Úvodní stránka › Antarktický projekt › Česká antarktická stanice Johanna Gregora Mendela

Antarktida: česká stanice J. G. Mendela - za cílovou páskou

Publikováno: 30.8.2006. Autor: Text: H. Adámek, Foto: S. Havránek, R. Hrubý, V. Komárek, E. Velíšek a J. Zicha, Přečteno: 10644 ×.

O dokončení naší první vědecké antarktické stanice, o inspiraci při jejím navrhování a o budoucnosti vypráví její projektant ing. Alois Suchánek.

Kdy se před vámi objevila příležitost navrhnout naší stanici?

Bylo to v roce 1999. Profesor Prošek, vedoucí celého projektu, hledal spolupracovníka, který by byl z branže projektantů a zároveň už byl v Antarktidě a uměl si udělat názor na to, oč tam jde a jak by měla výzkumná stanice vypadat.

Kolik variant se na vašem stole objevilo, než se zrodila ta definitivní?

Koncepční tým se sešel poprvé na podzim roku 1999. Tehdy se ještě vycházelo z jednoho trochu futuristického objektu, který mým nápadem nebyl. Postupně se, na základě sumarizace požadavků, možností a logistických podmínek, pracovalo asi se třemi variantami.

Poslední z nich, která se nakonec postavila, vznikla zpřesňováním nároků, detailizací řešení a hlavně rozptýlením celé stavby na větší prostor. Konečné doladění projektu ale probíhá vždy až při vlastní stavbě - a tak tomu bylo i zde.

Vzpomenete si, co se naposledy upravovalo?

Byla to maličkost - sešroubování skříněk na bačkory a jejich osazení na kolečka. Opravdu drobnost, ale při úklidu přezouvárny teď půjdou skříňky pohodlně odsunout od zdi.

Vraťme se na konec roku 2005. Měli jste tehdy informace o tom, jak to na ostrově Jamese Rosse vypadá se zazimovanou stanicí?

Nebyly žádné zprávy. Celých devět měsíců jsme nic nevěděli. Takže když se na konci roku 2005 ledoborec Almirante Viel se staviteli a nákladem blížil k ostrovu, byl jsem napjatý. Bylo potřeba obhlédnout ledovou situaci a já jsem s pocitem očekávání nastupoval do vrtulníku. Navedl jsem piloty k ostrovu, následoval nízký průletu nad stanicí a já si oddechl. Všechno z výšky vypadalo úplně stejně, jako když jsme to 15. března loňského roku opustili. To jsem pravda ještě netušil, že se někdo pokoušel otevřít kontejnery a nakonec zcizil AKU vrtačku.

????

Nic za tím nehledám. Stalo se. Dnes se v průlivu Prince Gustava začínají objevovat jachtaři, kteří se do tak drsných končin záměrně vydávají. Myslím si, že se tam na začátku sezóny objevili a asi měli problém. Jinak se nám totiž neztratilo nic. Jen ta vrtačka. Asi ji potřebovali?.

Všichni jste věděli, do čeho jdete, a tak to bylo na podruhé mnohem jednodušší?

Bylo, ale i tak jsme ještě přepravovali asi 90 tun materiálu pro dokončení ubytovacího objektu, vybavení stanice, materiály pro vnější rozvody a podobně.

Po připlutí k "naší" pláži jsme asi po dvou hodinách příprav pomocí vrtulníku a pontonu vyloďovali přesně na den zimního slunovratu asi 18 hodin. Slunce nezapadlo, počasí přálo a tak se pracovalo nepřetržitě.

Zazimovaná technika tam přežila bez problémů?

Buldozer naskočil na potřetí. Scottrack - malá osmikolka - napoprvé. V hlavní budově jsme si po vstupu připadali jak v zakonzervovaném plavidle. Všechno na svém místě, nikde nafoukaný sníh. Jako bychom odešli před týdnem.

Jaký byl postup dokončovacích prací?

Okamžitě jsme s nimi začali uvnitř hotové části dřevostavby. Zároveň se definitivně dokončila budova hlavní stanice a pokračovalo se elektroinstalacemi, vzduchotechnikou, malovalo se, montoval se nábytek atd?

Začali jsme jímat vodu z Vodárenského potoka a ohřívat ji solárním systémem ohřevu. Rozběhlo se teplovzdušné vytápění a ze začátku nás i návštěvníky přivádělo v údiv. Teplota vytápěcího vzduchu přímotopných teplovzdušných solárních kolektorů tam dosahovala i 45°. Díky tomu byla hlavní budova po několika dnech vytopená na 20°!

Osvědčil se systém získávání elektrické energie z obnovitelných zdrojů?

Potvrdili jsme si, že větrné elektrárny (při vhodné síle větru) stačí dostatečně zásobovat stanici elektrickou energií. Vyžaduje to ale režim spotřeby řídit podle stavu systému. Ráno zatopit, potom dočerpat vodu pro denní potřebu, uvařit snídani atd.

Měli jsme tu problémy s několika agregáty, ale to bylo dáno především neznalostí reálných přírodních podmínek. Když dobudujeme informační systém pro krátkodobé prognózy vývoje počasí a nasadíme odladěný režim, věřím, že všechno bude fungovat. Praktické využití větrných elektráren je ovšem jasné. Pro celkovou spotřebu se počítalo jako efektivní využití ze 60 procent a to lze, dle mého názoru, zajistit. Stanice samozřejmě nikdy nezůstane bez zajištění, zálohově jde kdykoliv použít dvojnásobně jištěných dieselagregátů.

Loni panovaly obavy, jestli bude mít stanice dostatek vody, protože její předpokládaný zdroj (Vodárenský potok) v období mrazů velmi rychle zamrzá.

To jsme letos vyřešili několika možnostmi odběru vody z potoka. Jednak lze ráno čistou vodu napouštět přímo do sudů k čerpání a jednak se bude využívat dvojtrubkový jímací filtr ve dně potoka. Přívodní vytápěné potrubí vody končí v provozních nádržích (objem 600 litrů) ve strojovně hlavní budovy. Osádka se bude muset naučit režimu, kdy je nutno sledovat zakalení v potoce a podobně. Ráno je potok obvykle čistý, takže je nutné si udělat zásoby. Konec sezóny, kdy lze očekávat zámrz, se překoná zásobou v sudech a kanystrech.

Samozřejmě že šetřit vodu se musí a bude muset! S každým pobytem tady se ale budeme učit a reagovat na to, co nám příroda přichystá. O překvapení určitě nouze nebude.

Například?

Například se o naší lokalitě z dostupných informací tradovalo, že tam neprší. A ono prší nebo aspoň nám už jednou a docela silně pršelo.

Co se stalo se odpady po dokončení stavby?

Odpady jsme roztřídili a zabezpečili proti rozmetání větrem. Odvoz čeká jen malou část z nich. Většina se spálí v naší speciální peci, která bude v provozu od příští sezóny.

Našli jste čas na odpočinek? Nebo jste opravdu jen a jen pracovali?

Montážní skupina pracovala celou dobu v režimu 6+1 den. Neděle sloužila k osobní hygieně, praní prádla a odpočinku. Pracovalo se celý den se dvěmi přestávkami na jídlo. Navíc jsme měli štěstí na počasí, od vylodění přes stavební a montážních práce nám letos šlo na ruku. Spíš jsme litovali rodiny doma, když psaly o evropské zimě. Na ostrově bylo po celé období spíš nad nulou, trochu pod nulou bylo jen v noci.

Jaké byly Vánoce?

24. prosince jsme skončili kolem čtvrté odpoledne. Každý se snažil přispět k přípravě atmosféry nebo pomocí v kuchyni. Na stole v jídelně stál malý stromeček z Vizovic s ozdůbky z kukuřičného "šustí". Na špičce měl hvězdičku starou 65 let - dárek mojí maminky. Bylo stále světlo, takže se nikomu moc nechtělo do spacáků. Na vánoční svátky jsme už ale zase pracovali jako ve všední den. Silvestr byl podobný, jen jsme si zašli k moři nasekat led do whisky. Pro půlnoční přípitek.

Bude muset ještě proběhnout oficiální kolaudace, nebo už byla stavba předána uživateli?

Kolaudace ve smyslu českého správního a stavebního řádu neproběhne. Jde o stavbu bez komplikací s katastrálním úřadem, ale i ona musí splňovat technické podmínky pro provozování. Bude nutné zpracovat potřebné revize elektrozařízení a právě teď se připravují formální dokumenty pro předání stavby do užívání investorovi. Od příští sezóny se už předpokládá plný provoz stanice. Seznámení provozních pracovníků s komplexem stanice proběhne doma a potom na místě.

A křest stanice?

Proběhl 20.února 2006. Pro přítomné chlapy to bylo uznání od vědecké veřejnosti na dálku za odvedenou práci. Uživatelé-vědce zastupoval pan profesor Komárek, v tu dobu doyen celé osádky.

Co běží hlavou projektantovi při odletu? Když je poslední kdo nastupuje do vrtulníku u hotové stanice?

V tom posledním okamžiku na ostrově jsem měl dobrý pocit z toho, že jsme udělali všechno, co bylo třeba.

Netvrdím, že nás něco při příštím příjezdu nepřekvapí. Změnili jsme tvář terénu a už se to projevuje. Díky tomu se v okolí stanice se shromažďuje větší množství sněhu než v předchozích letech. Sníh bude mít vliv na "dvorek" stanice. Jistě tam bude více vody z tajícího sněhu, ona musí někam odtéct? Tak jsem si nad tím dumal, zatímco se vrtulník naposledy otáčel nad stanicí. No potom je tu ještě jedna závažná věc, na kterou by se tam nemělo zapomínat?.

Která?

Myslím, že se moc se nemluví o riziku zdejšího pobytu. Přitom v Antarktidě jde vždy tak trochu i o život. Chilané a Argentinci tam v posledních letech přišli o víc než deset lidí.

I plavba přes Drakeův průliv je pokaždé rizikem. Víte, jak skončil poslední návrat ledoborce Almirante Oscar Viel domů? Těžce pochroumanou lodí, rozbitým materiálem na palubě a jedním mrtvým důstojníkem! Smrtelně se zranil na můstku lodi při nenadálém náklonu 40 stupňů. Při větru o rychlosti 110 km/hod a s vlnami výšky 14 metrů je i ledoborec jen hříčkou přírody. Při té zprávě mně zamrazilo. Představil jsem si, co by se stalo, kdyby nás taková bouře zastihla při první cestě. Na palubě ledoborce, v podpalubí, zkrátka kde se jen dalo, všude byl tehdy náš materiál. Bylo by vymalováno. Kontejnery na palubě by bouře zničila a já si neumím představit, co a s kým bychom dnes řešili.

Tomu, aby se nám stanice podařila postavit věnovala spousta lidí obrovské úsilí, ale je dobré mít pořád pokorně na paměti, že jsme měli i pořádnou porci antarktického štěstí.

doporučit článek e-mailem | tisk článku

Poslední komentáře v diskuzi

Předmět	Datum a čas	Autor