Země zpívá: poslechněte si hlas její magnetosféry. Jak zní hudba sfér?
Nové objevy často narážejí na prastaré představy o světě. Teď se to stalo hudbě sfér…
NASA vyslala do vesmíru dvě výzkumné družice RBPS (Radiation Belt Storm Probe). Ty zachytily slyšitelné rádiové vlny vydávané magnetosférou Země. Proud šumění a pískání, který uslyšíte v následujícím videu, se skládá z pěti nahrávek, které družice zachytily pomocí přístroje Electric and Magnetic Field Instrument Suite and Integrated Science (EMFISIS). V laboratořích Goddardova vesmírného centra je pak spojili do jednoho zvukového klip. Poslechněte si hudbu sfér:
„Tento fenomén vědci nazývají ,chór‘ a je známý už delší dobu,“ vysvětlil Craig Kletzing z University of Iowa. “Tyto zvuky můžeme zachytit pomocí rádiových přijímačů. Znějí podobně jako ptačí cvrlikání. To připomínají ještě něčím jiným – nejčastěji se dají zachytit brzy zrána.“ Ze stejného důvodu se jim často říká také ranní chóry. Rádiové vlny na frekvencích slyšitelných lidským uchem vydávají energetické částice v zemské magnetosféře. Ta zase ovlivňuje (a je zpětně ovlivňována radiačními pásy).
Mise RBSP umístila dva totožné satelity na nepravidelné oběžné dráhy kolem Země: na nejbližším bodě jsou od Země vzdálené 603 kilometrů, nejdál se dostanou na 32 186 kilometrů. Během své pouti satelity prolétají vnitřními i vnějšími Van Allenovy pásy. Přitom budou zkoumat částice, z nichž se pásy skládají a současně budou pozorovat, co se v pásech vlastně děje.
Pythagoras (570–496 př. n. l.) poprvé představil koncept hudby sfér, který odhaluje, že každá planeta, hvězda, rostlina, moře nebo skála se pohybuje ve specifickém rytmu a rezonuje specifickou vibrací. Spousta vibrací je studnicí starodávné moudrosti, která je zapečetěna v mantrách a mandalách. Každá věc ve vesmíru, dokonce i celý vesmír, neustále vibrují v určitém rytmu. Pythagoras nazýval tento celkový rytmus hudbou sfér a její složky vyjadřoval čísly.
Gaia zpívá?
Při poslechu těchto zvuků se nutně vybaví teorie Gaia ekologa Jamese Lovelocka. Ten tvrdil, že celá Země je vlastně jeden živý superorganismus. Autoři zkoumali vlastnosti živých systémů jako je stav vzdálený od (termodynamické) rovnováhy či přítomnost cyklů, kterými v metabolismu proudí hmota a energie. Tyto cykly jsou vlastně zpětnovazebnými smyčkami, které udržují systém ve stabilním stavu vzdáleném od rovnováhy a jsou společné všem živým organismům. Podobné cykly nalezli i na Zemi, kde propojují jak živou, tak neživou přírodu. Z tohoto implikují, že Země tedy utváří sama sebe a život sám udržuje zeměkouli životem obyvatelnou. To je jakoby v rozporu s běžným názorem, že život se přizpůsobil planetárním podmínkám, když se život i tyto podmínky vyvíjely samostatným způsobem. Lovelock říká, že život si sám udržuje své prostředí, že má do jisté míry schopnost homeostáze. Nezpochybňuje se zde ovšem zásadní role planetární regulace.
Většina vědců však má řadu námitek proti Lovelockově teorii i jeho nástupcům. Gaia je podle nich jen antropocentrický konstrukt, jenž se nedá doložit…
