Úvodní stránka › Česká mozaika › 2007

Fotografování ledňáčků nad i pod vodou

Publikováno: 8.1.2007. Autor: Andrea Pflimpflová, Přečteno: 22145 ×.

V National Geographic bývají oblíbenou četbou internetových "extra" materiálů tzv. field notes, zápisky z terénu, kterými autoři reportáží a fotografové dokreslují svůj text.

I my máme pro vás občas takové svědectví z terénu v podobě rozhovoru s autorem či fotografem. Dnes si k němu musíte otevřít tři věci: láhev dobrého moravského, okno do lednového rána a náš časopis s nádhernými fotogafiemi ledňáčků, abyste plně pochopili, o čem je rozhovor s fotografem Janem Haladym.

Jak jste se k fotografování ledňáčků dostal a proč právě ledňáčci?

K fotografování ledňáčků jsem se náhodou dostal na základní škole. Seděl jsem zamaskován na větvi těsně nad potokem a fotografoval hrdličku divokou. Několikrát si kousek ode mě sedl ledňáček a tak vznikl můj první snímek. Nedá se na něj dívat, ale protože je první, s oblibou si jej prohlížím i po letech. Jiskra byla zažehnuta. A od té doby mě stále přitahují. Bezpochyby v tom hraje roli jejich barevnost a neobyčejný způsob lovu. Spojitost s vodou totiž nabízí nekonečné možnosti, jak tento pestrobarevný skvost ztvárnit. Rozhodně je zde i vliv toho, že se u nás vyskytuje hojněji, protože náš kraj je protkán slepými rameny Dyje a jinými vodními plochami se strženými břehy - jeho typickými hnízdišti.

Fotografujete ještě jiné ptáky či jiná zvířata?

Pochopitelně ano, je to jedna z mých nejsilnějších zálib. Paradoxně na ni mám v posledních letech nejméně času. Podobně mě lákají například obyčejní vrabci. Nápadů a zajímavých pozorování mám v tomto směru tolik, že už zbývá jen to "nejjednodušší" - vlastní realizace.

Kde mohou čtenáři vidět vaše další fotografie?

Mé snímky je možné shlédnout v kalendářích, nejrůznějších firemních materiálech, turistických průvodcích, mapách, plakátech, bilboardech a na nově otevřených internetových stránkách. Tu a tam se podaří dát dohromady nějakou výstavu. Při čtyřech dětech a rozestavěném domku je to ale jaksi nad rámec mých sil. Je to otázka priorit. V jedné krásné písni, která, bohužel ke škodě celého národa není populární, se zpívá: "...máme mámy bez tátů ..." Tím nechci naznačit, že se řadím k těm ideálním. Byl by to ale kus obrovského sobectví jít vlastní cestou a přiřadit tak manželku k těm mámám z písničky. Takže výstavy, které se uskutečňují, vzejdou spíše z iniciativy lidí kolem mě. Já si o výstavě podle svých představ zatím jen tiše sním...

Čtenáře našeho časopisu jistě zaujmou nádherné fotografie ptáků pod hladinou vody. Jak jste je fotografoval a jaké jste měl vybavení? Co všechno musí fotograf podstoupit, aby vznikly takové záběry?

S fotografováním pod vodou mi pomohly zkušenosti ze studentských let. Tenkrát jsem fotil sérii snímků zaplavených luk a lužních lesů. Používal jsem k tomu ruskou fotopušku zn. Zenit. Zjistil jsem, že v celkovém dojmu z hotové fotografie hraje neobyčejnou roli to, jak vysoko je objektiv nad hladinou, respektive jak hluboko je pod hladinou. Hrály v tom roli doslova milimetry, přičemž s objektivem položeným na hladině tak, že některá vlnka smočila čočku, jsem se nesmířil. S použitím skla, drátu, igelitu a tmelu jsem si zhotovil první provizorní pouzdro, které mi dovolovalo částečně ponořit objektiv pod hladinu. Výsledek byl fascinující.

Podobný problém jsem řešil při fotografování ledňáčků pod vodou. Jediný rozdíl byl v tom, že fotoaparát musel asi 10 cm pod hladinu, takže igelit jsem zcela nahradil sklem. O zbytek zdánlivě hlubokého ponoru se postaral úhel záběru objektivu. Část těchto zkušeností jsem zúročil také při fotografování cyklu krajin, kdy pod vodu putovala místo fotoaparátu světla. Nejčastěji jsem k fotografování používal starý osvědčený Nikon F3. Podstatně méně byly využity Pentaxy 6x7 a technickou kameru Cambo 6x9 jsem u ledňáčků nevyužil ani v jediném případě, přestože jsem s ní tyto plány měl, protože se s ní otvírá široké pole možností. Naprostá nepohotovost s produktivitou možná tak jeden zdařilý snímek za den mě od těchto snů odradila.

O digitálu se mi tenkrát ani nesnilo, fotím jím teprve necelé 2 roky (Canonem D20). Všechny snímky pod vodou jsem fotil naslepo drátěnou spouští, ledňáčka pozoroval napřímo, ne přes fotoaparát a výsledek jsem viděl nejdříve odpoledne následujícího dne, protože byla potíž s vyvoláním filmů. Zklamání přitom bylo mým nejčastějším hostem. Bylo to dost deprimující. Stačil nějaký ten centimetr a úžasný snímek putoval do složky "neostré". Idylku slastného fotografování znesnadňoval všudypřítomný mráz.

Naštěstí jsem si vybral velmi vhodné místo, kde téměř nehrozilo, že kryt někdo objeví a zničí. Na takových místech stavím trvalé kryty, zpravidla z nějakého lehce dostupného materiálu v kombinaci s dřevěnými laťkami, takže případné zničení nebolí tolik, jako kdyby šlo o duralovou konstrukci a přesně namíru šitý kryt z celtoviny, vybavený účelně rozmístěnými suchými i klasickými zipy, které umožňují výhled na všechny strany a zároveň zabraňují třepotání momentálně nevyužitých okýnek ve větru.

Jak jste se vyrovnával se zimními podmínkami?

Boj se zimou musel být promyšlený, proto byl rozdělen do dvou hlavních etap. V té první šlo o budování krytu, což bylo fyzicky náročné, takže bylo vyloučeno spojovat to s fotografováním. Taková práce vyžaduje lehčí oblečení a i přesto se člověk zpotí. Je nemyslitelné v takovém stavu usednout na dlouhé hodiny v zimě do krytu. Navíc je dobré poskytnout ptákům nějaký čas na zvyknutí. Potom nastávají groteskní situace. Pták vám sedá na kryt, vy v detailu zkoumáte jeho drápky, on o vás samozřejmě nemá nejmenší tušení, dokud ho na těch nožkách nepošimráte prstem. Pochopitelně to ještě nezažil, takže se... Ne, nesměje se, ale mnohdy se ani nemá k tomu, aby poodletěl. Pouze rychlými krátkými úkroky odcupitá do strany a sedí dál.

Další etapa přináší úmorné sezení, klečení a jiné více či méně výhodné polohy, které dovolují tu protáhnout záda, tu zase ztuhlé nohy či ruce. Chvílemi má člověk pocit, že už to nevydrží a umře - to bývá v okamžicích, kdy očekáváte útok, všechno je napnuté k prasknutí a ono pořád nic. Potom na zlomek sekundy polevíte, a zákon schválnosti zajistí, že přesně v tom okamžiku to přijde. Proto jsem na sebe někdy až příliš krutý a snažím se udržet plnou ostražitost za každou cenu co nejdéle. Ať se oblečete sebelépe, ať si sednete na izolovanou podlážku, nebo ať si obložíte kryt vatou, všechno má jen dočasný účinek a vše jen oddálí okamžik, kdy prostě musíte vylézt po čtyřech z krytu, pomalu protáhnout své zdřevěnělé tělo a proběhnout se. Přitopení v nejtvrdších mrazech malou bombou s nástavcem také neřeší problém zcela ideálně, navíc vyvstává komplikace s odvětráním zplodin a možným popálením v těsném prostoru, v lepším případě s propálením oblečení. Podobně, ale s menším rizekem je tomu při temperování zapáleným pevným lihem v obyčejné plechovce. No a když už jsme na té Moravě, tak si nebudeme nic namlouvat a jednoduše se podíváme na dno pleskačky. Když nic jiného, tak vám alespoň parádně protáhne úsměv... Nakonec nezbývá než dodat odzkoušené pořekadlo: "je lepší škaredě se potit, jak pěkně zmrzat".

Máte z fotografování nějakou veselou historku?

Historek je celá řada. Zpravidla ty nejnebezpečnější bývají nejzábavnější. Jen to chce trochu času, aby zhojil šrámy, aby se zapomělo na tu černou stránku věci. Odbočím k jinému druhu. Čáp bílý. Krásné hnízdo. Ještě krásnější kryt. V 25 metrech nad zemí, v koncových větvích vzrostlého jasanu. Skoro mi ho ti čápi záviděli - byl o dobré 3-4 metry výš, než jejich hnízdo. Nafotil jsem si, co jsem potřeboval, a potom do něj začal zvát kamarády. První vážil dalekou cestu a 87kilo. Přišel, viděl, pod jasanem zbledl a odcestoval se slovy, že má ženu a děti. Druhý měl také ženu a děti, ale pod jasanem se přece jen nechal přesvědčit, že to určitě zvládne. Celý den, co s ním nahoře mával vítr jako se špinavým prádlem, svého rozhodnutí litoval, ale protože ještě nebyly mobily, nezbylo mu než čekat na čtvrtou odpolední - neuměl sám slézt dolů.

Ale jak se říká - i na psa přijde mráz. Přiblížil se podzim a kryt bylo třeba rozebrat. Těch pár měsíců vymazalo něco z automatiky, s jakou jsem před časem neomylně objímal široký kmen. Sám jsem stavěl, sám ho rozeberu. Opatrně stoupám do koruny, metr po metru. Pětadvacet. Nejkrytičtější bod. Jistím se pásem. Navolno, abych se mohl přehoupnout přes hranu podlahy, kterou mám těsně nad hlavou. Lehce odhrnuji látku, oběma rukama se vzpírám a v tom mě uhodí blesk mezi oči. Ač pozdě, instiktivně se bráním jednou rukou, druhou se neuržím a padám. Ten pás byl asi moc volný. Pořádně to se mnou smýklo, další ránu jsem schytal od silné větve. Visím. A dýchám. Po spodních větvích jasanu upalule veverka. Chudinka. Ta se musela ale polekat...

Co se do výsledného článku v NG nevešlo a rád byste to doplnil?

S limitem textu jsem to trošku přetáhl, takže se tam toho nevlezlo poměrně dost. Tak pro spestření ještě několik zážitků.

Bylo to poprvé, co jsem se chystal fotografovat ledňáčky při hnízdění. Dělal jsem si starosti s tím, že jejich úletová vzdálenost je podstatně větší, než u jiných druhů přibližně jejich velikosti. Byl jsem přesvědčen, že kryt musí naprosto splynout s prostředím, ve kterém chci ledňáčky fotit, a taky jsem tomu věnoval patřičné úsilí. S jeho stavbou jsem začal už v zimním období, kdy ještě ani ledňáčci netušili, že jednoho dne budou muset pomýšlet na zahnízdění. Ano, byl jsem takový šílenec, že už koncem února jsem se tenkrát neváhal převléct do neoprénu a po několik dnů několik hodin denně budoval tento naprosto ideální úkryt v blízkosti jejich velmi oblíbeného hnízdiště. Věřte nebo ne, byla mi zima... Zvláště ve chvíli, kdy jsem lovil za samého dna slepého ramene bratrovu nejlepší pilu.

Takže můj první kryt byl naprosto dokonalý. Byl tak dokonalý, že jsem se až styděl, když potom začátkem léta kolem mě proplouvaly na nafukovacích člunech páry mladých nic netušících milenců a když jsem do tohoto krytu ještě mnohem později nemohl vlézt v zájmu utajení, protože se přímo na jeho střeše, kterou tvořil částečně převislý břeh, usadil rybář.

Všechno dovršil ledňáček, který mi při kopání hnízdní nory zapatlal svým zabláceným zobákem objektiv natolik, že jsem to toho dne mohl zabalit. Co ho na lesklé čočce teleobjektivu, kterého se všichni tvorové obávají, tolik zaujalo, nechápu dodnes. Aby toho nebylo málo, větracím otvorem mi jednou vletěl do krytu, několikrát se mi zatočil kolem hlavy a dalším otvorem opustil moje soukromí. Tenkrát jsem na jeho úletovou vzdálenost trošku změnil názor a od té doby takové kryty nestavím.

doporučit článek e-mailem | tisk článku

Poslední komentáře v diskuzi

Předmět	Datum a čas	Autor
uau	18.2.2007 , 18:56	Martin Švarc
poděkování za příspěvky	8.2.2007 , 9:44	Jan Halady
Lednacci.	27.1.2007 , 0:02	tereza
Fotografovani lednacku	26.1.2007 , 23:48	Tereza
Poezie na druhou	14.1.2007 , 16:20	Pavlína Hublová