Dětská hřiště před 100 lety neexistovala. Vymyslel je tento muž
Že byl svět před sto lety úplně jiný než dnes, je asi každému jasné. Lišil se ale ve spoustě drobností, které nás normálně ani nenapadnou.
Dnes jsou dětská hřiště všude kolem nás. Vybavená nádhernými bezpečnými klouzačkami, houpačkami a spoustou dalších prvků. Nic z toho před 100 lety neexistovalo: hřiště, houpačky ani skluzavky. Za všechny tyto důležité drobnosti vděčíme jednomu muži.
Příběh Charlese Wicksteeda jako by vyšel z nějaké učebnice kapitalistické ekonomie – je totiž nádhernou ukázkou toho, jak soukromý podnikatel může změnit svět k lepšímu tam, kde stát selhává. Cesta, která ho k tomu přivedla, však byla víc než křivolaká…
| Charles Wicksteed je osobností tohoto týdne, protože před několika dny byly objevené fotografie jeho prvního hřiště v anglickém Ketteringu. Můžete si je prohlédnout TADY. |
Narodil se v Leedsu v polovině 19. století a zpočátku to vypadalo, že celý život prodře na poli. Naštěstí se mu stala nehoda, při nehodě se mu zlomila noha – a až do konce života na ni zůstal chromý. S takovou už na poli moc smysl neměl. Vrhl se tedy na techniku; podařilo se mu vylepšit parní pluh, a pomáhal se stroji dokonce i princi z Walesu. Ten se Wicksteedovi později vyjádřil jako o „nejpilnějším člověku, jakého kdy potkal“. Wicksteed nepil, nesportoval – jen pracoval a přemýšlel. V práci mu nebránila ani manželka, takže mohl pracovat až 16 hodin denně.
Zadlužení se nežení
Oženil se až roku 1877, po ženě sice toužil několik let, ale nebylo to možné: v té době se ještě mladí muži s dluhy ženit nemohli. Když dluhy na rozjetí podnikání splatil, stal se nejen dobrým manželem, ale také hodným otcem dvou synů a jedné dcery.
Jeho obchod v Ketteringu se rozvíjel pomalu, ale jistě. Rok od roku se stával vlivnějším a jeho stroje lepšími a současně levnějšími. Jak rostl jeho vliv, začal se stále více zabývat svým okolím – chodil do kostela, přispíval na charitu a podporoval liberální stranu.
Vynalezl spoustu zlepšováků pro auta, zemědělské i důlní stroje. Pořádně však zbohatl, stejně jako spousta jiných podnikatelů, až na válce. Jeho firma dodávala armádě náboje, což byl způsob, jak přijít k rychlému a trvalému zisku. Protože jeho bohatství vzešlo z peněz daňových poplatníků, cítil k nim jistý dluh – a rozhodl se ho splatit pomocí městského parku, který věnuje nejchudším a dětem.
Postupně však svou myšlenku upravoval, a nakonec přišel se zcela originální myšlenkou: parku, který měl být jen pro děti. A tak se roku 1916 zrodilo dětské hřiště. Wicksteed pro ně navrhnul i hrací zařízení – vymyslel dětskou houpačku i skluzavku. Obě tyto hračky se v prakticky nezměněné podobě používají dodnes na milionech dětských hřišť po celém světě. Dnešnímu pozorovateli mohou připadat hřiště nebezpečná – ale ve Wicksteedově době se ještě lidé byli zvyklí starat o svou bezpečnost sami a nespoléhali se na stát a jeho nařízení.
Pan Wicksteed se po hřišti často procházel, pozoroval, jak si děti hrají a vymýšlel, jak prvky upravit tak, aby byly ještě zábavnější. Aby hřišti dodal další rozměr, vylepšil ho ještě jednou – roku 1921 začal budovat umělé jezero Wicksteed Park Lake. To bylo příliš drahé i na něj, jeho firma kvůli extrémním výdajům málem zkrachovala. Musel prodat některé ze svých pozemků, aby si zlepšil kredit. Roku 1926 zde nechal Wicksteed postavit jeden z prvních vodních tobogánů na světě. Chtěl park a hřiště ještě v mnohém vylepšit, plánoval například dětskou železnici, ale to už nestihl – roku 1931 zemřel na zápal plic.
Nebyl svět bez hřišť lepší?
Napadá nás ale kacířská myšlenka – a nebylo by bez hřišť dětem lépe? Určitě poskytují dětem bezpečný prostor pro hry, ale neomezují přitom dětskou fantazii a nekradou jim možnost objevovat jiné, mnohem tajuplnější a magičtější prostory? Zkuste si představit, jak by vypadaly foglarovky, kdyby se rychlošípáci usídlili na hřišti vybavením plastovými skluzavkami. A vzniknula by vůbec legenda o tajemné Řásnovce, nebo třeba Steklačovy příhody Boříka, Mirka a jejich party? Jak by vypadaly osudy Poláčkova Petra Bajzy z knihy Bylo nás pět? I když na druhou stranu, kdyby byla kvalitní hřiště v Sovětském svazu, možná bychom přišli o Timura a jeho partu – a to by zase nebylo tak špatné…
