Úvodní stránka › Antarktický projekt › Věda v Antarktidě obecně

Od Sahary po Antarktidu (rozhovor s J. Sekyrou)

Publikováno: 19.4.2004. Autor: Hynek Adámek, Přečteno: 9801 ×.

Navštívil jsem ty nejdrsnější přírodní krajiny na zeměkouli, ale teď závidím těm, kteří můžou vyhodnocovat vzorky z Marsu?

Doc. Josef Sekyra CSc. *1928

Foto: H. Adámek Geolog a horolezec, od roku 1952 pracoval v Ústředním ústavu geologickém v Praze (od roku 1991 Český geologický ústav), od roku 1968 byl externím docentem UK v Praze. Zabývá se periglaciální geomorfologií, kryogeologií a širší problematikou pouštních oblastí. Byl účastníkem četných horolezeckých expedic, v r. 1961 v Pamíru jako první občan Československa zdolal sedmitisícovku, dvakrát cestoval do Antarktidy, v letech 1966-67 do země královny Maud a Enderbyho země se sovětskými výzkumníky, v letech 1969-70 s americkou expedicí Deep Freeze do Transantarktického pohoří. První občan Československa, který stál na jižním pólu. Geologicky mapoval na Sahaře (1973-76, 1980-81) a v arabských pouštích (1979-80 a 1989). Vybrané publikace: Velehorský kras Bělských Tater (1954), Metodika základního geologického mapování kvartéru (1963), Geomorfologie sev. Pamíru (1968), s A. Černíkem Zeměpis velehor (1969), V horách a oázách Antarktidy (1970), Zkameněliny v Antarktidě a pohyb kontinentů (se Z. Špinarem 1973), Duricrust centrální Sahary (1989), Exodynamic map of the Syrian Desert (1989).

Památného dne 26. 12. 1969 jste se navždy zapsal do všech geograficko-cestovatelských příruček pod pomyslné heslo: první Čech na jižním pólu.

Takhle jsem to nikdy nebral. Stejně jako když jsem byl jako první Čech na sedmitisícovce. Byl jsem tam hlavně "za šutrama", to ostatní nebylo podstatné. Byl jsem členem americké expedice Deep Freeze vedené dr. Elliotem, nebylo příznivé počasí a my byli vázáni na stanový tábor na okraji jihotočnového plató. Před Vánoci se naskytla možnost uskutečnit aerologický průzkum nejjižnějších nunataků Jihotočnového plató.

Jak to na jižním pólu vypadalo?

Tehdy ještě stála stará stanice, která se likvidovala v letech 1971 a 1972, takže byla ještě schována pod ledem. Nad něj čněly stožáry a observatoře pro různé měření a ještě bylo patrné označení přistávací plochy. Jinak tu vedla šachta do ledu a v něm byly ubikace. Dnes je tam všechno jinak. Stanice Amundsen-Scott je ohromná kupolovitá stavba, kde je všechno skryto pod velkým kesonem.

Herkules C -130 doroloval a?

Přistávali jsme do jakéhosi mrazivého oparu a já byl ještě v tranzu, měl jsem plnou hlavu toho, co jsem viděl cestou, musel jsem si zanést do mapy spoustu údajů vypozorovaných za letu. Ale venku na mne čekalo překvapení.

Vedoucí stanice a polárníci už věděli, že jsem první Čechoslovák zde, vidím narychlo ušitou vlajku, na stožáru je sice pověšena naopak, červená nahoře, bílá dole, ale to je jedno. Jsem tady a naše vlajka vlaje.

Moc jste si asi neuvědomoval, kde jste.

Ale ano, ale ta odborná stránka ve mě byla vždycky silnější. První Čechoslovák na jižním pólu, to je sice krásné, ale já chtěl vidět to, o čem jsem věděl, že je tu možné spatřit. Jižní pól je necelých 3000 m vysoko. Prohlížel jsem si sondy do ledu, kde je vidět jeho strafikace, zachovaný pyl z Patagonie, a popel z výbuchu sopky Krakatoa v roce 1883. Ty formy ledu tady ?to bylo neuvěřitelné?

Až pak mi docházelo, že jsem u zemské osy, viděl jsem ve stanici i Byrdův stan a svetr. Než jsem odletěl, přibil jsem zde cedulku s nápisem Praha 15 560 km, tolik to bylo ke geologickému ústavu na Malostranské náměstí. Cedule byla už při mé druhé návštěvě pod sněhem.

Jakou dráhu ušel geolog Sekyra, než mohl prožívat tohle?

Já jsem východočech a celý Český masív byl v dobách ledových studenou pouští. Odmalička jsem koukal, když jsem lezl po skalách, jak jsou některé skály rozpukané a zvětralé, viděl jsem spraše, hrance? to mne zajímalo. Hledal jsem odpovědi na otázky, jak to vznikalo, a proč vznikly právě tyhle horniny.

Na vysoké škole jsem šel i do drsnějších klimatických zón - do Krkonoš, pak do Vysokých Tater a tam jsem dělal disertační práci.

Už tehdy jsem toužil vidět extrémně horké a extrémně studené oblasti. Byl jsem v Alpách, na Pamíru a Kavkaze, nešel jsem tam kvůli sportovnímu výkonu, ale především kvůli poznání drsné přírody, sebrat geologický materiál a doma porovnat s materiálem z Českého masívu.

Když jsem dělal v 50. létech v Belanských Tatrách, seznámil jsem se s astronomem Tondou Mrkosem, na Lomnickém štítu, kde pracoval jsme spřádali plány o Antarktidě. Tonda tam nakonec se sověty vyrazil a mně se to postupně podařilo taky.

Vaše první dojmy z Antarktidy?

Mimořádně čistý kontinent? kolem jen fičící vítr, sykot, hřmot anebo absolutní ticho. Všechno bylo bílé, jen sníh, led a do toho moje nedočkavost. Toužil jsem se co nejrychleji dostat na skály, na obnaženou horninu, proto jsem tam přijel. Už už jsem chtěl vidět různé typy hornin, jak jsou formovány vnějšími činiteli.

Přistáli jsme s Antonovem AN -6 v Enderbryho zemi a najednou jsem nevěděl, do čeho dřív. Byl jsem v úžasném tranzu. Tyhle horniny a tyhle ... různé zvětrávání? ablace ledovců ?a když jsem se dozvěděl, že se dostanu s polárníky i do předsunutých táborů ve vnitrozemí, tak to už jsem jen zíral? Ten dojem byl nepopsatelný.

Uvědomoval jste si vůbec možná nebezpečí?

Měl jsem zkušenosti z vysokých hor, takže tohle pro mne nové zas tak nové nebylo. Jste prostě na velkém ledovém bochníku, který je krásný, ale nebezpečný a zrádný. Nebudu mluvit o omrzlinách, protože ty tady tak trochu patří k věci.

V antarktických podmínkách musíte neustále myslet na zadní kolečka. Chodíte po skalách, je nádherně, na obloze svítí nízké sluníčko, ale přitom do půl pasu jste ve vánici. Pak se najednou vše změní a kolem vás se rozprostře totální mléko, nic není vidět anebo začne řádit uragán a je jasné, že helikoptéra, co pro vás měla přiletět, vás prostě nevyzvedne.

Nebo když si chcete uvařit trochu čaje ve stanu? Je to problém, protože se vám z ešusu díky extrémně suchému vzduchu většina vody zakrátko vypaří. Máte pak potíže z nedostatečného přísunu tekutin a na to jsem i já trochu doplatil se zdravím.

Jak se tedy dalo vlastně odpočívat?

V takových podmínkách nelze udělat ani vést nějaký přísný pracovní režim. Když bylo odpovídající počasí, dokázali jsme dělat klidně i tři dny v kuse a pak "prospat" den i dva ve spacáku. Ale to byl i tady aktivní odpočinek, protože se musely zakládat filmy do aparátů, pořizovat zápisky, a vůbec dělat všechno to, co venku v terénu nešlo.

Připadá mi to jako ideální prostředí pro ponorkovou nemoc.

Tu jsem nezažil. Opravdu si nepamatuji, že by se při geologickém výzkumu projevily takové krizové situace. Asi to bylo tím, že jsme se vyhádali na odborných problémech. To jsme na sebe na někdy i křičeli, ale ne moc. Místo ponorky zkrátka proběhla vášnivá odborná diskuse, kde každý uplatňuje svůj názor a bylo to.

Byly poměry v Ruské a Americké expedici hodně odlišné?

Jak to mám srovnávat? Každá strana měla své přístupy k antarktickým expedicím, své postupy v práci vyplývající z jejich odlišných zkušeností. Ale na politické debaty tady nebylo moc času. Samozřejmě i zde narazíte na lidi, kteří si účastí na expedici dělají především jméno na své domácí univerzitě. Je to ale spíše výjimka. Kromě těch odlišných přístupů šlo většinou jen o vědu a odborné záležitosti, a tak jsem se tam cítil "jako doma".

Daly se vaše poznatky v 70. letech u nás vůbec zhodnotit?

Poměry se tehdy zhoršovaly velice rychle a rychle se začaly promítat i do mé práce. Měl jsem navázány blízké kontakty ze západním vědeckým světem, postupně mi bylo bráněno vyučovat na univerzitě, bylo mi naznačeno, abych přestal spolupracovat s Američany, materiály, kterké jsem měl rozdělané a připravené k publikaci jsem musel dodělávat sám. Na druhé straně materiál přivezený z expedic mohl být vystavený od roku 1974 na zámku v Novém městě nad Metují. Místní občané expozici fandili a vydržela tam 17 let.

V roce 1991 došlo k restituci a někdejší majitel neměl o hojně navštěvovanou expozici zájem. V několika týdnech jsem musel expozici odstěhovat. Což byla pro mne ohromná ztráta, znamenalo to přerušení veškeré práce na pouštní problematice a navíc se to projevilo na mém zdraví.

Opožděné vzpomínky na Antarktidu?

Nejen na ani, na všechny nehostinné kraje světa, kde jsem kdy působil a když to zkombinujete s psychikou bezmoci při stěhování spousty materiálu, který čeká na zpracovávání? Lékaři mi doporučovali klidné prostředí a hory, tak jsem se odstěhoval do Krkonoš a začal budovat nový depozitář na Luční boudě. Tehdejší majitel měl zájem o expozici a já jsem mohl vytvořit pracoviště s materiálem z velehorských pouští a Antarktidy.

To by byl odpichový můstek pro naši arktoalpínskou problematiku! Bohužel, v roce 2002 došlo ke změně, chata byla v havarijním stavu a materiály se musely rychle vystěhovat. Další stěhování, tentokráte do Rokytnice n. Jizerou. Novou expozici pouště světa jsem ani nemohl ovlivnit. Mé zdraví teď není valné, pohybuji se v nemocničním prostředí.

Ale v Rokytnici toho mám hodně. Literaturu, cenný pouštní materiál, který by měl sloužit dál odborníkům i širší veřejnosti. V cizině se to hodně líbí. Jsou odezvy z Ameriky, Paříže, Moskvy, prof. Malory při své návštěvě v Novém Městě prohlašoval, že takový depozitář může sloužit pro výzkumy mimo naší zeměkouli, hlavně na Marsu.

V noci se mi o materiálech zdá, ráno mě manželka přistihne, jak mám v lůžku profily a zápisky a jsem u své práce. Nemohu se od toho odtrhnout. I když lékař říkají: "musíš zapomenout". Nejde to.

---

Chcete vidět horniny Antarktidy? Spatřit vybavení polárníků ze 70. let minulého století? Poznat, co mají společného Sahara a Antarktida?
Doporučujeme navštívit unikátní expozici zabývající se problematikou světových pouštních oblastí v Rokytnici nad Jizerou.
Expozice vznikla díky pochopení správy Krkonošského národního parku, které ve své budově uvolnilo doc. Sekyrovi prostory na výstavu, jaká podle odborníků nemá v Evropě obdoby.

---

doporučit článek e-mailem | tisk článku

Poslední komentáře v diskuzi

Předmět	Datum a čas	Autor
Lituji	5.1.2005 , 11:17	Rudolský
Obrovská škoda	5.1.2005 , 11:11	Rudolský Jiří