KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: Trocha extrémů – Jak fotit sníh, potopu či zbojníky

V jedenáctém díle Kurzu fotografování prozkoumáme extrémy obyčejné (jak fotografovat na sněhu) i extrémy poněkud nebývalé (jak se nenechat okrást tam, kde se se prostě krade).

KURZ FOTOGRAFOVÁNÍ: Trocha extrémů – Jak fotit sníh, potopu či zbojníky

JAK FOTIT SVĚT: Kurz fotografování Jana Rybáře (11. díl)

Války většinou bývají poměrně bezpečné zóny – armády, přátelské i nepřátelské, si většinou novináře hýčkají…

Poprvé jsem svůj fotoaparát musel chránit svým tělem před více než dvaceti lety. Podcenil jsem fakt, že personál malých sibiřských letišť není seznámen s pokrokem satelitního snímkování. Pořídil jsem bohatýrskou fotografii kamarádů u krásného starého dvouplošníku An-2, z něhož jsme vystoupili kdesi na konci světa.

No a přísný milicionář se rozhodl mi zabavit film, protože v Rusku nikdy zcela nepřestalo platit známé pravidlo: Co cizinec, to špion. Nakonec jsme film zachránili díky dlouhé přednášce o česko-sovětském přátelství a zjevně lživém faktu, že Američané jejich letiště na louce stejně mají vyfocené z družic. (Co by asi Stalin dělal, kdyby se dožil satelitních snímků na Google Earth?!)

No a naposledy jsem foťák chránil tělem na svém kurzu nočního focení, kdy jsme letos počátkem února dorazili na Karlův most a bylo asi minus 25 stupňů. Baterie kolabovaly, stativy přimrzaly a fotografie dělané z ruky byly rozmazané, protože když fotograf drkotá zuby, prostě se blbě fotí.

 

Tedy: pojďme se dnes podívat na pár extrémů – ne všechny se vám (doufám) budou hodit, ale vsadím se, že pár jste jich už možná prozkoumali na vlastní kůži.

1. Extrém: Jak fotit na sněhu

Říkáte si možná: Sníh, co to je za extrém?! Tak si vzpomeňte na sérii fotek (třeba) pořízených při lyžovačce někde v horách. Že jsou často celé tmavé až černé? Že z lidí jsou takové divné skvrny podivných barev a sníh vypadá místy šedivě jako popel? Anebo je do modra? Fotografie se prostě podobá všemu, jen ne těm reklamním obrázkům z barevných prospektů.

Nu ano, tak to prostě je – fotografovat na sněhu je zkrátka křest ohněm. Důvody by šly odborně popsat na několika stránkách, ale držme se popisu praktického. Tedy především: Pokud fotografujete v automatickém režimu, ty bílé blyštivé plochy zkrátka dokonale zmatou váš fotoaparát – ten si vždy, či téměř vždy, bude myslet, že je tam toho světla prostě víc, než je, a obrázky budou tmavé. Co s tím? Prostě tam, jak praví prastará poučka, toho světla pusťte víc. Buď můžete fotografovat v manuálním režimu a prostě si najít nějakou kombinaci času a clony, kdy se vám fotografie budou více méně zdát dobré. Anebo může užít tzv. korekci expozice, a přinutit tak fotoaparát, aby vše snímal o něco delšími časy, než mu velí čip v jeho těle. (To samé se stane, když u některých foťáků zvolíte přednastavený program Sníh).

A ještě jeden chyták: proč ten sníh není bílý? Ale takový šedý, ošklivý, dalo by se říct? Opět vynechme teoretickou odpověď a prakticky konstatujeme, že digitální fotoaparáty prostě mají problém bílou trefit. Lze samozřejmě strávit půl dne experimentováním s vyvážením bílé (to je ta funkce, o níž skoro nikdo nic neví), ale nakonec šedost bílé prostě přijmete jako fakt a fotky se naučíte "vybělit" jedním tahem šoupátka v editačním programu (každý to zvládne).

A do třetice lapálií: tváře lidí často pokrývají temné stíny. To prozkoumejme v následujícím bodě.

2. Extrém: jak zvládnout ostré slunce

Moc slunce je jako moc sněhu. Je to prostě moc světla. A fotky z pláže zalité sluncem budou opět často tmavší, než by se nám líbilo. Záchrana je tam samá – napomoci "hloupé" technice a manuálním režimem (či korekcí) tam toho světla pustit více.

A teď ten chyták/lapálie s lidskými tvářemi: často jsou prostě zalité stíny, často připomínají oblíbený model zvaný černoch v tunelu. (Na cestách se vám stane, že opravdu bude fotit muže či ženu černé pleti, a pak to je OPRAVDU černoch v tunelu). Co s tím?

Jedinou cestou často bývá prostě použít blesk a tvář si přiblesknout. Jen tak trochu, nenápadně, aby to nebylo moc vidět. Nevýhoda? Občas bude obrázek vypadat nepřirozeně. A dlužno také říci, že mnozí fotografové prostě přibleskávání z principu odmítají – kazí dle nich realitu, kterou se snaží zachytit.

Je to určitě platná výtka, tedy verdikt nechávám na vás. Jen pozor: občas prostě bude volba znít: přiblesknutá fotka, nebo žádná fotka.

 

3. Extrém: Hodně divoké počasí

Když je mráz, fotoaparát vám rychle připomene, že běhá na elektřinu. Nemusí být zrovna minus 20 stupňů a s podivem budete hledět, jak rychle baterie skomírají. Když je ale minus 35 stupňů, počítejte s tím, že máte k dobru pár desítek obrázků a pak vám foťák řekne: Končím! Já si s ním takto povídal párkrát v Rusku v zimě na polárním kruhu, kde je taková zima, že se vám většinou ani nechce dýchat, a teplá kapsa s náhradními bateriemi je po placatici to nejvzácnější, co máte (ta placatice ovšem také moc nefunguje).

Písečná bouře je horší – v Mezopotámii mají bouře zvlášť záludné, vše kolem je žluté; tak žluté, že fotky vypadají potažené nějaký závojem, a vy pak musíte svým šéfům vysvětlovat, že jste Američany v Bagdádu nefotil s nějakým absurdním filtrem. Ta nenápadná bouře, které bez vichru a kácení stromů pohlcuje věci živé i neživé, dokáže proniknout do útrob všeho elektronického, a zejména závitů objektivů, které pak budou výhružně křupat.
Proti zimě i bouřím je poměrně snadná obrana – myslet na aparát více, než na sebe, a pečlivě ho chránit před chladem a jemným pískem.

Ďábelskou věcí je ovšem déšť – ano, obyčejný déšť. Sebemenší kapka na čočce či filtru objektivu se totiž změní v nemilosrdný "miniobjektiv", který rozmaže vše, na co přijde. Nevěříte? Mohl bych vám ukázat jednu sérii obrázků z anglického venkova, plného koní, gentlemanů a zelené trávy. V různých částech těch obrázků se vznášejí rozmazaná místa, památky na kapky, které jsem nestihl včas odstranit.

Tedy: nevěřte těm, kteří tvrdí, že je třeba udržovat optiku dokonale vycíděnou (není to pravda, smítka prachu většinou nevadí). Ale kapka vody, ta předznamenává konec fotky…

4. Extrémy lapkovské a jiné

Kdysi v Afghánistánu jsem se v jedné dnes již dávno zapomenuté válce naučil ve všech hlavních jazycích banální větu: "Mám za chvíli schůzku s velitelem." Nic totiž nerozhodí lapku jako nejistota, zda na něj náhodou nedopadne ruka hněvu jeho šéfa, pokud by vám nakonec přece jen ukradl ten fotoaparát, který se zaujatě osahává na strážním postu (v druhé ruce má samopal).

Jinak ale války bývají pro fotoaparáty poměrně bezpečné zóny – armády, přátelské i nepřátelské, si většinou novináře hýčkají, či je alespoň neokrádají.

S obyčejnými zloději to bývá horší – stupeň aktivit lapků je dobré prozkoumat před jakoukoliv cestou. Ideální je optat se jiných cestovatelů (či Googlu), jak moc je o ústa chodit po různých divokých městech ověšený fotoaparáty větších či menších rozměrů. A změna v lapkovské statistice často odráží, co se v celé té zemi děje. Tak například Kuba ještě před pár lety byla skvělou zónou, řečeno odborně: Bez problémů se dalo do temných uliček Staré Havany vyrazit i po půlnoci. Teď, slyšel jsem, to už nejde, lapků přibývá, a není tedy pochyb, že se na Kubě cosi mění.

Nic moc se nemění na jiném kousku toho ostrova: na základně Guantánamo.  Pro novináře to je nesporně nejbezpečnějších 50 km2 široko daleko, možné je maximálně zakopnout o obřího leguána. Avšak každý obrázek, který jsem si odtamtud odvezl, byl podroben cenzuře – agent jak vystřižený z hollywoodského filmu každou fotografii před odletem prohlédne a prozkoumá, zda nezachycuje něco zapovězeného – třeba tváře vojáků či vězňů.

Co s tím dělat? No, s tím vám asi neporadím…

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Nejčtenější články

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.