Království vápencových vrcholů
Třicet osm metrů není žádná velká vzdálenost. Jenže právě tolik chybí Německu aby mělo na svém území třítisícovku. A tak je ale Zugspitze, jeho nejvyšší hora, se svými 2962 m n.m., „jenom“ dvoutisícovka.
Dlouho bylo v učebnicích geografie uváděno, že na tento vrchol se první dostal poručík Josef Naus. Dost pozdě, až v roce 1820. Před sedmi léty se ovšem našla historická mapa z roku 1770. Kromě jiného na ní byla zakreslená i výstupová trasa na Zugspitze vedoucí údolím Reintal. Přepisovaly se učebnice.
„Samozřejmě toto pro mě tak důležité není“, říká Uwe – strojvůdce lanovky, když se rozhlíží ze svého pracovního prostoru, zatímco my se kolem něj s dalšími osmdesáti turisty pěkně mačkáme. Výhrou je, že celá zdejší oblast je pro návštěvníky snadno dosažitelná. Díky tomu se po boomu turistiky v 19. století navždy změnila. Ze zapomenutého kraje se stalo vyhledávané místo.
A to se nemusíte škrábat na vrcholky. I dole ve vesnicích je úžasná možnost vyžití. Cykloturistika, kolečkové brusle, o zimním sezóně ani nemluvím… největší zážitek ale budete mít tady se mnou, když nastane inverze. Okamžik, kdy se kabina pod vrcholem vynoří z mlhy do jasného slunce, nejde s ničím srovnat. Jako byste se z věčné tmy v jediném okamžiku vrátili do normálního světa.“
Masív kolem Zugspitze, stejně, jako celé pohoří Wetterstein patří to takzvaných „vápencových Alp.“ Vápenec tvoří jejich hlavní horninu a jeho charakteristické vlastnosti, ve spojení se zbytky posledního zalednění už jen doplňují nádherné výhledy z vrcholu.
Uwe měl pravdu , když říkal že nahoře si budeme připadat jako na obrovské rozhledně s restauracemi. Davy lanovkářů pobíhají sem a tam s fotoaparáty v rukou . Snaha o co nejlepší záběr nikdy neustává. Není se čemu divit. Odtud se dá dohlédnout až na švýcarské a italské Alpy.
„Ano, je to pouťový mumraj, ale lidi tady moc hlídat nemusíme“, dodává Zikmund, člen horské služby. „Ti co vyšlapou nahoru po svých jsou vždy odpovídajícím způsobem vybavení a „lanovkářům“ dáváme neustále podrobné předpovědí počasí s varováním na případné změny. Největší frmol jsme zde měli při běžeckém závodě v roce 2008. Náhle se změnilo počasí a nedostatečně oblečení běžci nám kolabovali na trase Bohužel, dvěma z nich už nebylo pomoci.
Extrémní běžecký závod o kterém Zikmund mluvil se zde běhá každý rok. Trasa měří 16,1 km a závodníci při něm překonají převýšení 2 100 m. Rekord zatím drží Martin Ashley Cox.
V roce 2005 vyběhl nahoru za 2:03:02 hodiny. Takový čas je pro běžného turistu, vystupujícího na Zugspitze bez pomocí lanovky, jen obtížně k překonání. A nemá cenu se poměřovat ani s Freddy Nockem, který od dolní stanice Glertscherbahn - vystoupal na vrchol, trasou dlouhou 995 m s převýšením 348 m, za hodinu a půl. Že to není nic světoborného ? Možná máte pravdu. A pokud to od té stanice zvládnete rychleji, gratulujeme.
Jeden malý háček to ale má.
Freddy Nock je provazochodec a jeho trasa vedla po nosném laně lanovky.
Malé tipy pro velké zážitky:
- Určitě si vezměte sebou in-line brusle. Kolem golfového hřiště u Ehrwaldu stojí ježdění opravdu za to.
- Zkuste vyrazit Zugspitze na východ slunce. Ať už speciální jízdou lanovkou, nebo pěšky.
Termíny naleznete na www.zugspitzarena.com.
Naše cesta pod Zugspitze trvala i se zastávkami 5 hodin a 15 minu. 480 km dlouhou trasu jsme absolvovali Volkswagenem Touareg 4,2 TDI V8 a z nádrže zmizelo celkem 57 litrů nafty.