Osmitisícovky Radka Jaroše: Manaslu (8163 m)

Jako jediný Čech zlezl Radek Jaroš dvanáct osmitisícovek. Už jen dvě mu zbývají, aby pokořil všech čtrnáct vrcholů. Na Annapurnu vyrazil před několika dny (na konci března 2012), na druhou největší horu světa K2 by chtěl vystoupit v roce 2013.

Letěl jsem nakonec sám. Já, kterej jsem ještě předloni prohlašoval, že nikdy nepolezu sólo. 

Kromě odvahy a všeho, co horolezci v extrémních podmínkách potřebují, si Radek Jaroš s sebou bere i fotoaparát, aby zachytil každou cestu do nebeských výšek. Zážitky pak každoročně zpracovává také v kalendářích, které jsou unikátním svědectvím extrémních výkonů všech členů výpravy. Přinášíme ukázky z expedice na Manaslu, osmitisícovky, kterou zdolal v roce 2009.

TEXT A FOTO: RADEK JAROŠ

SPECIÁL: Osmitisícovky Radka Jaroše

Kalendáře si můžete objednat na e-shopu Radka Jaroše, který najdete na jeho osobních stránkách www.radekjaros.cz

Na Manaslu nás mělo jet na moje poměry nezvykle moc. Šest. Čtrnáct dnů před odletem už jen dva. Letěl jsem nakonec sám. Já, který jsem ještě předloni prohlašoval, že nikdy nepolezu sólo. Nikdy neříkej nikdy! První den cesty do základního tábora bolest. Druhý den bolest strašná. Třetí příšerná! Nevím vlastně, proč jsem neotočil. Měsíc na prášcích proti bolesti a na antibiotikách. Spolulezec se kterým jsem počítal, zahynul mezitím na Dhaulagiri. Martin Minařík, s nímž jsem stál na třech osmitisícovkách, se nevrátil těsně před mým výstupem z Annapurny. A nakonec jsem stanul sólo na vrcholu a dokonce v den svých narozenin!

 

Očekávání tvrdé zimy a poučení pro život

Z autobusu jsme vystoupili v nadmořské výšce 400 m. Během cesty se okolo nás neuvěřitelně měnila vegetace, příbytky ve kterých se žije, způsob obživy ale i etnika. Tady to bylo především území Gurků.

Vysoko v horách právě začíná jaro a místní už se připravují na zimu. V tvrdých podmínkách jsou odkázáni jen na sebe, na to co vypěstují a to málo, co jim poskytne okolní příroda. Zásoby se snáší někdy i mnoho kilometrů.

Donutit osly a koně s těžkým nákladem vstoupit na takový most dá dost přesvědčování. Oslař jde nakonec příkladem, a zároveň vyvažuje most do strany. Když jsem se vracel, stavěli už nový most.

Život podél obchodní stezky. Škoda, že naše děti nemají exkurze do Nepálu ve školních osnovách – možná by si ledacos uvědomili. Například i to, že mobil a počítač není nejdůležitější věc na světě.

 

Nosiči děti i starci a bolavý zub

V okamžiku, kdy sedl sníh a sešli se nosiči na vynášku do BC, jsem nevěřil vlastním očím. Děti, ženy, muži starci… Styděl jsem se, ale nahoře, když jim zářily oči radostí, jsem pochopil, že jde pro ně vlastně téměř o jedinou možnost výdělku.

Od prvního dne pochodu mě bolel zub. Bolest byla tak strašná, že jsem uvažoval o ukončení expedice. Pomohlo až proříznutí zánětu a antibiotika, který jsem měnil s jinýma expedicema za pivo z Plzně, v poměru plechovka ku šesti pilulkám.

Během treku je normální, že nám vaří naši průvodci v domácnostech podél cesty. Pro nás jde o neuvěřitelně krásný a emotivní setkání s realitou Nepálu a s tím, v jak drsných podmínkách tady lidi žijou. A přitom jsou šťastni.

Po celou cestu nás provázely bouřky a déšť. Nahoře se změnil v sněžení a uvěznil nás na několik dnů společně s dalšíma expedicema ve vesnici Samnagau. Dvorek se několikrát měnil z místa odpočinku v provizorní lazaret.

RADEK JAROŠ: Kterak nejlepší český horolezec potkal nejkrásnější horolezkyni světa

 

Jediný Čech na cestě ledovcem

Konečně místo, kde stál základní tábor mezinárodní expedice, ke který jsem byl jako jediný Čech přiřazen. Dostal jsem se sem až v polovině měsíce dubna. Tak dlouho po odletu z domova jsem snad nikdy s lezením na osmitisícovku nezačínal.

Tábor C I, jak jsem ho nacházel pod sněhem pokaždý, když jsem se k němu dostal. Velikost stanu mě deprimovala a trpěl jsem klaustrofobií. Přitom na Kangchenjunze jsme v něm v 7 600 metrech trávili několik dnů ve třech!

Poprvé do C II. Vyrážel jsem sice poslední, ale prodral jsem se na špici, kde dřeli Rusové, zatímco ostatní včetně Šerpů čekali na udělanou stopu. Když jsem je vystřídal na špici, nechápali kdo jsem a co chci. Ale byli rádi! Stejně jako já.

Cesta ledovcem a mezi sérakama, když už bylo hotovo. Terén nedával moc volby pro tábory, a ty jsem stavěl blízko sebe. Na jednom kilometru převýšení jsem postavil všechny čtyři tábory – ještě o jeden víc, než jsme měli na Mt. Everestu!

 

Sledování laviny a přecházení ledového mostu

Pokud na to byl čas, tak výhled, kterej se nám naskytnul nad C II byl uchvacující. Pohled je na sever směrem do Tibetu. Společně s Rusama razím cestu do C III. Nakonec jsem se dostal až do 7 100 m, ale vrátil se postavit tábor v 6 800 m.

Z 6 600 m sleduju lavinu valící se na cestu z BC. Sice tam nedojela, ale určitě lidem, kteří byli zrovna na cestě, nebylo dobře po těle. Nového sněhu bylo neustále obrovský množství a hlavním nebezpečím byl vítr a zaváté trhliny.

Radíme se, kudy dál. Před náma trhlina a most vytvořenej padáním ledu. Dohodli jsme se, že to riskneme „přeběhnout“ a potom rychle vpravo. Rusové ale nepochopitelně pokračovali laviništěm vzhůru, a tak jsem se oddělil a sám si razil stopu.

Po vykopání a vyhrabání sněhu zevnitř stanu se mi podařilo tábor CIII v 6 800 m zprovoznit, aniž bych musel stavět náhradní stan. Tím jsem ušetřil čas a sílu k budování C IV následující den. Ale i tak to bylo jen 250 m. A k vrcholu zbýval víc než kilometr!

 

Samota a pohled na Dhaulagiri

Kolmé ledové seráky trčící nad nad mým stanem. Další den tudy sám ve tmě vyrážím k vrcholu. Padesátimetrové lano na baťohu a v něm jen dvě lahve s pitím a několik tyčinek a gelů Enervit. Rusové nakonec nevyrazili a tak i lano odkládám. Je mě samotnýmu na nic.

7 km výšky a k vrcholu dlouhých 1 100 m. Na východním obzoru prosvítá Shisha Pangma – hora, kde jsme naposledy lezli společně s Martinem Minaříkem. Před pár dny jsem se dozvěděl že se mu nepodařilo sestoupit z Annapurny!

Vichrem vytvarovaný plato nad 7 500 m. Nalevo v dálce zasněžená Dhaulagiri, o jejíž vrchol jsem se snažil dva roky a loni během výstupu byl svědkem obrovských dramat. Smutek, zoufalství a smrt se střídaly s radostí, euforií a štěstím. 

První sluneční paprsky v dáli a s nimi naděje na trochu tepla, který ohřeje mrazem a větrem prokřehlý tělo. Zároveň i optimismus, když je konečně vidět dál, než co osvítí kužel čelovky v nekonečným a neznámým terénu okolo.

 

Na vrcholu hory, ale úplně sám

Odtud je to vidět – Země je opravdu kulatá! A taky že osmitisícovky jsou opravdu ulítlý všem horám. Prostě je to Koruna Himálaje. Pustí mě některá z nich na svůj trůn příští rok?

Tři vrcholy Manaslu. Původně jsem vystoupil na ten prostřední, protože jsem netušil že čtvrtej, kterej nevidím, je ještě o dalších 150 m vyšší! Převěj a hřeben na něm vypadaly nebezpečně, bál jsem se a hrál si s myšlenkou, že dál nepůjdu.

Ve dvanáct hodin odpoledne na vrcholu svojí deváté osmitisícovky a úplně sám. A v den, kdy mám narozeniny! Celou expedici navíc bojuji s bolestí a jsem na antibiotikách. Ale je krásnější se o radost s někým podělit.

Dnes mě mrzí, že jsem na vrcholu nefotil a nefilmoval víc. Strach z návratu ve tmě mě otáčel neustále směrem k sestupu. Vrchol osmitisícovky za větru není to nejlepší místo na planetě k rozjímání.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

 

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.