Úvodní stránka › Antarktický projekt › Antarktické právo

Mezinárodněprávní postavení Antarktidy a ochrana jejího životního prostředí

Publikováno: 10.2.2004. Autor: Mgr. Ondřej Vícha, Přečteno: 11339 ×.

Antarktida byla posledním neznámým kontinentem, jehož objevení se datuje do dvacátých let 18. století. Začátky mezinárodní spolupráce v oblasti jižního pólu spadají do let 1823-1883, kdy proběhly akce prvního Mezinárodního polárního roku (Interantional Polar Year - IPY).

V první polovině dvacátého století vzneslo sedm států vůči Antarktidě jednostranné nároky na jednotlivá antarktická území (Velká Británie, Nový Zéland, Austrálie, Francie, Norsko, Chile a Argentina). Tyto územní nároky byly vznášeny na základě různých právních titulů. Antarktické oblasti byly zčásti nárokovány územně vzdálenými státy na základě pouhého objevu a prohlášení o nabytí, zčásti chtěly sousedící státy svá práva odvodit ze skutečnosti, že tyto oblasti jsou geologickým pokračováním jejich státního území nebo jsou ve vztahu k nim alespoň sousední. Územní nároky byly vzneseny ke čtyřem pětinám Antarktidy. Ke zbylé jedné pětině nevznesl nárok žádný stát (tzv. nenárokový sektor).

V roce 1957 byl na návrh Světové meteorologické organizace (WMO) vyhlášen osmnáctiměsíční Mezinárodní geofyzikální rok (International Geophysical Year - IGY). Ze 64 států, které se podílely na jeho programech, se dvanáct rozhodlo zapojit do výzkumu antarktického světadílu vysláním vlastní expedice nebo zřízením vlastní polární stanice (Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Jihoafrická unie, Francie, Japonsko, Norsko, Nový Zéland, USA, Sovětský svaz a Velká Británie). Tyto státy, nejvíce zainteresované na využívání Antarktidy, se sešly v roce 1959 na mezinárodní konferenci o Antarktidě ve Washingtonu a dohodly zde Smlouvu o Antarktidě.

Smlouva o Antarktidě

Smlouva o Antarktidě kodifikuje mezinárodní právní postavení Antarktidy, mírovou vědeckou spolupráci a demilitarizaci tohoto kontinentu, zakazuje budování vojenských základen, jaderné pokusy a vojenské manévry na jejím území. Její důležitost podtrhuje skutečnost, že byla uzavřena v době politického rozdělení světa. Historický význam této smlouvy daleko přesahoval rámec Antarktidy.

Dohoda Východu se Západem obzvláště v otázkách demilitarizace, řešení územních sporů a systém kontroly byla velice důležitou pro celkový pokojný vývoj mezinárodního společenství. Smlouva o Antarktidě platí pro oblast jižně od 60. stupně jižní šířky včetně plovoucích ledovců (ice shelves) a vztahuje se i na ostrovy a souostroví v této oblasti (např. Jižní Orkneje nebo Jižní Shetlandy).

V preambuli smluvní státy uznaly, že je v zájmu celého lidstva, aby tento kontinent trvale sloužil pouze mírovým účelům a nestal se jevištěm ani předmětem mezinárodních sporů. Smluvní státy zmrazily po dobu platnosti Smlouvy své dosavadní nároky na části Antarktidy a na výkon svrchovaných práv k nim. Zavázaly se rovněž, že po tuto dobu nebudou vznášet žádné nové nároky ani nároky na rozšíření dříve uplatňovaných nároků na územní svrchovanost v Antarktidě. Smlouva zajišťuje svobodný vědecký výzkum v Antarktidě a mezinárodní spolupráci k tomuto cíli. Smluvní strany se zavázaly, že si budou vyměňovat: informace o plánech vědeckých prací v Antarktidě, vědecký personál mezi výpravami a stanicemi v Antarktidě, a údaje a výsledky vědeckých pozorování v Antarktidě, k nimž zajistí volný přístup. Při vědeckých výzkumech mohou použít vedle civilního i vojenský personál.

Antarktida může být využívána podle Smlouvy výlučně k mírovým účelům. Zakazují se v ní jakákoli opatření vojenského rázu, jako je zřizování vojenských základen, stavba opevnění, vojenské manévry, pokusy se zbraněmi všeho druhu, jakékoli jaderné výbuchy a zneškodňování radioaktivního materiálu.

K zajištění realizace závazků plynoucích ze Smlouvy byl zaveden kontrolní systém, který zahrnuje inspekce na místě, letecké pozorování a povinné informování ostatních smluvních stran o všech výpravách do Antarktidy a o existenci všech stanic v této oblasti. Pozorovatelé určení smluvními stranami mají svobodu přístupu v kterékoli době do všech oblastí Antarktidy, čítajíc v to všechny stanice a jejich zařízení, veškerý maeriál tam se nacházející a všechna plavidla a letadla na místech vykládání nebo nakládání nákladů a lidí.

Specifika Smlouvy o Antarktidě

Specifickou vlastností Smlouvy o Antarktidě je, že v rámci svých smluvních stran vytváří jakýsi elitní klub, dělí smluvní strany na ty, které mají konzultativní status a na ty, které ho nemají. Pouze státy s konzultativním statusem mohou rozhodnout o změně Smlouvy o Antarktidě a mohou se na rozhodování o Antarktidě podílet.

Ostatní státy se mohou pouze jako pozorovatelé zúčastňovat tzv. konzultativních schůzek (Antarctic Treaty Consultative Meetings - ATCM). Konzultativní status mají automaticky všichni původní signatáři, jinak jej může získat pouze stát, který "projevuje svůj zájem o Antarktidu tím, že tam vyvíjí podstatnou vědeckou a výzkumnou činnost (substantial scientific activity) jako je vybudování vědecké stanice nebo vyslání vědecké expedice" (článek IX odst. 2 Smlouvy). O tom, zda podmínky článku IX odst. 2 jsou splněny, rozhodují ty státy, které konzultativní status již mají, a u nepůvodních signatářů mohou rozhodnout i o jeho odnětí, pokud by - podle jejich názoru - takový stát tyto podmínky splňovat přestal. V současné době je další obligatorní podmínkou přiznání tohoto statusu ratifikace Madridského protokolu.

Na rozdíl od severní polární oblasti (Arktidy) se Antarktida zařadila sjednáním Smlouvy o Antarktidě mezi tzv. mezinárodní prostory, které si státy nesmí přivlastnit a na kterém nemohou vykonávat výlučnou územní suverenitu. Mezi další prostory, které splňují oba dva charakteristické požadavky pro mezinárodní prostory (tj. zákaz přivlastnění a zákaz uplatňování výlučné územní suverenity) patří volné moře, mořské dno za hranicemi národní jurisdikce, kosmický prostor a nebeská tělesa.

Antarktický smluvní systém

Smlouva o Antarktidě se stala základem právního režimu v Antarktidě. Během více jak čtyřiceti let fungování poskytla tato mezinárodní smlouva základ pro vývoj mezinárodněprávního režimu - všeobecně známého jako antarktický smluvní systém (Antartic Treaty System - ATS). Antarktický smluvní systém tvoří celý komplex opatření regulujících vztahy mezi státy v oblasti Antarktidy.

Antarktický smluvní systém se skládá ze samotné Smlouvy o Antarktidě sjednané ve Washingtonuv roce 1959, doporučení (recommendations), resp. opatření (measures) přijatých na konzultativních schůzkách ATCM, Protokolu o ochraně životního prostředí Antarktidy ke Smlouvě o Antarktidě (sjednaný v Madridu v roce 1991, platný od roku 1998 - tzv. Madridský Protokol) a ze dvou samostatných mezinárodních úmluv, které se týkají ochrany antarktických tuleňů (Úmluva CCAS sjednaná v Londýně v roce 1972) a ochrany antarktických mořských živých zdrojů (Úmluva CCAMLR sjednaná v Canbeře v roce 1980). Úmluva o úpravě činností týkajících se nerostných zdrojů Antarktidy, CRAMRA (sjednaná ve Wellingtonu v roce 1988) nenašla podporu dostatečného počtu států a proto nevstoupila v platnost a nelze ji považovat za součást ATS.

Úmluvy

Úmluva o zachování antarktických tuleňů (Londýn, 1972) se vztahuje na šest druhů tuleňů, kteří žijí v antarktických vodách. Tato úmluva výslovně zakazuje jejím smluvním stranám lov rypouše sloního (Elephant Seal), rypouše rounatého (Fur Seal) a Rossova tuleně (Ross Seal); u dalších tří druhů tuleňů - tuleni krabožraví (Crabeater Seals), tuleni leopardí (Leopard Seals) a Weddellovy tuleni (Weddel Seals) - smlouva stanoví maximální dovolený úlovek, lovné sezóny a tulení rezervace, kde je lov tuleňů zakázán. Mimo případy stanovené úmluvou může smluvní stát dovolit lov omezeného počtu tuleňů v případech, kdy se jedná o potravu nutnou pro osoby nebo psy, pro vědecký výzkum nebo jako výstavní exponáty pro muzea nebo vzdělávací a kulturní instituce (čl. 4).

Úmluva o zachování mořských živých zdrojů Antarktidy (Canberra, 1980) se vztahuje na populace ploutvonožců (fin fish), měkýšů a korýšů a všechny další druhy organismů (včetně ptáků) žijících v oblasti jižně od hranice tzv. antarktické konvergence. Rozšíření aplikovatelnosti této mezinárodní smlouvy za tradičních 60° jižní šířky vyplývá z odlišné biologické charakteristiky antarktických vod od vod subantarktických, nacházejících se dále na sever a dále z toho, že tyto dvě biologicky rozdílné mořské soustavy se poměrně ostře liší právě v oblasti antarktické konvergence. Rozdílné druhy vod na každé straně antarktické konvergence vytvářejí účinnou bariéru proti migraci rybích společenstev.

Ochrana velryb žijích v oblasti Antarktidy je zajištěna na základě Úmluvy o regulaci lovu velryb (Washington, 1946). V roce 1994 vyhlásila Mezinárodní velrybářská komise oblast Jižního oceánu včetně moří kolem Antarktidy za tzv. Jižní velrybí rezervaci (Southern Whale Sanctuary), kde je komerční lov velryb zcela zakázán.

Madridský Protokol

V roce 1991 schválily smluvní strany Smlouvy o Antarktidě Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě. Tento tzv. Madridský Protokol tvoří nejobsáhlejší mnohostranný mezinárodní dokument, jaký kdy byl přijat v oblasti mezinárodní ochrany životního prostředí. Madridský Protokol kodifikoval a dále rozšířil stávající systém opatření na ochranu životního prostředí Antarktidy, obsažených v již dříve přijatých doporučeních ATCM.

Protokol vstoupil v platnost dne 14.1.1998, čímž byla zahájena nová etapa ochrany životního prostředí Antarktidy. Účelem Protokolu je doplnit Smlouvu o Antarktidě ve smyslu ochrany životního prostředí a ekosystémů tohoto kontinentu. Jde o rozsáhlý smluvní instrument, jehož základ nicméně spočívá - kromě zákazu provádění činností týkajících se nerostných zdrojů, s výjimkou vědeckého výzkumu (čl. 7) - v zásadách a pravidlech ochrany životního prostředí (zejména čl. 3). Smluvní strany se zavazují k všestranné ochraně životního prostředí Antarktidy a závislých a přidružených ekosystémů. Antarktida se vyhlašuje přírodní rezervací, zasvěcenou míru a vědě.

Madridský Protokol stanoví povinnost posoudit vlivy všech plánovaných činností v Antarktidě na její životní prostředí (čl. 8). Protokol dále zřizuje Výbor pro ochranu životního prostředí Antarktidy (CEP), upravuje řešení sporů a kontrolní mechanismy. Smluvní strany se zavázaly k přijetí vhodných opatření v mezích svých pravomocí, včetně přijetí zákonů a právních úprav, správních akcí a donucovacích opatření, aby se zajistilo dodržování tohoto protokolu.

Nedílnou součástí Madridského Protokolu je pět příloh, které se týkají posuzování vlivů na životní prostředí (Příloha I), ochrany antarktické fauny a flóry (Příloha II), likvidace odpadů a odpadového hospodářství (Příloha III), prevence znečišťování moře (Příloha IV) a správy a ochrany zvláště chráněných antarktických území (Příloha V).

doporučit článek e-mailem | tisk článku