Ten, který rozhýbal sochy

Publikováno: 9.2.2005. Autor: A. Pflimpflová, Přečteno: 7464 ×.

Když se u nás řekne Velikonoční ostrov, jedním dechem musíte dodat Pavel Pavel. Kdyby totiž žil mezi indiány, vysloužil si už v 29 letech své dospělé jméno: Ten, který rozhýbal sochy.

V roli místostarosty Strakonic.

Pavla Pavla jsem žádala o rozhovor s tím, že jsem věděla, že od experimentální archeologie se dostal až do politiky. Zajímalo mě, jak moc byla tato dráha přímá. Nechystá náhodou návrat k vědě?

Čím se v současné době zabýváte?

Rád bych řekl, že nedělám nic. Ale to mi nejde. Takže naopak: jsem v plném pracovním nasazení. Dělám několik věcí najednou: kromě místostarosty ve Strakonicích jsem byl jmenován členem rady Jihočeského kraje, což samo o sobě stačí k řádnému naplnění běžného pracovního dne. Navíc mám soukromou firmu na stěhování těžkých a rozměrných břemen.

Je pravda, že v samém prvopočátku jsem chtěl být malířem či výtvarníkem, ale na to mi v produktivním věku nezbývá čas. Bohužel mi nezbývá čas ani na sport, což došlo tak daleko, že mě žena o Vánocích na jeden den ukradla a zkrátka odvezla na chalupu k rodičům.

Je to rychlé tempo, a přesto trochu stereotyp.

Pamětní tabulka.

Vypadá to, jako byste experimentální archeologii už pověsil na hřebík.

Myslím si, že v každé životní periodě člověk dělá nějaké věci. V mládí se nabírá informace, v dospělosti člověk může s větším či menším úspěchem realizovat svá přání a sny. Experimentální archeologie byla pro mě velká výzva. Od té doby uplynulo hodně času a obor se velmi proměnil. V současné době vznikají nejrůznější parky záhad a objevů. Jsem tomu velmi rád.

Ale na hřebík jsem to tak docela nepověsil. Spíše dotahuju některé věci, což není tak moc vidět v médiích. Byl jsem například znovu na Velikonočním ostrově, kde jsme usadili čtyři památeční tabulky se vzpomínkou na Thora Heyerdahla.

Ovšemže je jedna věc něco vymyslet a věc druhá to dotáhnout do konce. Nikdy by mě v roce 1981 nenapadlo, že když jsem vymyslel teorii, jak sochy stěhovali, tak že také takovou sochu vyrobím a ona bude kráčet. A už vůbec jsem si nepředstavoval, že budu pozván v roce 1986 na Velikonoční ostrov a vydám o tom knížku a 350 článků. A pak jsem myslel, že to tím už končí. Ale o Velikonoční ostrov je zájem dodnes, a tak jsem měl možnost podívat se tam podruhé po jedenácti letech a před třemi roky potřetí. Vždycky to bylo něco nového. Dokonce mě doma navštívil guvernér Velikonočního ostrova.

A ne že by to nebyla zátěž, byla, ale velmi příjemná. Jenže i to pokračování v duchu Thora Heyerdahla chce čas a energii. Kupříkladu teď pracuji na překladu knížky Rapa Nui a zároveň na pravděpodobném třetím vydání.

Povězte mi něco bližšího o vaší poslední expedici na Velikonoční ostrov. Co bylo cílem? Instalace pamětních tabulek?

Jeli jsme ukázat Velikonoční ostrov několika nadšencům, kteří mě kdysi v tomto projektu podpořili. Během pěti dní jsme ostrov projeli a také jsme zařídili usazení tabulek. Natočili jsme tam 35minutový film Návrat na Rapa Nui. Film natočil ho Steve Lichtag, mohli jste jej dvakrát vidět v České televizi. Ani tentokrát jsem nezapomněl pracovat od rána do večera.

Jak to myslíte?

Víte, za těžkého socialismu mě při setkání s Thorem Heyerdahlem překvapila jedna věc: při snídani se hovořilo o práci, pak se pracovalo, při přestávce na oběd se hovořilo o práci (o natáčení či vykopávkách) pak se samozřejmě pracovalo, při večeři totéž. A poté bylo třeba nějaké setkání s lidmi, kde se řešila práce. A stávalo se, že pak ještě někdo požádal pana Heyerdahla, aby jim přednášel, takže on do jedné hodiny hovořil před lidmi na téma práce. A druhý den to samé. Takhle to šlo celou dobu, co jsem měl možnost ho znát.

A já si najednou začal uvědomovat, že jestliže někdo pracuje tímto stylem padesát let, tak se zákonitě musí dostavit výsledky. Dnes takto pracuje celá řada našich lidí, ale v té době to pro mě bylo velice objevné a inspirativní.

Průběžná oprava viklanu v Kadově.

Máte v současné době nějaké další projekty? Nad čím přemýšlíte?

Jsem sólový hráč, experimentátor. Já si vše vymyslím sám, zaplatím sám, a realizuji také za pomoci přátel a známých, potažmo si někoho zaplatím. Občas se mě ve světě ptali, jestli jsem pracovník nějakého muzea či akademie. Odpovídal jsem: "Ne, já jsem technik, konstruktér, strojař a projektant." To vyvolalo údiv. Ptali se mě, jak může mít někdo v této profesi ještě volný čas. Ale to jen na okraj.

Udělal jsem si ve Strakonicích kopii Stonehange v poměru 1:1 a půl roku jsem se bavil tím, že jsme s kamarády zvedali ten příčný kámen. Postupně mým spolupracovníkům ubýval čas a síly, takže z 35 lidí jich zbylo deset, a přesto jsme s nimi za víkend naložili pětitunový překlad na stojné kameny. Měli jsme jen lana, páky a klíny. Na videokazetě jsem to odvezl do Anglie a tam začalo haló. Výsledky byly pro britskou stranu natolik překvapivé a šokující, že řekli, že budou muset opravit i učebnice. Tam totiž uváděli, že to stavěli stovky lidí stovky let, což je možné, ale ne nutné. Bylo to v několika odborných časopisech.

Zjistil jsem, že vymyslet něco takového je jedna věc, realizovat to je druhá věc, a další velký kus práce je to propagovat. Chce to dobrou angličtinu, podporu odborné veřejnosti, nemít nechuť k papírování a jednoduše umět to prodat. A to se netýká jen financí, i když i to, aby byly prostředky na další experimenty.

Ale upřímně, mám pocit, že Velikonočním ostrovem se vám to povedlo prodat dobře...

To byl tehdy mezi novináři sólokapr. Bylo mi 29 let a Thor Heyerdahl i Velikonoční ostrov je jen jeden. A tenkrát byl také jiný režim.

Cesta nahoru je však lemována často nejenom úspěchy, ale i propady. Vzpomeňte na nějaký?

Brzy po návratu z Velikonočního ostrova se u nás ve Strakonicích se objevili kanadští filmaři a chtěli, abych jim posunul strakonickou moai. Byl jsem v té době velmi populární a hodně jsem si věřil. Připravili jsme lana, říkám "Točte!", kluci zabrali ...a nic. Poněkud jsem znejistěl a posílil řady tahounů. Zabrali. Zase nic. Pak znovu. Lano prasklo a kluci se váleli v prachu. Obecenstvo řvalo smíchy a filmaři odcházeli s protáhlými obličeji. Považovali mě za pitomce.

Proč se to tenkrát stalo?

Příliš jsem si věřil, byl jsem opilý vlastními úspěchy. . A neuvědomil jsem si, že moai kráčí pouze na mokrém podloží, například v bahně. Tehdy však byla zem suchá. Tenhle trapas mě ale narovnal, znovu jsem si uvědomil význam pokory.

Dobrá. Ale sochy moai nejsou jediný předmět, který jste rozchodil. Když nyní pominu "komerční zakázky", jako je transport bankovních trezorů apod., mezi úspěchy vaší firmy patří znovuusazení viklanu v Kadově u Blatné.

V roce 1893 kdosi třicetitunový Kadovský viklan shodil. Na svou opravu si viklan musel počkat devadesát let. Jsme rádi, že jsme mohli přispět k obnově přírodní zajímavosti. Dnes obrovský balvan rozkýve tlakem pouhé dlaně i desetileté děcko. Také jsme přesouvali boží muka v Oslově na Písecku, 250 let starou kapličku ve Bosňanech či kapličku v Čimelicích.

Vaše firma vás tedy velmi zaměstnává. A to nemluvíme o vaší politické kariéře. Pověsil jste tedy experimentální archeologii na hřebík nebo nepověsil?

V současné době je to spíš na rovině snů nebo takový koníček. Chystám se do Latinské Ameriky k jezeru Titicaca. Stále mi nedávají spát stavitelé tajuplného města Tiwanaco. Dnes už ale vím, jak dopravovali stavební kvádry po jezeře a po souši. A chci to také vyzkoušet.

Tak určitě dejte vědět, až na to přijdete.