Úvodní stránka › Česká mozaika › 2007

Nebojme se říci novodobí hrdinové

Publikováno: 5.2.2007. Autor: text: Andrea Pflimpflová, foto: Speciální síly AČR, Přečteno: 29613 ×.

"Jen počkejte, pošleme na vás Čechy", prý hrozili v Afghánistánu Američané místním lidem. Mysleli tím 601. skupinu speciálních sil, o jejíž půlroční misi si můžete přečíst článek v únorovém čísle National Geographic. Naši elitní vojáci se již podruhé utkali s jedněmi z nejnebezpečnějších válečníků světa v drsném prostředí a náročných klimatických podmínkách. A znovu velice úspěšně.

Před časem jsme psali o jejich první misi v Afghánistánu. Přečtěte si předchozí rozhovor s velitelem jednotky Ondrejem Páleníkem.

Od té doby uběhly dva roky nabité událostmi. Prostějovská jednotka se vrátila z druhé mise a plukovník Ondrej Páleník z Prostějova změnil své působiště i svoji hodnost. S nynějším brigádním generálem, ředitelem řízení speciálních sil 603. provozního střediska ministerstva obrany, jsme se sešli v Praze v jeho nové kanceláři.

Velení prostějovské jednotky jste předal podplukovníkovi Milanovi Kovandovi a přesunul se do Prahy. Jak se vám po dvaceti letech odcházelo od vašich lidí?

Odcházelo se mi velice těžce. 12. ledna probíhalo rozloučení a byl to pro mě skutečně velice emotivní den, oficiální část, ale i neoficiální večer. Poslední dny v Prostějově byly plné emocí. Nicméně to byl nevyhnutelný krok.

Na druhou stranu jste se neodstěhoval do Afriky.

Jistě, z pozice velitele řízení mám k útvaru blízký vztah a budu tam jezdit velice často. Navíc tak velká změna to nebyla, já jsem byl jako velitel útvaru zároveň pověřen řízením speciálních sil jako ředitel.

Co je tedy vaším pracovním úkolem?

Mým úkolem je především být jakýmsi rádcem hlavnímu vojenskému a politickém velení co se týká speciálních operací a speciálních sil. Mám zabezpečit na nejvyšší strategické úrovni rozvoj speciálních sil a jejich další směrování do budoucna.

Můžete ještě jednou našim čtenářům přiblížit, co to vlastně speciální síly jsou?

Obecně možno říci, že všude na světě je to strategický prostředek nejvyššího armádního a politického velení. Jsou to jednotky, které jsou připraveny za války i v míru splnit všechny úkoly tak, aby se naplnil zájem České republiky, jak doma, tak v zahraničí. Je to charakterizováno speciální výstrojí a speciálním výcvikem doma i v zahraničí. 601. skupina speciálních sil je nejelitnější jednotkou armády ČR. Označení výsadkáři není zcela přesné, jelikož nasazení vzduchem je jen jedna z několika klasifikací nasazení.

Do vaší jednotky probíhá dvakrát do roka náročné výběrové řízení. Bohužel poslední dobou jen málokdo celé řízení absolvoval a byl přijat. Jak tedy doplňujete stavy?

Lidé do jednotky již musí přijít připraveni a budou se dále připravovat. Procento uchazečů, kteří projdou výběrovým řízením, je skutečně 10 až 15%. Je to dáno tím, že požadavky jsou vysoké. Pro nás je hlavním faktorem motivace, psychotesty, které zkoumají, zda je člověk připraven absorbovat tak obrovské množství informací, které u nás dostane. Fyzická stránka je až třetí v pořadí, to se dá nejlépe dotrénovat. Bohužel armádní populace (bereme lidi, kteří absolvovali minimálně dva roky vojenské služby) dnes není tak kvalitní, abychom měli dostatek lidí. Ale děláme opatření, abychom ukázali, že to skutečně jde, pokud člověk chce.

V Jeseníkách minulý víkend probíhal závod Winter Survival. Účastníte se podobných akcí?

Ani ne. Zasahuje to do plánu naší přípravy. Jsme během výcvikového roku postaveni před mnoho náročných úkolů a každé vybočení zabírá čas. Kdybych byl přesvědčen, že takový závod připravuje k boji, tak ano, ale já o tom v tomto případě přesvědčen nejsem.

Materiál a vybavení, kterými disponuje vaše jednotka, má velký vliv na váš výkon. Jedná se o špičky ve svém oboru. Objevilo se něco nového za ty dva roky, které uběhly od našeho posledního setkání?

Hodně jsme postoupili především v oblasti dopravní techniky. Dneska máme nové automobily landrover, které jsou vyvinuty na základě našeho požadavku. To byl obrovský přínos. Také jsme kompletně obměnili komunikační techniku a držíme krok se světovou elitou.

Dosáhnout určité úrovně vybavenosti není až takový problém. Přestože jsou to všechno drahé technologie, v armádním rozpočtu je to kapka. Největší problém je nastavit nějakou filozofii vnitřního fungování kolektivu a také prezentace navenek. V Prostějově se mi to povedlo na 100%, tady v Praze je ještě co dělat.

Na internetu jste vy sami označili svou účast v operaci Enduring Freedom v Afghánistánu za nejtěžší armádní misi v novodobé historii. Přibližte nám, co na tom bylo nejtěžší.

Operace z roku 2006 byla druhou bojovou misí armády ČR. První byla v roce 2004 a také byla naše. Ta byla těžká v tom, že to byla naše první mise, docházelo k mnoha střetům s nepřítelem, nicméně v oblasti na východě Afghánistánu, která byla relativně klidná. V roce 2006 jsme byli na jihu a byla to regulérní válka. Ke střetům s nepřítelem docházelo neustále, každá mise byla nebezpečná. Naším úkolem bylo pomoci prosazovat celostátní afghánskou vládu, vyhledávat a eliminovat jednotky Tálibánu na tomto území a zajišťovat bezpečnost místnímu obyvatelstvu.

O místních obyvatelích a jejich vztahu k vám jste se v článku v NG vyjádřili, že vás "občas i přijali". Mezi vaše úkoly patří i funkce zdravotníků pro místní obyvatelstvo. Jak se vám v takových podmínkách pracovalo?

To rozsáhlé území, kde jsme působili, bylo historicky území Tálibánu, bylo tam dokonce několik rodných vesnic tálibánských velitelů. To místo bylo pro-tálibánské, navíc tálibánské jednotky tam vyvíjely velký teror a nátlak. To, že na nás lidé občas reagovali kladně, byla velká známka důvěry. Sami obyvatelé měli velký strach jakékoliv gesto vůči zahraničním vojákům udělat. Největší projev důvěry bylo, že nám místní vodili své vlastní děti, které byly zraněné nebo nemocné. Řešili jsme těžká zranění dětí i běžné choroby, porody a ošetřovali jsme i zvířata. To byla pro ně obrovská pomoc.

Co pomáhá vašim lidem v tak náročných podmínkách? Co je motivuje?

Každému pomáhá rodina, to je obrovská opora každého z nás. Další takovou oporou je soudržnost, každý bojuje za svého kamaráda. Vnitřní vazby jednotky a spolehnutí se jeden na druhého, to je nesmírně důležité. I když se často říká, že armáda bojuje za vlast. Motivace je naprosto klíčová.

Podpora rodiny je důležitá, snažíme se s rodinami našich příslušníků komunikovat, zveme je na taková setkání. Nezastírám, že je to mnohdy velice těžké být půl roku odloučeni. Když jsem byl na misi v Perském zálivu, narodil se mi doma syn, a přijel jsem domů, až když mu byly čtyři měsíce. Manželka mi nemůže zapomenout, že jsem řekl, že je malý - prý byl ještě menší, když se narodil.

Co je podle vás nezbytné pro zajištění kvalitní práce speciálních sil?

Obecné povědomí a podpora celé veřejnosti, armádní i všech občanů. V armádě se to již zlepšilo, ve veřejnosti to ještě trochu pokulhává. V armádě máme velkou podporu, rozvoj speciálních sil v rámci vojenského zpravodajství je zabezpečen. A myslím si, že veřejnost má být informována o tom, jaké armáda ČR má jednotky, jakým způsobem plní úkoly. Tím, že o tom budeme informovat, snad dostaneme větší podporu.

Jste přesvědčen, že informovanost veřejnosti o vaší práci je malá?

Ono je těžké otevřeně informovat o něčem, co funguje na určitých zásadách utajení a bezpečnosti. Nelze to i kvůli lidem, kteří pracují v té jednotce. Nicméně jsme pokud je možnost, veřejnost informovat chceme. A dělali jsme to i v Afghánistánu, přesto že to byla bojová operace a plnili jsme nebezpečné úkoly.

Co byste popřál své jednotce do příští mise?

Minimálně stejný úspěch jako byl v roce 2006 a 2004. Také bych byl samozřejmě rád, kdyby se vrátili všichni zpátky domů, jako se nám to povedlo už dvakrát. Na druhou stranu je potřeba otevřeně říct, že může přijít chvíle, že se všichni nevrátí. Ty mise jsou tak náročné, že je to i o obrovském štěstí. Musíme být tedy připraveni i na to, že to tak být vždycky nemusí. Úspěšnost mise se počítá na to, zda jsme splnili nebo nesplnili úkol, ne na to, zda jsme ztratili nebo neztratili vojáka.

Říkal jsem nejmenovanému redaktorovi deníku, že některá slova, jako soudržnost, láska k vlasti, statečnost, hrdinství, se dnes vyslovují s despektem. Je ale potřeba říct nahlas: tato jednotka plnila úkoly možná i složitější než někteří naši váleční veteráni během druhé světové války, a že jsou lidé, kteří bojovali dvakrát půl roku za tuto republiku ve velice těžkých a náročných podmínkách. Je potřeba se nebát říct, že jsou to hrdinové této republiky. Nakonec Spojené státy americké se to nebojí říct a udělili nám poprvé v historii ČR dvě bronzové hvězdy. Ve světě máme dnes větší ocenění než doma.

Myslíte, že kdybychom se přestali chlubit svou národní holubičí povahou a hlásit se ke Švejkovi, že by se přístup nearmádních politických špiček i veřejnosti změnil?

Ano, uvnitř armády ocenění je - bývalý ministr obrany nám udělil 14 záslužných křížů. Normálně se uděluje jeden až dva. Nicméně mimo armádu se nedělo vůbec nic. Někdo z těch kluků by mohl dostat i státní vyznamenání. I my máme přeci hrdiny, válečné veterány, kteří bojovali a krváceli. Přeci tato republika nemusí čekat na to, až někdo z nich umře. My jsme dělali, co jsme mohli, aby se pohled veřejnosti změnil.

Měli jsme 1. prosince slavnostní setkání účastníků mise, bylo tam 800 rodinných příslušníků, bylo to krásné. Zval jsem i pana prezidenta. Nakonec jsme zjistili, že se to ani nedozvěděl. Byl tam ale pan Topolánek. I když první vlaštovkou snad je, že mě pan prezident jmenoval do hodnosti generála mimořádně, mimo termín, což udělal poprvé v historii.

doporučit článek e-mailem | tisk článku

Poslední komentáře v diskuzi

Předmět	Datum a čas	Autor
vzkaz pro 235001 - obdobne niečo iné	15.5.2007 , 7:23	Vlasta
Niečo iné	17.4.2007 , 9:32	235001
poděkování	5.3.2007 , 16:51	Martin Barabáš
601.SKSS	9.2.2007 , 19:31	Martin
Gratulace	8.2.2007 , 17:55	Krokouš