Úvodní stránka › Antarktický projekt › Geografie Antarktidy
Klima Antarktidy
Publikováno: 10.5.2006. Autor: G. Durnová (zpracoval H. Adámek), Přečteno: 13222 ×.

Český výzkum v Antarktidě. Foto: P. Prošek
Sem patří například kulový tvar Země, sklon zemské osy k ekliptice, vzdálenost Země od Slunce, zenitová vzdálenost Slunce.
Přibližně kulový tvar Země a skutečnost, že zemská osa svírá s rovinou ekliptiky úhel 66º 33? způsobují, že v polárních oblastech Slunce po část roku nevychází nad obzor (jev se označuje jako polární noc), resp. nezapadá (jev se označuje jako polární den). Délka polárního dne závisí na zeměpisné šířce; na polárním kruhu trvá polární den 24 hodin, zatímco na pólu přibližně půl roku.
Roční úhrn celkového záření je v Antarktidě v důsledku čisté a relativně suché atmosféry vyšší než Arktidě a může přesáhnout 1 200 kWh.m-2.
Energetická bilance polárních oblastí je s výjimkou 2-3 letních měsíců záporná. Teplo se do atmosféry dostává zejména dlouhovlnným vyzařování aktivního povrchu; hodnoty turbulentního toku tepla, latentního toku tepla i molekulárního vedení tepla do podloží jsou velmi nízké.
Nad antarktickým kontinentem se celoročně nachází oblast vysokého tlaku vzduchu. Jedná se o rozsáhlou nízkou (studenou) anticyklónu, která s výškou rychle zaniká (přechází v cyklónu) v důsledku opačné orientace přízemních horizontálních gradientů tlaku a teploty. V zimním období se tato tlaková výše ještě prohlubuje.
Kolem této tlakové výše se celoročně nachází stálá oblast nízkého tlaku s vytrvalým západním prouděním. Kontrast mezi oběma tlakovými útvary vede ke vzniku putujících cyklón, které se tvoří zejména nad Weddellovým mořem a Rossovým mořem, a ve směru hodinových ručiček se pohybují kolem antarktické pevniny. Tato situace vede k neustálému střídání kontinentálních a marinních vzduchových hmot oddělených výrazně vyvinutými frontálními systémy, které se projevují výraznými změnami tlaku a teploty a poměrně výraznou srážkovou činností.
Mořské proudy
Rozdílná teplota i salinita vody v různých částech světového oceánu podmiňuje vznik proudění, které obecně směřuje z oblastí s relativně větší hustotou vody do oblastí s hustotou relativně menší. Termohalinní cirkulace vytváří systém povrchových (teplých) a hlubinných (chladných) mořských proudů, procházející napříč oceánem.

Antarktický cirkumpolární proud. Zdroj: STRAHLER, Alan, STRAHLER, Arthur 2003
Vzdálenost od moří a oceánů
V jižní polární oblasti, s výjimkou antarktického pobřeží, převládá výrazně kontinentální polární klima, které se projevuje:
- zápornými hodnotami všech průměrných měsíčních teplot
- nízkým ročním úhrnem srážek
Typ reliéfu
Návětrná/závětrná strana pohoří: Na návětrné straně pohoří v blízkosti pobřeží dochází k výstupu vzduchu, jeho ochlazení a následnému vypadávání srážek. Za horskou překážkou vzniká srážkový stín. Ten umožňuje vznik tzv. suchých údolí, která se nacházejí především v oblasti Viktoriiny země (Victoria Land). Vzduch přicházející z prostoru východoantarktického ledovcového štítu a překonávající Transantarktické pohoří (Transantarctic Mountains) je navíc velmi studený a suchý. Při sestupu do údolí se suchoadiabaticky otepluje a pohlcuje veškerou vzdušnou vlhkost. Pokud je v údolí přítomen sníh, dojde k jeho sublimaci.Klenba antarktického ledovcového štítu: V Antarktidě zejména v zimě vzniká vytrvalé katabatické proudění (stékání chladného vzduchu do nižších poloh). Vlivem ochlazení přízemní vrstvy atmosféry dlouhovlnným vyzařováním aktivního povrchu se zvyšuje hustota vzduchu v této vrstvě a následně dochází k jeho proudění z centrální části kontinentu k pobřeží. Uchylující síla zemské rotace proudění stáčí proti směru hodinových ručiček. Rychlost katabatického proudění vzrůstá směrem k pobřeží, celkově je poměrně nízká, průměrně se pohybuje kolem 11 m/s (39 km/h), v extrémních případech však jeho rychlost může přesahovat až 200 km/h.
Roční průměrná teplota žádného měsíce Antarktidě v roce nepřesahuje 0ºC. Značná výška povrchu ledovcového štítu a vysoká zeměpisná šířka spolu s velkou vzdáleností od oceánu a vlivy aktivního povrchu způsobují, že teploty ve vnitrozemí antarktické pevniny jsou mnohem nižší než na pobřeží.
V centrální části Antarktidy se průměrná teplota nejchladnějšího měsíce v roce (července) pohybuje na úrovni ?70ºC; absolutní minima však činí až ?90ºC. (Na stanici Vostok bylo 21.7. 1983 naměřeno absolutní minimum teploty na Zemi: ?89,2ºC.) Průměrná lednová teplota v centrální části kontinentu dosahuje asi ?30ºC.
V pobřežních oblastech průměrná lednová teplota činí asi -5 až 0ºC, avšak průměrné měsíční teploty v zimě jsou výrazně nižší a pohybují se nejčastěji v mezích kolem ?15 až ?30ºC. Nejteplejší oblastí je Antarktický poloostrov a přilehlé ostrovy. Např. na stanici Rothera průměrná roční teplota činí ? 5,7ºC a průměrná lednová teplota je asi 0ºC.
Průměrný roční úhrn srážek pro celou Antarktidu činní asi 120 mm, avšak s rostoucí vzdáleností od pobřeží dochází jejich k rychlému úbytku.. Na pobřeží Východní Antarktidy spadne ročně 400-500 mm srážek, v Západní Antarktidě je roční srážkový úhrn vyšší a dosahuje 600-700 mm. Většina antarktického vnitrozemí obdrží méně než 50 mm srážek za rok a bylo by tedy možné jej označit za poušť. Dlouhodobě záporná teplota však umožnila vytvoření nejrozsáhlejšího a nejmocnějšího ledovcového štítu na Zemi.

Rozložení průměrných ročních srážkových úhrnů (mm) v Antarktidě. Zdroj: Budd et al, 1971 in Schwerdtfeger, W. 1979
- FOGG, G.E.: Biology of Polar Habitats. 1. vyd., Oxford University Press, Oxford, New York, Tokyo, 1998. 262s.
- Netopil, R., Brázdil, R., Demek, J, Prošek, P.: Fyzická geografie I. Odp.red. J.Bešíková. 1.vyd., Státní pedagogické nakladatelství., Praha, 1984. 273s.
- STRAHLER, Arthur, STRAHLER, Alan: Introducing Physical Geography. 3. vyd., John Wiley & Sons, Inc., New York, 2003. 684s. ISBN 0-471-23800-7.
- http://www.antarctica.ac.uk
- http://www.erin.utoronto.ca/~w3env100y/env/ENV100/sci/atm_ocean_full.htm
- http://www-das.uwyo.edu/~geerts/cwx/notes/chap03/antarctica.html
![National Geographic Česko [logo]](/images/ng/national-geographic-cesko-grey.jpg)


