a byla otázka, jak sochu sundat? U kostela stála třímetrová, což se nelíbilo filmařům – byla moc malá. Pak jsem narazil na sochu z výstavy v Japonsku. Měla přes čtyři metry, už nebyla památkově chráněná a stála na místě, kde se s ní dalo hýbat. Vypadala, že něco zažila, a přitom se nerozpadla. Jen jsem neviděl, jak vypadá zespodu.

Vaše fotky z těch okamžiků mají neskutečnou náladu…

Byly vykoupeny krkolomnou improvizací. Už při pokusu s třímetrovou sochou jsem najednou zjistil, že sice řídím akci, ovšem domorodci se u lan chechtají a kecají s holkami, které se přišly podívat. Do toho jsem se ještě snažil něco si vyfotit. Heyerdahl okamžitě zbystřil a povídá: Pavle, ty tu máš řídit pokus, na fotografování je tu fotograf. Neřval, stačilo jednou říct a já sbalil fotoaparát. Při hlavním pokusu jsem pak své tři fotoaparáty nabil filmy a rozdal je domorodcům. Měli ještě méně zkušenosti než já, ale co zbývalo? Jen jsem měnil exponované filmy. Celkem nafotili sto osmdesát snímků. Dobré byly jen dva. Mají však atmosféru, a to je dělali úplní začátečníci.

Pak se stal div a socha kráčela.

Pro mne to ani div nebyl. Já si to ani nevychutnal, tak jsem byl psychicky „vyšťavený“. Doma se sochou manipulovali mí kamarádi, kteří věděli co a jak, kdy táhnout současně, kteří o tom přemýšleli. Domorodci, které mám moc rád, zde byli najatí za peníze a čím déle to trvalo, tím víc peněz měli.

Do toho má obtížná domluva v angličtině… Avšak zavelel jsem, místní zatáhli za lana, jak jsem je to učil, a socha popošla. Jenže do toho vstoupili filmaři – stop, je tu mrak, netočíme. Za chvíli se ozvalo: dobrá, už můžeme. A pak zase mrak… Socha šla, bylo vidět, že to je ono. Kvůli tomu, že neměla rovnou základnu, se občas zavěsila nahnutá do lan.

Vypadalo to děsivě, ale postupovala. Já „řešil“ domorodce, každý chtěl být ve filmu, rvali se o první místa. Filmaři jásali, ukazovali mi záběry… Ke konci jsem už nevěděl, čí jsem.

Pak jsme popošli o šest metrů. Filmařům to stačilo. Ještě jsme museli sochu zbavit rákosí, kterým byla obalená, aby ji nepoškodila lana. Spěchalo se. Přijížděli turisté a amatérští filmaři. Heyerdahl se úzkostlivě snažil, abychom záběry, které stály tolik úsilí, měli jen my.

Spolupráce skončila s touto expedicí?

Jsem odborník na stěhování těžkých břemen a tady byla záhada vyřešena, takže už tři dny po návratu jsem stál doma za rýsovacím prknem a zařezával. Ještě jsem později nabízel, že jim ukážu, jak nasadit na sochu klobouk, k tomu však nedošlo. Tenhle pokus jsem pak dělal v Praze a oceněný byl až v jednom z dílů Tajemného světa Artura Clarka. Byly tam záběry z Prahy a komentář o tom, jak badatelé ve světě nad klobouky soch přemýšlejí a že v Čechách žije člověk, který soše v pěti lidech nasadí klobouk bez problému.

Velikonoční ostrov se pro vás stal uzavřenou kapitolou. Od té doby jsem tam byl sedmkrát. Byl jsem tam představit svou knížku o ostrově nebo na výstavě dvacet let starých fotografií z expedice. Bylo zajímavé pozorovat plnoštíhlé ostrovanky, jak se na nich vidí coby štíhlé holčiny.

Změnil se ostrov za posledních třicet let?

Mění se jako ostatní svět. Z malého provinčního letiště je najednou ohromná přistávací dráha pro největší dopravní letadla. Asfalt, který zůstal při přestavbě letiště, použili na cestu kolem ostrova. Já ještě zažil zaprášené silnice s rozbitými auty a obtížný terén. Teď se tam jezdí po rovném asfaltu v klimatizovaných autech. Zažil jsem zarostlý ostrov, teď je spasený od přemnožených koňů. Zažil jsem jednu izolovanou vesnici, na zbytku ostrova se nedalo bydlet. Dnes si domorodci stavějí domy na svých polích a ve vesnici Angaroa se objeví na nákupu jednou za měsíc.

Čím to je, že dnes na planetě nalézáme spoustu staveb, které vyžadovaly originální technické řešení a my je neznáme? Jak to, že i zásadní znalosti dokážeme zapomenout?

S nástupem každé nové technologie jdou automaticky do útlumu existující pracnější a pomalejší metody práce. Za jednu dvě generace už mnohé patří mezi „zapomenutá řemesla“. Za sto let či tisíciletí jde najednou o technickou záhadu. O jejich přežívání se nějakou dobu mohou zasloužit zapadlejší a pokroku méně přístupná území – ostrovy, horské nebo pralesní oblasti – a také kupodivu pohádky nebo legendy. Lidstvo se navíc vyvíjí v často převratných vlnách a při každé takové události se rozpadá fungující společenství – od prostých řemeslníků přes odborníky až po špičkové specialisty.

Po převratu se společnost jako celek vrací o nějaký ten rok či desetiletí zpět. Přeživší se musejí postarat hlavně o své denní potřeby a o některé dovednosti není zájem. Po rozvrácení kvetoucí egyptské říše také šly znalosti spojené se stavbou pyramid „k ledu“. Velikonoční ostrov je typickou ukázkou takového děje. Přes jedinečnou kulturu tvořící v celkem omezených podmínkách neskutečné monumenty přešla patrně vzpoura nebo lidové povstání a mezikmenová válka se zákonitou dekadencí.

Poté, co ostrov objevili Evropané, byli domorodci vyvražďováni, odvlékáni na těžbu guana a zbytek přeživších decimovaly zavlečené choroby. Ze stop po dávné dovednosti zbyly jen legendy, které však, kupodivu po tom všem, zachovaly většinu toho, co jsme dnes na ostrově schopni vyčíst z archeologického výzkumu.

Na internetu je možné nalézt všechny zatím známé teorie o přemisťování soch moai. Která se vám líbí nejvíc?

Určitě ta Dänikenova – že sochy vytesali mimozemšťané. Tamní člověk se podle ní nemusel namáhat. Škoda že už sem ufoni nelétají (úsměv). Docela rád bych se v jejich létajícím talíři svezl.