Tam, kde žijí mravenci a lvi

To je pravda, když jsem byl malý fascinovaly mě staré mapy, na kterých jsou jen částečné obrysy kontinentů. Jako dítě jsem si dokonce myslel, že na hranici území, kam došel poslední průkopník, je skutečně nějaká cedule, kterou tam ten odvážlivec zanechal pro své následovníky, aby ji vzali a poponesli o kus dál. Později člověk zjistí, že neznámé je všude kolem nás a pořád bude. Každá odpověď přináší další otázky. Proto bílých míst na mapě vašeho poznání bude pořád dost. Jste-li pesimisté můžete si říct, že celou pravdu o tom, jak svět funguje, se nikdy nedovíme, jste li optimisté vězte, že pořád bude co objevovat, v obou případech budete mít pravdu.

Musím předeslat, že těžiště naší práce je v základním výzkumu, takže se většinou naše výsledky dostávají do aplikací dost zprostředkovaně. Nicméně část našich výsledků má přímou aplikaci, takže určité zkušenosti s prosazováním našich výsledků do praxe také máme. V porovnání se zahraničím a zejména se situací ve Spojených Státech je v české kotlině zakořeněná silná nedůvěra k odborníkům, zvlášť radí-li vám dělat něco jinak než doposud. Tohle je obecný trend, ale projevuje se nejvíc při komunikaci s veřejností. Má to řadu důvodů, jedním z nich je takový český jásámismus aneb přesvědčení, že já si to sám udělám nejlépe.

Svůj podíl na tom, mají i média. Například když se mluví o škodách způsobených kormorány, v televizním zpravodajství se v roli odborníků většinou objeví Jihočeské matky anebo někdo podobný, kdo se tím nikdy do hloubky nezabýval. Přitom jsou zde lidé, kteří danou věc léta studují a měli by co říct.

Dalším častým problém spojeným s médii je polarizace. Diskuse odborníků bývají většinou poměrně věcné, média ale, spíše než zprávu o tom, že se dva lidé dobře a konstruktivně dohodli, uvítají jednoduchý názorový střet. V neposlední řadě za to můžou vědci sami, řada z nich si pěstuje izolovanost ve své věži ze slonové kosti.

V tomto směru jsem opatrným optimistou. Samozřejmě vždy a ve všem je co zlepšovat, ale myslím si, že vzhledem k hustotě obyvatel, stavu ekonomiky atp. je stav našeho životního prostředí víceméně dobrý.

 

Všeobecně je známý fakt, že množství peněz, které vstupuje do vědy je v zahraničí, a zejména v USA, neporovnatelně větší než u nás, nejen v absolutních číslech, ale i v relaci k stavu ekonomiky. V Americe mají navíc vědci daleko větší vůli v nakládání ze svěřenými prostředky. Představte si, že používáte nějaký středně drahý přístroj řekněme za 50 tisíc, který se neopravitelně rozbije. Vy přístroj potřebujete a máte i potřebný objem peněz na nový. V Americe ho prostě objednáte a koupíte. U nás stojíte před problémem, že taková věc spadá do účetní kategorie investice a vy jste ji neměl naplánovanou. A pak už je to hlava 22, úřední šiml řehtá a řehtá a vy budete chodit měřit k sousedům a zatím hledat v byrokratické džungli uličky, jak si tu věc koupit.

Důležité je i ocenění vaší práce, a tím zdaleka nemyslím jen plat. Už výše jsem se zmínil o důvěře v odborníky, s tím se váže zájem uživatelů o výsledky, které by se daly použít. Kupodivu to přináší i vstřícnější pohled veřejnosti na výzkum, který nejde okamžitě použít, ale přináší prostě jen nové poznatky, protože kdo ví.

Řada zásadních objevů nevypadala na začátku nijak průlomově. S tím souvisí i velká snaha zahraničních vědců své výsledky aplikační sféře doslova nutit. Většina zemědělských fakult amerických univerzit, kam ekologické obory většinou spadají, zaměstnává nemalé množství lidí na tzv. "extension" . Jejich úkolem je právě převod aplikovatelných výsledků do praxe a jejich nabízení potenciálním uživatelům. V tom, musím říct, máme velké mezery.

 Řekl bych nadšení, schopnost improvizovat a hledat neortodoxní řešení.

Rozhodně bych nemohl říci, že nadějných mozků v mladé generaci ubývá. Rozhodně ne že by mladá generace byla hloupější. Možná se poněkud mění motivace lidí, kteří do vědy vstupují. Na vysokých školách dnes studuje mnohem více lidí něž před dvaceti lety a rozhodně ne všichni, kteří se dnes rozhodnou studovat některý přírodovědný obor, tak činní s nějakou jasnou vizí, s nadšením a touhou poznávat nové věci. Naopak narůstá množství těch, kteří ve třetím ročníku university vlastně ani nevědí, proč se daný obor rozhodli vystudovat.

Věda, ač se to mnohým na první pohled nezdá, je legendou o vášni, o nekonečné, sžíravé touze vědět, jak vypadá horizont za horizontem. Kdosi kdysi řekl, že vědec musí přemýšlet jako básník, pracovat jako lékárník a publikovat jako úředník. Přesnost lékárníka i systematičnost úředníka se lze do jisté míry naučit, ale touhu musíte mít. Druhou věcí je, že i touha po poznání se dá kultivovat. Nevěřím, že by se najednou mávnutím kouzelného proutku rodily jen děti bez špetky touhy po poznání. A tím jsem u toho, co jsem už říkal, jak lidé vnímají vědu, jak se vědci dokáží lidem prezentovat a vzbudit zájem o svůj obor.

Studium mravenců fascinuje mnoho lidí a je těžké najít odpověď na otázku, proč vlastně. Mravenci jsou svým způsobem dokonalí. Stavěly důmyslná mraveniště už dávno před tím, než první prapředek člověka slezl ze stromů, vytvářejí dokonale organizovaná společenstva, vzájemnou kooperací dokáží řešit problémy, které  mnohonásobně převyšují možnosti jednoho hmyzího jedince. Zkrátka, i když se mravenci zabývám v zásadě amatérsky, je to láska na první pohled a vlastně nevím proč.

 

Jak už jsem řekl, mravenci dokáží vzájemnou kooperací řešit problémy, které významně převyšují schopnosti jednoho hmyzího jedince. Přitom algoritmy chování jednotlivých jedinců, které tuto kooperaci umožňují, jsou poměrně jednoduché a co je zvlášť pozoruhodné, umožňují fungování celého společenství v podstatě bez nějakého centrálního řízení. Lidské společnosti fungují na podobném principu jen při malém počtu členů. Jak začne počet členů skupiny narůstat, začne se zvětšovat podíl jedinců, kteří nepřinášejí žádnou potravu ani neposkytují žádné služby, ale zabývají se administrací a řízením celého společenství a přerozdělováním společného majetku.

Lidé nejsou mravenci a tak lidské společnosti asi vždy budou potřebovat nějakou administrativu, ovšem ve chvíli, kdy se mi zdá, že zúřadování nějakého úkonu zabere víc úsilí než úkon sám, čím dál tím víc obdivuji mravence, kteří se bez toho obejdou již miliony let.