Umírá mozek na osmitisícovkách? Většinou ano, ale Radek Jaroš je výjimkou potvrz
Radek Jaroš nedávno zdolal Annapurnu. Pobyt v extrémních podmínkách nad 8 000 m n. m. je zajímavou kapitolou pro vědu - v současnosti ještě není důkladně prozkoumáno, jaký vliv může mít pobyt v takových výškách na lidský mozek. A právě Radek Jaroš se cestou na Annapurnu zúčastnil jednoho z výzkumů. Jak tento výzkum probíhal a co odhalil?
Působení vysoké nadmořské výšky na lidský mozek – výzkum s horolezcem Radkem Jarošem – díl II.
Pro zkoumání působení vysoké nadmořské výšky na lidský mozek jsme ve spolupráci s Radkem Jarošem využili nejdříve zobrazovací metodu MRI (magnetickou rezonanci) a pak sérii neurokognitivních testů.
1- díl: Na osmitisícovkách mozek umírá. Na výzkumu se podílí i Radek Jaroš
Jiný mozek?
Magnetickou rezonanci Radek Jaroš podstoupil nejdříve několik týdnů před expedicí a pak tři týdny po dosažení vrcholu Annapurny (8 091 mn.m.).
Vzhledem k tomu, že horolezec absolvoval na osmitisícové vrcholy patnáct expedic, a je známo, že s pobyty ve vysoké nadmořské výšce mozková tkáň velmi často ubývá, s napětím jsme očekávali, co nám vyšetření ukáže.
První snímek byl však zcela bez odchylek od normálu, nebyly na něm znát žádné změny, které se někdy objevují po pobytu ve vysokých horách.
Testování paměti, postřehu a soustředění v zóně smrti
Radek Jaroš dále absolvovat dvě série testů. První série byla rozdělena na tři části - první část vyplňoval před odjezdem do vysokých hor, druhou část dělal ve výšce nad 7 000 metrů nad mořem a třetí část pak vyplňoval čtyři dny po dosažení osmitisícového vrcholu.
Tato první série byla složena z úloh, které byly ve všech třech skupinách navzájem srovnatelné. Jednalo se o jednoduché početní příklady, bludiště, srovnání obrázků, popisy obrázků, hledání sedmi rozdílů a podobně.
A co kdyby skupiny testů nebyly stejně obtížné? Proto jsme všechny tři díly testů předložili kontrolní skupině deseti lidí. Dle jejich výsledků jsme pak vytvořili koeficient, který seřadil časy vyplnění testů na stejnou úroveň. A teprve s tímto průměrem jsme srovnávali výsledky Radka Jaroše.
Druhá série testů pak byla složena ze dvou dílů, které Radek Jaroš absolvoval těsně po návratu a pak s dvou a půl měsíčním odstupem. Byly to psychologické testy – opakování čísel, řazení čísel a písmen, kódování symboly a paměťový test učení.
Tato druhá série testů měla posoudit, nakolik se případné změny v neurokognitivních funkcích upravují s časem po návratu s expedice.
Hrozí horolezci poškození?
Nejméně chyb a nejrychlejší časy jsme očekávali při testování před odjezdem do vysokých hor. Nejvíce chyb a nejdelší čas vyplnění pak v testech výškových, kdy je horolezec navíc vyčerpán po výstupu. Po návratu jsme počítali s lepším výsledkem, ovšem horším než před odjezdem – to pro to, že přeci jen ty dva dny ve výšce nad 7 000 metrů mohou ponechat na mozku stopy. I u psychologických testů s odstupem dvou a půl měsíce jsme předpokládali, že budou výrazně lepší než těsně po návratu.
Radkovi vysokohorské prostředí prospívá
Pokud předpokládáme čas, za který Radek Jaroš testy vyplnil před odjezdem do hor ve výšce1 600 m n.m. za 100 %, pak v pátém výškovém táboře v 7 100 m n. m. srovnatelnou sérii vyplnil za 63 % času, a těsně po návratu do 1 600 metrů za 76 % času. V první sérii chyboval oproti kontrolní skupině v průměru 2,7 chyb navíc, po návratu o 0,3 chyb navíc, za to ve výšce7 100 mo 0,5 chyb méně než kontrolní skupina, která testy vyplňovala v normální nadmořské výšce.
Výsledky psychologických testů po návratu a po dalších dvou a půl měsících byly jen s mírnou odchylkou srovnatelné.
Zmenšil se na Annapurně mozek?
Nezmenšil. Kontrolní magnetická resonance mozku, kterou jsme provedli tři týdny po návratu, ukázala opět zcela normální výsledky bez jakýchkoliv změn proti vyšetření před odjezdem do hor.
Závěrem této studie pro nás je, že ačkoliv 60–95 % horolezců, kteří byli doposud podobně zkoumáni kvůli vlivu nadmořské výšky na lidský mozek, se vrací z hor s menším mozkem a neurokognitivním deficitem, existují jedinci, na kterých toto extrémní prostředí nenechává žádné následky.
Zkrátka, je na každém z nás, abychom objevili své jedinečné dispozice, co jsme dostali do vínku, a dobře je zúročili.
Pro další léta himálajského horolezectví ovšem i nadále zůstává k objasnění otázka: Pokud existuje malé procento horolezců, kteří se z osmitisícových vrcholů vracejí bez následku na mozkových funkcích, co přesně je tedy to, co je činí vůči prostředí s nedostatkem kyslíku odolnými?
Pozn.: Na výzkumu se dále podílí MUDr. Marek Laboš (radiologie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Praha) a doc. PhDr. Marek Preiss, PhD. (Psychiatrické Centrum Praha). Kontrolní skupinu tvořili autorčini kolegové ze záchranné služby ASČR Praha-Západ.
AUTOR: Kristina Höschlová
|
KRISTINA HÖSCHLOVÁ (*1979 v Praze) vystudovala 3. Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a specializuje se na anesteziologii a resuscitaci a urgentní medicínu. Pracovala u záchranné služby, na klinice anesteziologie a resuscitace traumacentra nebo u letecké záchranné služby. V zimních sezónách pracovala na urgentním příjmu nemocnice a u letecké záchranné služby (Mont Blanc Heliopteres) ve Francii nebo v lyžařském středisku ve Švýcarsku. Pracuje jako lektorka na 3. LFUK a je odborným garantem a primářem záchranné služby ASČR Praha-Západ. Iniciovala a organizovala výuku oboru urgentní medicína na 3.LFUK. Je členkou Společnosti horské medicíny a byla lektorkou kurzu první pomoci v Tanzánii. V roce 2005 se jako lékařka zúčastnila expedice na Mt. Everest a o rok dříve na Khan Tengri v Kyrgyzstánu. Kristina Höschlová přednáší na kongresech v ČR i zahraničí. Pravidelně publikuje v časopise Lidé a hory v rubrice horské medicíny. |
Ilustrační foto: Thinkstock
