Úvodní stránka › Česká mozaika › 2007

I hloubkové potápění do propasti je pořád jen potápění, říká držitel rekordu

Publikováno: 20.9.2007. Autor: Hynek Adámek, titulní foto: Radoslav Husák, Přečteno: 13722 ×.

Naše nejhlubší propast v republice a nejhlubší zatopená propast ve střední Evropě, Hranická propast, nemá dosud přesně stanovenou hloubku - zatím je to 289,5 metru. Hlouběji se totiž ještě nikdo nedostal, i když někteří geologové udávají, že může zasahovat až k 700m i dále. Speleologický výzkum je zde velice náročný.

Nenápadná vodní hladina jezírka tak dodnes skrývá poslední bílé místo na mapě naší republiky. O jejím objevování si přečtěte reportáž v zářiovém čísle časopisu National Geographic.

Vzpomínáš si, kdy jsi s poprvé podíval pod vodní hladinu? Myslím bez přístroje, jen tak na nádech.

Jako malý špunt jsem plaval v oddílu a často jezdil s rodiči někam k vodě, takže si to dneska přesně už ani nemůžu vybavit. První zapamatovatelný zážitek z potápění mám ale z dovolené v Bulharsku nebo Rumunsku.

K přístrojovému potápění jsem se ovšem dostal zcela náhodně, během delšího pobytu na malém ostrůvku v souostroví Maledivy. Mimo rybaření a potápění tam nebylo co dělat a tak jsem využil služeb místní školy potápění a jezdil s nimi každý den lodí za rybičkami. A byl jsem chycený.

Jaká byla tvá další cesta k hloubkovému potápění?

Já "hloubkové" nebo "normální" potápění nerozlišuji, je to jenom potápění a občas se naskytne smysluplný důvod, proč se potopit hlouběji než jindy, například právě při výzkumu Hranické propasti. Potom je třeba se na místě předem připravit podobnými ponory.

Ale já si nejsem jistý, zdali si tato činnost zaslouží označení hloubkové potápění, mým cílem je provádět tyhle ponory spíše zcela normálně a v pohodě.

Existuje u tebe něco jako fascinace hloubkou?

Při takovém ponoru jsem hloubkou fascinovaný asi podobně jako montážní dělník výškou při stavbě mrakodrapu. I ten se ale v případě pádu zabije stejně jako nešikovný stavitel rodinného domku.

Jak vypadá tvoje nejběžnější práce pod vodou?

Dělám skoro všechno - od drobných oprav lodí po stavební práce. Třeba jsme z koryta Labe odstraňovali vraky nákladních lodí, potopených trhavinou během povodní v roce 2002. Lodě vážící stovky tun se musely ručně rozřezat pod vodou za pomoci ultratermických tyčí a ženijní tanky pak ty menší kusy vytáhly na břeh.

Jakou roli ve velké hloubce hraje psychika?

Nejdůležitější, stejně jako kdekoliv pod hladinou. Nejčastější příčina všech nehod je totiž neadekvátní chování potápěče způsobené stresem, neznalostí nebo opomenutím. Pod vodou nejsme ve svém přirozeném prostředí a pro každého potápěče tam jsou nastaveny hranice možností zcela individuálně. Vymezují je jeho zkušenosti, psychická odolnost a znalost prostředí, ve kterém se nachází. Překročit je pak vždy znamená spoléhat se jenom na štěstí.

Dají se na suchu natrénovat všechny krizové situace tak, aby pod vodou nebylo místo pro paniku?

Dost dobře to úplně nejde. Dole se obyčejně zmatkuje kvůli psychickému tlaku způsobenému vlivem cizího prostředí, kvůli vlastní blbosti, omezeným možnostem komunikace, nenadálým událostem, atd? Předvídat a trénovat na suchu se tyto věci skoro nedají. Schválně zkus si natrénovat situaci, že ti nečekaně spadly ty nejdůležitější klíče do kanálu? Pokud jsi ale pod vodou schopen v klidu myslet a řešit situace na místě, máš celkem vyhráno. Samozřejmostí je příprava základních postupů ponoru předem, to je bez debat.

Potápění v jeskyních je asi nejnebezpečnější druh potápění, jaké tam mohou nastat největší problémy?

Vlastní hloupost a nezkušenost jsou s velkým náskokem na prvním místě. Je nekonečná řada konců, ke kterým tě v jeskyni můžou dovést. Na druhou stranu mne napadá jen málo nebezpečí, za které nese odpovědnost příroda. Snad jen, když se vlivem nečekaného přívalu srážek zvětší proud vody natolik, že potápěči znemožní návrat, nebo když nenadálý sesuv kamení či sedimentů zahradí cestu zpět. Jinak je zde sám pro sebe i pro druhé tou největší hrozbou potápěč.

Co je na potápění do takových hloubek v jeskyních fascinujícího?

Pro mne nic. S hloubkami je to spíše na obtíž než pro radost. Já bych rád v nové části jeskyně trávil hromadu času bádáním a měřením, ale díky hloubce musím všechno stihnout za pár minut a začít s výstupem. Už si tam připadám jako návštěvník noblesní francouzské restaurace, který si se zájmem přečte menu plné delikates, oblízne se a musí odejít.

I do hloubek přes 100 metrů se v Hranickém propasti potápíš sám, s přístrojem, který není nejmodernější. Není to velký risk?

Já si nemyslím, že přítomnost dalšího člověka, kterému bych musel věnovat část své pozornosti, kterému navíc může selhat technika nebo zdraví či rozum, omezí riziko při hlubokém ponoru. Snad jenom, že utonout ve dvou je jistě mnohem veselejší. A co se týče přístroje, to tě musím opravit. S tímto typem polouzavřeného okruhu RB-80 od firmy Halcyon byly podniknuty nejdelší průniky jeskynními systémy v Evropě i USA. Jeho spolehlivost a rozsah použití přesahuje řádově možnosti různých blikajících elektronických hraček, jež na člověka mohou působit oním "nejmodernějším" dojmem. Na expedici do těžkého terénu si také asi vezmeš raději "nevzhledného" Landrovera, než poslední model elektronikou napěchovaného "allroad" vehiklu.

Cesta z hloubky 170 metrů, když se tam zdržíš 10 minut, ti trvá cca 7 hodin. Jak si krátíš čas při tak dlouhé dekompresi?

Obvykle se cestou nahoru snažím pozorovat okolí, kreslit mapky, přepočítávat dekompresní postup a na nejdelších zastávkách těsně pod hladinou neusnout.

Jak to tam v propasti v hloubce 170 m vypadá?

Sestupová chodba "LIFT", začínající v hloubce -55m, se zde nachází o šířce asi 16 metrů a zatím neznámé délce. V hloubce -175 metrů je její jihovýchodní část ukončena ve svislém směru mírně se svažujícím dnem, pokrytým větvemi, listím a sedimentem. A pak je vidět, že propast pokračuje směrem dolů v sevorozápadní části "Liftu", minimálně do hloubky -205m. To už naznačují i záběry robota Hyball z r.1995. Do těch míst plánujeme proniknout v blízké době při dalších ponorech, protože všechny zajímá, jak to vlastně pokračuje dál.

Dokážeš Hranickou propast srovnat s jinými systémy ve světě?

Zatopené jeskyně, stejně jako ty v současnosti již suché, vznikají převážně působením tekoucí vody na vápencové usazeniny a ne chemickou reakcí vápence s teplou minerální vodou bez výraznějšího pohybu, jako je tomu v případě Hranické propasti. O existenci podobného útvaru ve světě nic nevím. Zatopených jeskynních systémů znám v Evropě celkem dost, ale velmi málo jich přesahuje hloubkou 200m, např. Fontaine de Vaucluse, Francie, robot -315m. Ve světě pak jde třeba zatopené cenoty v Mexiku - Zacaton, potápěno do -282m, nebo v JAR - jeskyně Boesmansgat, potápěno do -283m.

To jsou mj. nejhlubší ponory člověka v jeskyni. Tam ale bylo cílem pouze dosáhnout maximální hloubky a vytvořit rekord, což se speleologickým průzkumem nemá nic společného. Tím se naše práce v Hranické propasti zásadně odlišuje.

doporučit článek e-mailem | tisk článku

Poslední komentáře v diskuzi

Předmět	Datum a čas	Autor