Úvodní stránka › Česká mozaika › 2005

Češi v boji o trvalou svobodu

Publikováno: 2.2.2005. Autor: Andrea Pflimpflová, Přečteno: 20851 ×.

V únorovém čísle National Geographic najdete článek Tomáše Turečka Češi v boji. Poukazuje na činnost české jednotky speciálních sil, která se účastnila bojové mise v Afghánistánu.

S jejím velitelem plukovníkem Ondrejem Páleníkem jsem se sešla v prostorách generálního štábu Armády ČR, abychom v rozhovoru doplnili text článku. Doplnění to ovšem není jednoduché, jelikož mnoho informací podléhá utajení a nikdo jiný nesmí jednotku na veřejnosti prezentovat.

Přesto se setkání neslo v příjemně otevřené atmosféře.

Moje první otázky směřují k vaší misi v Afghánistánu. Zažili jste na začátku půlroční mise to, čemu se říká kulturní šok?

Popravdě nám to tak nepřipadalo. Naši lidé měli bohaté zkušenosti ze zahraničních misí a byli jsme velice dobře připraveni. Navíc na žádný kulturní šok nebyl čas. Do čtrnácti dnů po příletu jsme byli kompletně připraveni k boji.

Co taková mise obnáší? Jaké aktivity během dne vyvíjíte? Dá se pro názornost vyjádřit poměr mezi jednotlivými činnostmi a odpočinkem?

Celou dobu mise se buď plánuje nová operace nebo operace vykonává a řídí. Během mise funguje 24 hodin denně tzv. operační centrum. Na operačním centru se střídají služby. Bojová část mise, která plní úkoly na taktickém stupni, byla zhruba z 50% nasazena a z 50% takzvaně obnovovala bojeschopnost. To znamená, že se vojáci dávali do pořádku fyzicky, ale na dlouhé odpočívání není čas. Přesto jsme chtěli, aby se sem tam volný čas našel. Ale utekl velmi rychle.

Kromě toho jednotka musí mít zázemí, to znamená zabezpečení chodu tábora - opravy, očista, údržba materiálu a strava. Stravu jsme měli zajištěnu americkou stranou, ale ve chvílích, kdy bylo volněji, jsme si přilepšovali.

Co jste vařili a z čeho?

Z dostupných potravin, které jsme v Afghánistánu sehnali, jsme na český způsob vařili všechno. To bylo špičkové. A víte, co s člověkem nadělá takový domácí chleba?

Měli jste v rámci jednotky také vojenského kaplana nebo psychologa?

Samozřejmě. Kdysi dávno se rozhodovalo o tom, který útvar bude mít kaplana a který psychologa. U našeho útvaru působí jako kmenový příslušník psycholog a tak jsme jeho vynikající služby využívali i venku.

Co je konkrétní náplní mise?

Různé činnosti a operace.

Dobrá. Prozraďte alespoň, jak probíhal kontakt s místními obyvateli. Jak jste se domlouvali?

Základní kámen mise byl tlumočník, který kontakt zabezpečoval. Nicméně spousta místních umí anglicky, dokonce jsme našli pár lidí, kteří uměli česky. Navíc jsme většinou nic důležitého neřešili, byly to základní komunikační věty.

Jeden z vás prozradil v našem článku, že jste se postupně přizpůsobovali místnímu obyvatelstvu. Do jaké míry a v čem konkrétně?

Kupříkladu jsme nosili šátky, ale to nebylo ani tolik kvůli přizpůsobení jako z praktických důvodů - je tam písek a prach. Také podle afghánské kultury muž, který nemá plnovous, není příliš vážený. Takže si naši přicházející častěji do styku s místními nechali narůst vousy. Jejich kulturu zkrátka akceptujeme.

Jaký je vztah mezi bojovými a humanitárními misemi?

My jsme působili v rámci bojové mise Trvalá Svoboda, kterou vedou USA. S příslušníky NATO vedené mise ISAF jsme pracovně v podstatě nepřišli do styku. Humanitární mise navíc sídlí v Kábulu a působí především v jeho okruhu.

Existuje soutěživost mezi jednotlivými národními misemi v rámci mezinárodních jednotek?

Nebudu zastírat, že trochu rivality tam je. Ale na druhou stranu se mezi misemi spíše pomáhá. My jsme měli pomoc od všech států, které na území působily, už při přípravě na misi, a dále v době pobytu v Afghánistánu. Také jsme potom pomáhali těm, co přišli po nás. Tak to tam funguje.

Je něco, na co si můžete stěžovat?

V tomhle smyslu ne, vždycky se najde maličkost, ale vcelku ne.

Některé aspekty této mise podléhají utajení. Ani v současné době mi nemůžete plně odpovědět na všechny otázky. Jak tento fakt působil na členy mise a jejich rodiny?

Moji lidé jsou zkušení a tak ví, že co se děje v jednotce a při plnění mise, končí za branami kasáren.

Takže rodiny nevědí, co dělají jejich manželé či synové?

U nás podléhá nasazení jednotky schválení parlamentem, takže to ví veřejnost i média. A pak, když je někdo členem speciální jednotky a půl roku nebude doma, těžko rodině může tvrdit, že jede někam jinam. Ale bylo by ideální, kdyby se to dalo utajit.

Měli jste v Afghánistánu kontakt s Českou republikou? I na osobní úrovni? Měli jste nějaké návštěvy?

Spojení s nejvyšším armádním velením bylo samozřejmě zabezpečeno na nejvyšší úrovni. Co se týče osobního kontaktu, členové mise mohli týdně volat 15 minut soukromě a měli přístup k internetu bez omezení. Jejich emaily jsme nekontrolovali, každý si sám filtroval, jaký typ informací píše domů. Tím, že se za dobu našeho působení v médiích nic neobjevilo, se prokázalo, že se to povedlo.

Za šest měsíců jsme tam měli jednu návštěvu velení armády v čele s ministrem obrany. Součástí této delegace byl i štáb České televize. Neměli jsem tam nejen návštěvy, ale ani žádný zásobovací let. Museli jsme si spočítat všechno přesně na půl roku dopředu, abychom vydrželi bez dozásobení. A povedlo se.

Jak se s odloučením svých členů vyrovnávaly rodiny?

Byla vytvořena Komise pro rodiny, která fungovala 24 hodin denně. Ovšem s tím, že během mise měla pryč tatínka nebo syna, se musela každá rodina vyrovnat sama. Jistě to velká zátěž byla a všem rodinám patří obrovské poděkování za to, že to zvládly.

Měli jste někdy problém s příliš zvědavými novináři?

Já si na pátou kolonu, jak se říká, nemůžu stěžovat. Jejich práce je taková, že pátrají. Ale když se novinářům dají informace, které se dát můžou, tak oni tomu skutečně rozumí, že co můžeme, to pustíme. Je lepší mít vstřícnější přístup, než když neřekneme vůbec nic. To vy si pak dokážete informace najít, že.

Vy jste vlastně v rámci vaší jednotky jediná osoba plně veřejně známá, se jménem a s tváří. Připadá mi to, jako byste byl takový nárazník pro veřejnost. Jak to působí na vás?

Je to moje práce a tak to na mě působí pracovně.

A na vaše kolegy? Při předávání medailí z 1.10. 2004 jste na všech oficiálních fotografiích jen vy.

Jestli kolegové nežárlí? Je to možná pro ně někdy náročné, ale já s tím problémy nemám a jsem přesvědčen, že oni také ne. Jsou to profesionálové a chápou, že je to v jejich zájmu.

Co dělají členové mise teď?

Teď už všichni pracují. Období rehabilitací a dovolených je za námi, probíhá ošetřování a opravy materiálu. Teď je především období kurzů, kdy moji lidé nabírají další znalosti z oblastí, které v době, co jsme tu nebyli, poskočily nahoru.

Jste dnes připraveni na další misi?

Mám dost lidí na to, abychom další misi mohli absolvovat. Ano, jsme připraveni. Ale neposílal bych nyní ty samé lidi, nějakou dobu doma přeci jen potřebují, a potřebují ji i jejich rodiny.

Víte o tom, že existuje airsoftová skupina, která nese váš název, a "hraje" si na vás? (airsoft = hra podobná paintballu, pozn. aut.)

Vím o tom, viděl jsem to na internetu. Je to dobře, čím víc takových skupin bude vznikat, tím líp. Dělá nám to reklamu.

Vy potřebujete reklamu?

Každá jednotka potřebuje reklamu. V rámci náročného výběrového řízení vybíráme lidi z armády, kteří mají odpovídající psychické a fyzické předpoklady a silnou motivaci, a to má málokdo. Navíc se příliš neví, jak nadstandartní možnosti členové speciálních sil mají, především v oblasti vzdělávání a zvyšování odbornosti. Kupříkladu jen v Afghánistánu jsem měl s sebou dvanáct lidí, kteří studují dlouhodobé kurzy ve Spojených státech, a čtyři lidi ve Velké Británii.

Nemáte čas od času potíže s army fanoušky? Jistě pátrají i po informacích, máte spoustu "zajímavého" materiálu...

Co jsme mohli, jsme zveřejnili. Dovezli jsme také pár exponátů pro Vojenský historický ústav. Sběratelů je spusta, ale neměli jsme s nimi nikdy žádný problém. Ke spoustě informací se ovšem tito fanoušci nedostanou, ale pátrat můžou dál.

Vybavení máte velice moderní. Vaše jednotka tvoří testovací oddíl pro nejmodernější výstroj a výzbroj. Mnoho z široce využívaných technologií, například v outdoorovém oblečení, funkčním spodním prádle apod. pochází původně z armády. Máte něco nového zajímavého, co si vaši lidé opravdu pochvalují?

Ano, všude na světě to funguje úplně stejně. Nejmodernější materiál jde vždycky do rukou speciálních sil, ty jej otestují a zjistí, jaké má vlastnosti. Pak často přejde do takzvané konvenční armády, a speciální jednotky dostanou novější generaci. Fungují jako brána pro zavádění materiálů do armády.

Nejšpičkovější vybavení je právě to, o kterém nemůžu mluvit. V těchto technologiích jsme na úrovni nejvyspělejších států. Spojence jsme zřejmě příjemně překvapili, očekávali, že ne vše budeme mít na úrovni. Ale pak zjistili, že většinou máme srovnatelnou či dokonce lepší generaci materiálů.

Snažíme se používat pokud možno české materiály. Například téměř všechno naše oblečení a prádlo proti chladu či vlhku čerpáme z českých zdrojů.

Přesto, čeho si ceníte nejvíce?

Na nejšpičkovější úrovni máme momentálně prostředky pozorování a průzkumu.

Devátého prosince minulého roku vaši jednotku postihla velká tragédie, kdy pět mužů zemřelo při havárii vlaku s automobilem. Jak pomáháte postiženým rodinám? Jak tragédie poznamenala chod jednotky?

Byla to skutečně velká rána. Museli jsme posílit Komisi pro rodinu. Zkušenosti, které jsme získali v průběhu působení komise, jsme bohužel museli použít ke zmírnění následků této tragédie. Naši lidé jsou velmi silní, takže samozřejmě fungujeme stále dál, ale nějakou dobu se to s námi potáhne, byla to těžká rána.

Když jste odjížděli, tak probíhaly v médiích různé průzkumy veřejného mínění. V průzkumu agentury CVVM loni v březnu zaznělo, že 75% občanů ČR nesouhlasí s nasazením českých jednotek v bojové misi. Jak se vám s takovým faktem odjíždělo?

Ten průzkum jsem viděl. Názor obyvatelstva je takový, jaký je. Ale jsem přesvědčen, že tento stát musí přispívat do společné obrany jednotkou, která skutečně umí bojovat. My se nemůžeme schovávat jen za to, že pošleme nemocnice či humanitární pomoc, i když to je samozřejmě také potřeba.

Ale už je tu doba, kdy musíme ukázat, že máme také bojovou jednotku. A daňoví poplatníci časem ocení, že máme ve svém státě jednotku, která je schopná bojovat proti terorismu a svým způsobem republiku chránit.

K čemu tedy slouží našim občanům jednotka speciálních sil?

Netajím se s myšlenkou, že by daňový poplatník měl vědět, že jeho stát má jednotku, která je schopná bojovat na úrovni. Když bude potřeba, budeme ti, kdo se postaví. Nakonec prostějovská jednotka byla v roce 1968 jediná, která se postavila okupaci. Máme zkušenost a historii. Ale v těchto situacích je samozřejmě určující rozhodnutí vlády.

Věříte, že se najde Usáma bin Ládin?

Jsem přesvědčen o tom, že ano.

Máte ještě něco, co byste chtěl sám dodat?

Snad jen ještě jednou poděkovat všem kolegům a lidem, kteří se podíleli na hladkém průběhu mise, a našim rodinám za statečnost. A ještě jedna maličkost. Celou dobu nás v Afghánistánu provázela hudba Daniela Landy. Píseň Boží bojovníci se stala naší hymnou. Chěl bych to zveřejnit a tak Danovi touto cestou poděkovat.

A možná ještě naše motto Dum spiro spero. - Dokud dýchám, doufám. Končím tím každou svoji řeč a tak bych to uvítal i tady.

Fotografie pocházejí z české mise v Afghánistánu.

A pozor: jednotka spustila na internetu své vlastní webové stránky, kde se dovíte více nejen o historii a současnosti, ale také např. o výběrovém řízení.

doporučit článek e-mailem | tisk článku

Poslední komentáře v diskuzi

Předmět	Datum a čas	Autor
poděkování	12.12.2006 , 19:09	Barby
Airsoft 3	25.9.2006 , 20:09	ELVIS
Airsoft 2	25.9.2006 , 20:03	Elvis
Airsoft	25.9.2006 , 20:02	Elvis
takže třetí a poslední dokončení jelikož 500 znaků...	6.4.2005 , 9:18	Axl