KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: HDR – jiná realita, která mění pohled na svět
V tomto díle Kurzu fotografování si budeme hrát s báječnou technikou HDR a pokládat si zásadní filozoficko-praktickou otázku: kde je ve fotografii hranice mezi viditelným a neviditelným.
JAK FOTIT SVĚT: Kurz fotografování Jana Rybáře (14. díl)
HDR umí "narvat" do snímku široké spektrum poloh mezi nejsvětlejšími a nejtmavšími body.
Nikdy v historii fotografování nebylo tak snadné hrát si – a je to vážně svůdný svět. Jak jednoduché je vyměnit nudné šedé nebe za blankytnou oblohu plnou beránků nebo z fotky listu máty peprné vytvořit abstraktní kompozici zářivě divoké změti zelených skvrn.
Nedávno jsem si koupil program pro úpravy portrétů, který pár tahy myší nejen vyhladí mírné nedostatky na tváři fotografované krásky (budiž), ale stejně jednoduše jí může upravit tvar hlavy, rtů, ladnost šíje atp. (nu ano, dámy se sobě najednou líbí trochu víc). Několik žen v okolí jsem si takto překreslil, a pak program spokojeně pozapomněl v hloubi svého počítače. Prostě mě to nebaví.
Hraním do jiné reality
Nene, neříkám, že fotografové si nemají hrát – jen na svých fotokurzech vždy mírně brzdím nadšení těch, kteří říkají: Však já už to v tom Photoshopu nějak zmáknu! Snažím se jim nenápadně vnutit fakt, že než zapadající slunce nad Pražským hradem zválcují filtrem napodobujícím styl Leonarda da Vinciho, bylo by fajn nejdříve "zmáknout" řemeslo, a ten Hrad prostě vyfotit tak, aby se na to dalo dívat.
Přesto je jedno hraní, které mi dává smysl – vlastně to ve své prapodstatě ani hraní není: jen fascinující způsob, jak do jednoho políčka dostat mnohem více informací, než bychom si ještě před pár lety odvážili pomyslet.Tomuto hraní se říká HDR (přesněji řečeno HDRI – High Dynamic Range Imaging) a jeho a jeho podstatou je schopnost "narvat" do snímku mnohem širší spektrum poloh mezi nejsvětlejšími a nejtmavšími body.
Zní to zmateně? Dobrá, vysvětlím vám to na historce, při níž jsem pořídil svůj vůbec první HDR obrázek – mám ho pořád schovaný, protože mě vmžiku přesvědčil, že tento proces vlastně není ono "hraní", za které jsem ho do té doby považoval.
Jednoho jarního dne jsem se vracel z výletu do pražské Divoké Šárky a slunce právě krásně, ale opravdu krásně, zapadalo do růžových mraků. Říkal jsem si, škoda, že to nejde vyfotit. Buď se dá vyfotografovat růžově zbarvené pole – a obloha bude chybět, protože čip fotoaparátu prostě nedokáže pokrýt tak velký rozdíl v expozici. Anebo jsem mohl vyfotit žlutou tečku slunce s mraky, ale zbytek pole by byl naprosto černý.
Nu, a tak jsem si řekl, to slavné HDR by to mohlo zvládnout – a pořídil tři různě naexponované snímky a nechal počítačový program smontovat je… (viz úvodní fotografie nahoře).
Nu, a v tu chvíli jsem zjistil, že na tom HDR vážně něco je – uviděl jsem prostě jiný svět. Samozřejmě, ta fotka je zcela banální, ale já na ní pochopil, že touto technologií je opravdu možné zachytit realitu, které jindy byla dopřávána jen našim očím. Zkrátka: ten obrázek sice může vypadat nadpřirozeně, nadpozemsky, ale je to jen nezvyk – vaše oči tu samou scénu vidí – slunce zapadá nad magicky nasvícené pole, ale žádný fotografický materiál prostě není schopen toto spektrum světel a stínů zachytit.
Pozor na HDR omalovánky!
Ostatně, pokud máme čekat v budoucnosti nějakou opravdovou revoluci ve fotografování, HDR by mohlo být jedním z jejích cílů (již nyní mnohé fotoaparáty mají tento proces "zabudován" přímo ve svých programech).
A teď jedna důležitá nuance: pokud jste někdy v minulosti nějaké HDR obrázky viděli, možná vám připomínaly poněkud zdivočelé omalovánky plné nerealistických barev (inu, i ten veterán na obrázku výše už tak trochu vypadá). Možná tedy máte dojem, že to vše je jen další ze směrů foto-grafiky, která dokáže realitu zcela měnit k obrazu svému.
Ale ono to je trochu jinak: ty "omalovánkové" snímky jsou často důsledkem toho, že autoři prostě nezvládnout boj s pokušením všechna ta táhla a čudlíky v programech trochu přepálit. A realita z nich tedy mizí.
Nic proti tomu, ale hlavním kouzlem HDR by (řekl bych) mělo být právě dělat tyto kouzelné obrázky tak, aby HDR prostě nebylo poznat – abychom jen zachycovali realitu, ale v nebývalé dimenzi (viz boží muka vpravo).
Jak na HDR
1. Co fotit
Zkuste začít s něčím jednoduchým, ale efektním – ať hlavně hned vidíte výsledky a hned napoprvé nadšeně zvoláte: No toto!! Můžete vyzkoušet nějaký kýčovitý západ slunce, nebo prostě jen pohled ze svého bytu – uvidíte hned "jinou realitu": na obrázku najednou bude nejen interiér, ale i vše za oknem (tedy to, co by jinak bylo jednou bílou skvrnou…)
2. Jak to fotit
Základem je pořídit nejméně tři (nebo i více) různě naexponovaných obrázků, "normální", přeexponovaný a podexponovaný. Zrcadlovky, ale i "chytřejší" kompakty, nabízejí AEB – tedy to, že fotoaparát udělá na váš pokyn tyto tři obrázky za sebou. Výhoda je, že tím pádem můžete fotografovat i "z ruky", tj. bez stativu (byť stativ je samozřejmě lepší). I když se vám trochu pohne ruka, nevadí – programy dokážou drobné nepřesnosti v "lícování" obrázků odstranit.
Ideální je pracovat při tom v režimu priority clony (aby se nám neměnila hloubka ostrosti), fotografovat do RAW (tedy zdrojového souboru fotografií), abychom programu dali co nejvíce informací a držet ISO co nejníž (při "spojování" obrázků při vyšším ISO mají výsledné fotografie dramaticky více šumu).
3. Jak obrázky spojit
Spojení tří zdrojových snímků zvládne skoro každý program, já ale na počátek vřele (ba důrazně) doporučuji vyzkoušet krále HDR programů, tedy Photomatix. Proč? Zaprvé: Obrázky smontuje a nabídne vám několik variant toho, jak by výsledek mohl vypadat – to je instuktáž k nezaplacení. Zadruhé: můžete si stáhnout zkušební verzi, které vám toho ukáže dostat a dost (jen vyrobí vodoznak) – a plná verze stojí 39 dolarů (tedy cca 750 Kč), což není investice nijak děsivá.
Tedy, ať žije jiná realita!
Úvodní FOTO (Jan Rybář): Zcela banální pole u Divoké Šárky – moje zcela první HDR. Proč tu je? Protože jsem si právě na něm uvědomil, že tato technologie dokáže do fotografie opravdu dostat nevídané: zapadající slunce i nasvícené pole.
