Zapomenutý cestovatel Stanislav Škulina

Publikováno: 4.11.2009. Autor: Miroslav Škulina, Přečteno: 3650 ×.

Jako malému chlapci mi otec vyprávěl pohádky na dobrou noc o Africe a o strýci, který byl hlavní postavou těchto pohádek. Až časem jsem se dozvěděl, že to nebyly pohádky, ale vzpomínky na jeho strýce, cestovatele Stanislava Škulinu. Když mi bylo okolo12 let, ukázal nám otec poklad. Byl to kufr a krabice plné dopisů, pohlednic, známek a předmětů z exotických zemí z jeho cest.To vše mi učarovalo.

Ke kufru s pokladem jsem se vrátil až po letech, když jsem zjistil, že v Náprstkově muzeu mají po prastrýci předměty, které si přivezl ze svých cest a daroval je tomuto muzeu. Nelenil jsem a do muzea se vypravil. Uvítal mě pan profesor Josef Kandert, který mi sdělil, že muzeum opravdu vlastní asi 35 předmětů po mém prastrýci Stanislavu Škulinovi. Během hovoru o něm mi pan profesor řekl, že se můj prastrýc znal s mnohými jinými cestovateli a jmenoval třeba Bedřicha Machulku, PhDr. H.A.Bernatzika, F.A.Elsnera a další pány.

Odtud se mé pátrání rozšířilo na další muzea a bylo korunováno dalším úspěchem. V Muzeu Jihovýchodní Moravy ve Zlíně uchovávají zápisy jeho přednášek, další fotografie a šestici barevných filmů. Teprve nyní jsem se začal dozvídat, kdo to vlastně byl, co vše zažil na svých cestách, s kým cestoval a také kdo je s ním na oněch fotografiích. Na mé otázky, jichž byla přehršel, začaly přicházet odpovědi a bylo jich spousta. Skládanka obrazu o mém prastrýci dostávala konkrétnější obrysy.

Stanislav Škulina se narodil 11. listopadu 1908 v Praze a byl nejmladší ze tří dětí. Vyučil se drogistou a působil v oboru jako asistent. Studoval na ČOB v Praze a po ukončení studia v roce 1927 uskutečnil tři výpravy se svým přítelem Oldřichem Kučerou. První dvě byly po Evropě a všemi zeměmi kolem Středozemního moře na kole i pěšky. Třetí a jejich poslední výprava byla kolem světa.

Po návratu z těchto výprav z let 1932 – 1933 pořádal cestopisné přednášky o svých zážitcích. V roce 1933 se oženil se svou celoživotní láskou Marií Léblovou a ve stejném roce se s ní vypravil na svatební cestu a zároveň na svoji již čtvrtou cestu Evropou a Afrikou, která se protáhla až do roku 1934. V roce 1935 pořádal opět přednášky o svých zážitcích z cest. Ty byly vždy plně obsazeny, protože je kromě poutavého vyprávění doprovázel i diapositivy.

Svoji pátou cestu v letech 1936 – 1938 podnikl na africký kontinent a na Madagaskar se Škodou Rapid, které dělal reklamu. Ve válečných letech pořádal další cestopisné přednášky. Na přednášce v roce 1942 byl i Ing. Miroslav Zikmund a u projektoru stála místo mé pratety paní Helena Šťastná, která byla provdána za motocyklového závodníka Josefa Lukeše. Ten padl v květnových dnech roku 1945 na pražské barikádě, a právě s nimi plánovali po skončení války cestu do Afriky. Tato cesta, jak se později ukázalo, byla nejenom bez Josefa Lukeše, ale i jejich poslední.

Odstartovala v květnu 1946 od Autoklubu Československé republiky ve složení Stanislav Škulina s chotí a Helena Šťastná. Po únoru 1948 se všichni tři odmítli vrátit do Československa a usadili se v Nairobi v Keni. Tam je také navštívili při své cestě na „černý kontinent “cestovatelé Ing. Jiří Hanzelka a Ing. Miroslav Zikmund. Společně tehdy podnikli s nimi a s Helenou Šťastnou výstup na Kilimandžáro, o kterém později napsali knihu.

Naposledy se prastrýc podíval do vlasti za rodinou v roce 1960. Byl zde zadržen a vyslýchán StB. Po návratu do Keni se do své vlasti již nikdy nedostal. Zbytek svého života strávil v Nairobi, kde měl se svou manželkou Marií a s paní Helenou Šťastnou fotoateliér Pegas. Stanislav Škulina zemřel 4. 7. 1961 na zápal plic a diabetické koma. Je pochován v Nairobi.

Máte nyní možnost prohlédnout si unikátní diapozitivy ze Škulinových cest. Třeba i vy máte doma pohádkový kufr plný vzpomínek...