Osmitisícovky Radka Jaroše: Matka všech hor Mount Everest (8 848 m n. m.)

Jako jediný Čech zdolal Radek Jaroš třináct osmitisícovek. Už jen jedna mu zbývá, aby pokořil všech čtrnáct vrcholů. Annapurnu zdolal letos, na druhou největší horu světa K2 by chtěl vystoupit v roce 2013.

Zdroj: Radek Jaroš

Mount Everest zásadním způsobem ovlivnil můj život. A nejenom ten horolezeckej…

Kromě odvahy a všeho, co horolezci v extrémních podmínkách potřebují, si Radek Jaroš s sebou bere i fotoaparát, aby zachytil každou cestu z měst a údolí až do nebeských výšek.
Kalendáře si můžete objednat na e-shopu Radka Jaroše, který najdete na jeho osobních stránkách www.radekjaros.cz. Kalendář na rok 2013 s fotografiemi z letošního výstupu na Annapurnu by měl být k dispozici od srpna.

Zážitky pak každoročně zpracovává také v kalendářích, které jsou unikátním svědectvím extrémních výkonů všech členů výpravy. Přinášíme ukázky z expedice na Mount Everest (8 848 m), nejvyšší horu na světě. Pokusil se ji zlézt nejdřív v roce 1996, ale nakonec se mu ji podařilo zdolat o 2 roky později - v roce 1998.

Hora zaslíbená

Bohyně, Matka Země. Hora, o který bylo napsáno už tolik, že je zbytečný ji představovat. Pro mě je to hora, která zásadním způsobem ovlivnila můj život. A nejenom ten horolezeckej. Když přišla poprvé v roce 94 nabídka jet v expedici s Josefem Rakoncajem do její severní stěny, byla pro mě tak šokující, že jsem ji zprvu odmítl. Ale vábení Everestu se nedalo odolat. Už jen to, že ho uvidím, bylo splněním něčeho, v co jsem nikdy nedoufal. Zvlášť, když jsem vyrůstal za „železnou oponou" a až na sklonku režimu jsem odjel na razítko, který jsme si vyřezali z brambory, maximálně do SSSR. Ostatní svět byl zavřenej a najednou tohle!

Odletěli jsme na podzim a naším cílem byl Northnův kuloár v severní stěně. Kam jsme se hnuli, tam to pro mě bylo nový a často neuvěřitelný. Asie, Nepál, Káthmandú, Tibet, Čomolungma. Průsmykem mezi Nepálem a Tibetem vedla tehdy ještě hodně adrenalinová, nezpevněná cesta. Kostry aut v řece dole byly deptající, stejně jako nemožnost z auta vyskočit v okamžiku, kdy se začíná nad propastí naklánět.

Radek Jaroš zdolal 13. osmitisícovku – nebezpečnou Annapurnu. Zbývá mu už jen K2

Potom jsme se dostali na náhorní planinu Tibetu. Do 4 300 metrů, kde se žije opravdu hodně skromně, téměř primitivně. Druhej den jsme spatřili v dálce neuvěřitelný horský masivy a mezi nima dominantní Mt. Everest! Srdce bušilo jako o život a nebylo to tou vejškou. Potom šerpové – úžasný lidi. Národ, kterej se proslavil jako vejškoví nosiči, spolehliví kamarádi.

My ale žádný neměli, lezli a nosili jsme sami. V předsunutým základním táboře – ABC byla jenom naše expedice a Američani. Nikdo další. Navíc mým lezeckým parákem se stal Fausto di Stefani. Měl za sebou už jedenáct vrcholů osmitisícovek a časem se stal pátým na světě, komu se podařilo zdolat všech čtrnáct.

Nejvejš jsme se sice díky špatnýmu počasí dostali do 7 300 metrů, ale i tak to byla pro mě obrovská škola. Zažil jsem první setkání s takovou vejškou, sáhl si na Everest, prožil expediční život s jeho radostma, stresy i ponorkovou nemocí. Ale hlavně jsem „stíhal" a zjistil, že mně vejška sedí. A hory miluju odmala – tak bylo rozhodnuto!

Hora dobytá

V roce 1996 se mi nepodařilo na další expedici odjet, ale přišel rok 1998. A s ním jedna z nejlepších skupin, se kterou jsem kdy odjel. Byl v ní i Zdeněk Hrubý, s kterým jsme potom vyrazili do Himálaje ještě pětkrát. Takže zase Everest. Naše nadšení a radost, že letíme, bylo obrovský.

Parta, kde každej přál úspěch tomu druhýmu, měli jsme málo peněz, ale hodně nadšení. Pravda, já trochu v depresi, protože jsem po nezdařený operaci kolene odlítal s tím, že musím po expedici jít na operaci druhou a že koleno neustále natýká.

Berle jsem odložil deset dnů před odletem. Trochu jsem počítal i s možností, že budu třeba jenom ležet v základním táboře a smutně koukat k vrcholu. Tehdy mě moc podržel kámoš a můj první sponzor Mirek Popelka, kterej mně v podstatě téměř celou expedici zaplatil a vykopal na ni.

Kouzelný svět

A zase Nepál, Tibet a kouzelný lidi, kteří tam žijou. V podmínkách pro nás nepochopitelných, téměř bez majetku, ale šťastní, neustále se smějící, což nám zamračeným Evropanům hodně schází.

Na osmitisícovkách mozek umírá. Na výzkumu se podílí i Radek Jaroš

Protože jsme neměli žádný velký zkušenosti, zvolili jsme si za cíl severní žebro a severovýchodní hřeben. Tam, kde se odehrávaly ve dvacátých letech první pokusy Angličanů o zdolání vrcholu. Bylo to úžasný stoupat ve stopách Malloryho, Irvina a dalších! Úplně samozřejmý pro nás bylo, že jdeme bez pomoci umělýho kyslíku. Vždy s ním to je podobný, jako jet Tour de France na mopedu. A bez něj je to čestný i vůči hoře.

Ta se nám nakonec odvděčila a dva z nás pustila nahoru. Nepokořili jsme ji! Hory se nedají pokořit, dá se s nima žít. Jednoduchý to ale nebylo. Rozhodl jsem se sestoupit na pokraji vyčerpání, upadající do bezvědomí, asi jen padesát metrů od vrcholu. Při sestupu jsem ale potkal spolulezce Vláďu Noska, otočil a společně jsme stáli nakonec na vrcholu! Bez použití kyslíku tehdy ze severu asi dvanáctej, třináctej, komu se to podařilo. A vejš po zemi na týhle planetě už to nejde.

Velké himálajské dobrodružství pro mě začíná!

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Na osmitisícovkách mozek umírá. Na výzkumu se podílí i Radek Jaroš
SPECIÁL: 7 vrcholů 7 kontinentů Miroslava Cabana
Nejvýš umístěná webkamera na svět

Související články