Osmitisícovky Radka Jaroše: Gasherbrum II (8035 m n. m.)

Jako jediný Čech zdolal Radek Jaroš dvanáct osmitisícovek. Už jen dvě mu zbývají, aby pokořil všech čtrnáct vrcholů. Na Annapurnu se chystá už letos, na druhou největší horu světa K2 by chtěl vystoupit v roce 2013.

Myslím, že tady si každý uvědomí, jakou malinkou roli hraje v nekonečném vesmíru. 

Kromě odvahy a všeho, co horolezci v extrémních podmínkách potřebují, si Radek Jaroš s sebou bere i fotoaparát, aby zachytil každou cestu do nebeských výšek. Zážitky pak každoročně zpracovává také v kalendářích, které jsou unikátním svědectvím extrémních výkonů všech členů výpravy. Přinášíme ukázky z expedice na Gasherbrum II, osmitisícovky, které zdolal v roce 2010.

TEXT A FOTO: RADEK JAROŠ 

SPECIÁL: Osmitisícovky Radka Jaroše

Nové kalendáře si můžete objednat na e-shopu Radka Jaroše, který najdete na jeho osobních stránkách www.radekjaros.cz

Rok 2010 mě přivedl v rámci projektu Koruna Himálaje tentokrát do pákistánského pohoří Karakoram. Ve druhém nejvyšším pohoří světa, kde se po druhém nejdelším ledovci světa Baltoro dostanete pod druhou nejvyšší horu světa K2, jsme měli tentokrát jiný cíl. Vrcholy dvou osmitisícovek, jejichž název rozlišuje pouze římská číslice. Gasherbrum I a Gasherbrum II.

Cílem bylo zvládnout dva vrcholy

A protože se naskýtá možnost pokusit se z jednoho základního tábora vystoupit na oba vrcholy, cíl byl jasný. Zrodila se expedice Double Gasherbrum 2010. Po dlouhých pěti letech jsme se sem vraceli společně s vynikajícím parťákem Petrem Maškem – Miskou. Byla to naše šestá společná výprava. Ten mě přesvědčil, abychom s sebou vzali jeho spolulezce z předešlých expedic Libora Uhra, který tenhle kout naší planety taky dobře znal z výprav na K2. Tím se dalo dohromady výborné lezecké jádro expedice. A protože rok před tím jsem byl v Himálaji sám a nebylo to úplně ono, nebyl tentokrát problém pro Martina Havlenu a Standu Bartůška přesvědčit mě, že by chtěli poznat atmosféru expedice a případně se pokusit o zdolání alespoň jedné z hor. Aby náš výstup byl ještě těžší, padly dvě zásadní rozhodnutí.

V horách vládne příroda, a ne člověk

Při výstupu na Gasherbrum II uskutečnit přímé vstupy do ČT z co největší – rekordní výšky. Tím by se trojice Miska, Libor a já zároveň kvalitně aklimatizovala a na Gasherbrum I měl výstup proběhnout novou cestou, dosud nikým neprostoupenou jižní stěnou. V horách naštěstí nevládne člověk, ale příroda, a tak bylo všechno jinak. Přenos se podařil „pouze“ z 6 400 m a na Gasherbrum II jsme vystoupili až na druhý pokus, když můj první odrazila vichřice a u spolulezců ještě ne dobrá aklimatizace. Nicméně týden na to jsme už všichni tři obhlíželi svět z výšky 8 035 m.

Po 52 hodinách se to podařilo

Silné sněžení potom učinilo absolutně nereálným pokus o novou cestu na Gasherbrum I. Zdálo se, že nemožný je jakýkoliv pokus o vrchol, který by tak tento rok zůstal nedotčený lidskou nohou. Mně a Liborovi se nakonec během neuvěřitelných 52 hodin v krátké pauze mezi sněžením podařilo prorazit ve společnosti dvou Američanů a jednoho Rusa na vrchol. A splnil se náš sen – double Gasherbrum.

 

Výška 2000 m a písečné duny za zády

Obrovské údolí uprostřed horských velikánů, kde žije asi 300 tisíc lidí, jehož centrem je městečko Skardu. Nadmořská výška a chladný vítr z hor tvoří příjemné klima i přesto, že se za zelenými stromy skrývají mohutné duny písečné pouště.

Libor, Martin, Standa, Miska a já před jednou z největších mešit světa v Islamabádu. Početně největší expedice za dlouhých osm let. Absolutně skvělá parta, se kterou byla radost žít dva měsíce v extrémních podmínkách mimo civilizaci.

Metro v hlavním městě Pákistánu nahrazuje jiná forma MHD. Pro cizince jde o velkou exotiku, už jen při spatření tohoto vymazleného dopravního prostředku. Zážitek umocní jízda v něm. Jde o řemeslnou ruční práci.

Jiný kraj, jiný mrav. A zákony. U nás by takový řidič několik dnů živil titulní stránky novin jako nezodpovědný otec a vrah malých dětí. V Asii se nad něčím takovým nikdo nepozastavuje. Ale vývoj je vidět - řidič má helmu :-)

 

Bez televize, mobilu i počítače, a přesto šťastní

Čelo druhého nejdelšího ledovce světa - ledovce Baltoro. Mohutná masa ledu má za sebou pouť dlouhou desítky, možná stovky let. Během nich se z výšky pět tisíc metrů přesunula o dva kilometry níž. Tady se definitivně mění z tuhého skupenství v kapalné a jako dravá řeka se valí dál údolím.

Askole je poslední vesnice před vstupem do hor. Narozdíl od větších měst je tady možné spatřit na veřejných prostorách i ženy. Při pokusu o fotografování ale hned skrývají tvář a občas jako pádný argument použijí i kámen.

Vesnice ve výšce 3000 m má sice školu, ale pro mladší děti je hřištěm "náves". Zároveň pomáhají při různých drobných pracích. Neznají mobil, televizi, počítač… Ale ani kanalizaci nebo vodovod. I tak jsou ovšem šťastné.

Šťastný nosič s právě přiděleným nákladem. Loni v horách bylo málo expedic a téměř žádný trekař, a tak byla o práci nouze. Vesnice Askole moc jiných příležitostí k výdělku neskýtá. Všechny nás čeká desetidenní pochod do 5000 m.

 

Krajina jako po náletu bombardérů, ledovcové hříbky a brodění řekou

Ledovec za klukama připomíná krajinu, která má za sebou kobercový nálet bombardérů. Cesta skrz něj znamená úmorné a vyčerpávající klopýtání nahoru a dolů po sesouvající se suti, kterou občas přerušují hluboké trhliny.

Před hodinou jsme se brodili pouštním pískem a teď jdeme mlhou a pod nohama máme čistý led. Z něho pomalu, ale jistě, vytávají větší či menší ledovcové hříbky, které vznikají tak, že sníh pod kameny ve stínu netaje. Mohou mít i velikost auta.

První den pochodu jsme brodili horskou řeku. Zkratku několika hodin pochodu jsme si mohli dovolit poprvé po pěti letech, díky velké zimě, která tentokrát panovala v horách a sníh netál. I tak měla ledová voda málo nad 0 °C. Normálně se tudy valí mohutná řeka.

Osli a muly jsou konkurencí pro nosiče. Na rozdíl od nich ale nedokáží vynést náklad nad zónu, kde leží sníh. Ať už jde o ten, který neroztál po zimě, či napadl čerstvě. Zvířatům nejednou ukončí život zlomená noha v množství suti.

 

Sněhu po pás, vojenské tábory a touha po českých novinách

Údolím ledovce Baltoro jsem šel popáté, ale nikdy nás tady nečekal žádný starý sníh ze zimy. Tentokrát v oblasti slavné Konkordie leželo tolik sněhu, že jsme se propadali po pás. Pokud k tomu máte na zádech ještě náklad, jde o neskutečnou dřinu, ale hlavně je to psycho!

Někdo by si mohl myslet, že jde o hvězdárnu. Ve skutečnosti jsou to vojenské pohraniční tábory. Na hranicích neklidného Kašmíru i ve výškách nad 6000 m! Po odsloužení tří měsíců se přesunuje osazenstvo o tábor výš.

Během pochodu je jen jedno místo, kdy se netáboří na ledovci, ale na úpatí jedné šestitisícové hory. Tábor Urdukas leží v 4000 m a našich sedmdesát nosičů se pomalu chystá na poslední relativně teplou noc.

Dva měsíce mimo civilizaci. Každý, kdo něco takového absolvoval, ví, že za tu dobu české noviny a deníky přečte několikrát. Hodně z nás si pamatuje dobu, kdy jsme taky listovali v zahraničních časopisech. Někdy v němém úžasu.

 

Kamenné morény, výborné jídlo a nevyzpytatelné sluníčko 

Před pár minutami se dalo běhat po základním táboře v sandálech a krátkém triku. Jakmile se slunce skryje za hory, rychle klesne teplota hluboko pod nulu. Nastupuje chvíle kvalitních drtičů mrazu a kombinace prádla Craft s péřovým oblečením High Point.

Kamenná moréna ledovce ve výšce 5 000 m. Ožívá jednou ročně, kdy se zhruba na dva měsíce stává domovem bláznů. Nepochopitelného druhu lidí, kteří v nepohodlí, zimě, sněhu a nedostatku kyslíku, jdou za svým snem. Na několik minut stanout na vrcholu hory.

Sice jsme měli pákistánského kuchaře, ale ten vepřo knedlo zelo neudělá. Martin a Miska občas působili jako šéfkuchaři a kvalitu stravy v základním táboře hnali do výšin okolních štítů. Vařili dobře a s chutí!

Můj ThinkPad je opravdovej outdoor model. Lehkej, má pevný disk bez točících se součástek a se svojí váhou a výkonem ideál nejen na expedici.

 

Strach při výstupu a teplota -40 °C

Člověk a hory. Myslím, že tady si každý uvědomí, jakou malinkou roli hraje v nekonečném vesmíru. Vítr sfoukává mraky a sníh na jedné z nejhůř dostupných hor světa – Gasherbrumu IV. Celkem šest Gasherbrumů tvoří jedno obrovské neuvěřitelné údolí

Když jsme se vydali v mlze hned druhý den po postavení základního tábora s vynáškou do ledopádu, netušili jsme, co nás čeká. Potom jsme ten strach prožívali ještě mnohokrát. Přístup pod stěnu je kolikrát dost drsnej a morálovej zážitek.

Nástup do stěny. Strmý svah, který jsme nakonec časem jako jediné místo zajistili fixním lanem. "Naše děcka" přeci jenom s lezením na předních hrotech maček neměly tolik zkušeností. Sestup tudy byl nepříjemnou a nebezpečnou záležitostí.

Na první pohled to vypadá, že popravčí četa odvedla svoji práci. Pravda je míň krutá. Svoji práci odvedl "kulatej vrah" - slunce. Po celodenním plahočení se s nákladem padli kluci vysílením na místě CI v 5800 m. Teplota přesahovala bez problémů 40 °C!

 

Dvě noci, šest lidí a jen tři spacáky

Slzy se vám derou do očí a těžko se polyká. Když uvidíte v dálce ve slunci se koupající Masherbrum a na obzoru Nanga Parbat, je jasný, že už jste hodně vysoko, že se vrchol blíží. Před pěti lety jsem stál na štítu "Hory Zabijáka" a koukal jsem opačným směrem.

Sedlo v 6400 m. Nejvyšší místo, ze kterého jsme pomocí satelitu a mého ThinkPadu udělali přímý vstup do televize. Zároveň jsme tady provizorně ve třech stanech a šesti lidech strávili dvě noci. To není nic zvláštního, ale měli jsme jen tři spacáky!

Zajíček ve své jamce. Když nám Miska nečekaně a v okamžiku zmizel poté, co se pod ním propadl sněhový most, byl to šok. Trhlina naštěstí nevedla kolmo dolů. Ani potom se nám ji nepodařilo překonat a posledních 10 m do C III jsme nedali. A to jsme ten den vylezli 1400 m!

C III, kde v 7000 m stál stan švýcarské expedice, když jsme se poprvé snažili o vrchol G II. Poryv větru ho utrhnul a hrál si s ním jak s papírovým drakem. Miska s Liborem tou dobou leželi vyčerpaní pár metru vedle, a co se děje venku vůbec netušili.

 

Roztrhané stany a nejkrásnější okamžik cesty

Od štítu Gasherbrumu II nás dělí jen asi 70 m. Ostrý hřeben, kde máte na každou stranu 2000 m a převěje, není místem pro tanec. Nejdřív jsem na něm seděl obkročmo, než jsem našel sílu a odvahu razit cestu dál. Mysleli jsme, že těch 70 m nedáme! 

Míjíme cáry stanů – 7400 m. Místo, kde jsem se v obrovské vichřici, ve které jsem měl problém se udržet na nohou, rozhodl k návratu. První pokus o vrchol nevyšel a bylo to dobře, protože bych tam stál sám. Ani ne za týden jsme se objímali nahoře všichni tři.

Na druhý pokus nás Gasherbrum II pustil na vrchol, kde jsme strávili celou hodinu. Vzadu se tyčí pyramida K2 a vlevo od něj dlouhý hřeben Broad Peaku.

Samospoušť zachytila nejkrásnější možný okamžik. Všichni na vrcholu! V součtu jsme měli v tuto chvíli patnáct osmitisícovek. Před námi je dvoudenní cesta dolů. A člověk nesmí udělat jediný chybný krok…

S výstupem na Gasherbrum I vás seznámíme v příštím díle na začátku března.

PŘEDCHOZÍ DÍLY:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.