Úvodní stránka › Antarktický projekt › Česká antarktická stanice Johanna Gregora Mendela

První běžná sezóna u Čechů v Antarktidě

Publikováno: 10.6.2007. Autor: Hynek Adámek, Přečteno: 10698 ×.

Tak, a je to. Po dlouhých letech příprav a dvou letech stavby je konečně česká antarktická stanice dokončena. Mohli jste s námi sledovat celou výstavbu prostřednictvím série repotáží, fotogalerií, rozhovorů i videí, která nyní najdete na stránkách Antarktického projektu.

V následujícím rozhovoru jsme se zaměřili na to, jak ing. Alois Suchánek, hlavní konstruktér stanice, viděl její první běžnou sezónu.

Jaká byla letošní sestava a jaká byla vaše role v ní?

Letos už opravdu bylo vše tak, jak jsme předpokládali. Na stanici odletělo 13 vědců a pouze dva technici. Kolega Jan Pobořil - elektrikář, který se staral o energetické systémy (aby stanice byla v teple a měla dostatek elektrické energie) a já. Já jsem měl na starosti tzv. obecné seznamování expedice se stanicí. Většina letošního týmu tam byla letos poprvé a všichni museli stanici poznat tak, aby si utvořili správné návyky, aby mělo vše určitý řád. Kromě toho jsem se staral o zásobování vodou, což není v Antarktidě jednoduchá věc.

Existuje manuál pro technika na stanici? Představuji si jej jako itinerář, kde je na první stránce napsáno: Přiletěl jste, klíč je tam a tam, odemknete tyhle dveře a nastartujete to a to?.

Takhle to nikdy nebude. Nebylo by to účelné. Nejoptimálnější je, aby se provozovatelem určený technik seznámil se zařízením stanice a pak reagoval na příslušné stavy systému. Bude mít větší možnost rozhodování. Nic striktního, že něco musí být tak a tak.

V rámci závěrečné fáze výstavby stanice byly zpracovány provozní dokumenty pro jednotlivé systémy. Existuje domovní a ubytovací řád stanice, je provozní řád a jsou manuály k technickým zařízením. To vše bude mít obsluhující technická skupina k dispozici.

Kolik "nevědců" bude na stanici za normálního provozu?

V dokumentaci je vše nastaveno tak, že by v ČR u provozovatele měli být dva až tři lidé, kteří by se o stanici měli starat. Měli by to být lidé, kteří budou mít během roku na starosti přípravu expedice a provoz stanice, s tím, že jeden z nich bude v sezóně v Antarktidě. Bude vědět, v jakém stavu stanice je, co nefungovalo a kde je třeba provézt údržbu. A dál by měl fungovat člověk, který bude dělat správce stanice. Ten, kdo bude odpovědný za její zásobování a za organizační provoz.

V roce 2001/2002, když se stanice zhmotňovala na vašem rýsovacím prkně, jste měl určité představy. Které se nesplnily? A které se naopak zrodily až na místě?

Nevzniklo přístavní molo. Předpokládali jsme, že tam vybudujeme něco na způsob malého přístavního mola pro vykládání zásob z lodí. Ale ukázalo se to nereálné. Dno pláže je hodně povlovné a při odlivu se odkryje až do délky 50 metrů a ke břehům se často dostávají velké kusy ledu, které sem při přílivu nažene vítr. Zaběhlá praxe ve využívání vrtulníků je nejlepší.

Každým rokem je zde ale něco úplně jinak. Loni jsem například měl radost z toho, že se podařilo vyřešit způsob přivedení odběrného vodního potrubí do koryta potoka. Vybudovali jsme pro potrubí lanový most a byla to paráda. Bohužel, letos už byl servaný a bylo zřejmé, že koryto potoka bylo v zimě úplně zasněžené. Masy sněhu pak při odtávání potrubí strhly. Bylo to nutno opravit, ale za tři dny už tekla na stanici teplá voda.

Nakonec bude ukotvené potrubí ležet na břehu a to, z čeho jsem měl obavy, se objevilo jako nejlepší řešení.

Jak se podařilo doladit malé větrné elektrárny? Loni na ně byly vichřice občas moc silné?

Prakticky na všech agregátech jsme udělali úpravy, protože výrobce neměl v republice možnost tamější podmínky nasimulovat a vyzkoušet je. Systém se navíc navrhoval pro prvotní umístění stanice na Jižních Shetlandách. Tam se počítalo, podle získaných informací a zkušeností z několika pobytů, že půjde o trvalé větrné proudění. Na Jamesi Rossovi jde ale často o nárazy větru, které přicházejí bez většího varování a elektrárnám nedělají dobře.

Zkrátka, bude třeba se naučit se systémem zacházet. Letos se ukázalo, že když vane vítr, tak 15 -18 m/sec stabilně, stačí mít v provozu pět generátorů z osmi a spotřeba elektrické energie stanice je zajištěná.

Letos začala naplno fungovat i spalovací pec na odpad. Je něco bráno jako nespalitelné?

Pouze obaly od konzerv a sklo. To se v ní zlikvidovat nedá. Všechno ostatní, standardní komunální odpad, likviduje bez problémů, vždyť teplota v peci dosahuje 1100ºC. Nesmíme zapomínat na popelovinu. Ta se bude postupně odvážet, protože popel je, ve smyslu zákona o odpadech a předpisů Antarktické smlouvy, chápán jako nebezpečný odpad. Na stanici je sesypáván do plechového barelu a jednou za 4 - 5 let, až se barel naplní, bude odvezen na pevninu. Zvláštní odpad, na příklad baterie, se musí rovněž odvážet.

Stanice je vyhřívaná za pomocí tepelných kolektorů a soustavy vzduchotechniky. Opravdu to stačí i za dnů, kdy je zataženo? Kolik je tak normálně stupňů v místnostech?

Za slunečního svitu a mírné oblačnosti sluneční vzduchové přímotopné panely zajistí dostatek tepla pro vytápění. V interiéru ubytovacího objektu se dá dosáhnout teploty 18 stupňů. Pokud je plně zataženo nebo několikadenní perioda špatného, skoro zimního počasí s větrem a sněhem, je nutno využívat dohřevu pomocí elektrického ohřívače zabudovaného v systému vzduchotechnické komory. Klimatizační jednotka pracuje i s využitím rekuperátoru ohřátého vzduchu, který ohřívá přiváděný čerstvý vzduch k větrání. Možná na první pohled trochu komplikované, ale letošní sezóna jen potvrdila funkčnost našeho originálního systému.

Stanice by měla vydržet nejmíň 30 let, pokud ji její obyvatelé nevybydlí...

To číslo vychází ze životnosti materiálů použitých na její stavbu. Otázka "vybydlení" je něco jiného. Dočasným obyvatelům stanice bude vždy chvíli trvat, než si zvyknou na jiné prostředí. Všichni, co tady budou pobývat a pracovat, si musí od začátku uvědomovat, že přijeli na vědeckou stanici v Antarktidě, ne do hotelu, kde existuje servis, který se o vše postará.

Tady se musíte chovat jako doma. Obezřetněji než doma! Doma má rodina navyklý způsob dělby práce bez zásadní organizace. Ale tady když něco uděláte napříč, tak komplikuje život někomu jinému, vlastně všem a může to nepříznivě ovlivňovat i zařízení a užité materiály. Výhodou budou opakované pobyty jednotlivých členů vědeckých týmů a tím možný přenos informací.

Ale to snad je jasné, že si všichni budou vážit komfortu. Stačí, že to srovnají s dřívějšími polními podmínkami.

To je trochu problém, protože lidé bývali zvyklí tady přebývat ve stanech a omezené možnosti vedou k zjednodušenému přístupu ke všemu - k nárokům na čistotu, osobní hygieně a podobně. Život v polních podmínkách vypěstuje jisté návyky a vzorce chování, které musí na stanici opustit. Tady se musí chovat každý chovat a někdy trochu jinak, i lépe než doma. Chybějící civilizační a technická infrastruktura nutně ovlivní způsob života na stanici. Na příklad toaletní papír nesmí do kanalizace, takže se musí spalovat, ? a to je jen jedna z drobností.

Je tu zkrátka rozpor - jste v prostředí jako byste byli doma, ale žijete v kolektivu lidí, co jsou jeden druhému cizí, musíte se chovat asertivně v každé situaci. Malý příklad: Zůstane po mně někde nějaká špína? Ten, co jde po mně, má z toho jednak špatný pocit, nechá to tak nebo uklidí, což je ale zase špatně. Dělá to po někom! Každý si tu musí zvolit takový vzorec chování, aby mu bylo jasné, že jakákoliv, i neúmyslná úleva v chování z mé strany znepříjemní pocit z pobytu někomu jinému. Ale v dobrých kolektivech, jako byl ten letošní, se velmi brzy nachází shoda a pochopení.

Nejste na některé věci na stanici trochu více citlivý?

Jsem, ale to je normální. Když dnes jdu po stanici, tak za vším, co tu bylo uděláno, vidím konkrétní jména těch, kteří se snažili v nelehkých podmínkách odvést co nejlepší práci. Když se pak někdo chová k vybavení necitlivě, tak to víc prožívám, protože "do obchodu je tady daleko". V konečném důsledku jde přece o to, aby se na stanici všichni cítili příjemně, aby měli pohodu pro náročný pobyt s nelehkými pracovními podmínkami v terénu. Práce v Antarktidě není vždy příjemná a podmínky ubytování by měly vytvářet naopak pohodu a možnosti oddychu bez nepříjemností, které mohou vést až k interpersonálním konfliktům.

I prostředí místa stanice je agresivní. Všude přítomný sopečný písek, voda a vítr působí nepříjemně nejen na lidi, ale i na materiály a mechanické vybavení. Tomu lze odolávat zase jen úzkostlivou snahou o čistotu. A takových příkladů by bylo více....

Stále platí, že by nebyl problém na stanici strávit rok?

Určitě by to šlo, ale nemá smysl o tom diskutovat. Celá stanice je koncipována a chová se jako sezónní. Nejen svou ubytovací kapacitou, ale i způsobem řešení obslužných technických systémů. Pro celoroční pobyt by se musel zabezpečit způsob zásobování vodou roztápěním sněhu a zajištění tepla, což by se projevilo zejména velkou spotřebou nafty na získání veškeré energie.

Stačí, když v létě přijdou záchvěvy zimy - sněhové vichřice - a hned si uvědomíte, že je zbytečné, aby tam v takovém počasí někdo v zimě pracovně pobýval. Napadnou čtyři centimetry sněhu a skupina geologů nikam nejde, protože nevidí na terén a má zkomplikovanou práci. Biologové vlastně rovněž. Klimatické údaje se dnes dají (a je to prakticky i na naší stanici aplikováno) získávat vhodně instalovanými automatickými stanicemi. Technicky tady rok zůstat možné je, ale chápal bych to jako havarijní - vynucený a dočasný stav.

Chvěla se při letošních vichřicích, které byly obzvláště silné, hlavní budova v základech? Hučelo v ní?

V takovém nečase se dům chová naprosto bezpečně, bez nepředvídatelných reakcí. Samozřejmě, když přijde něco takového, tak intenzívněji poslouchám, pátrám po každém neobvyklém zvuku. V první letošní vichřici mne znervózňovalo klepání do římsy nad mým pokojem. Co tam je? Co to jsou za zvuky? Neuměl jsem si to vysvětlit, zneklidňovalo mne to a nakonec jsme vyrazil ven. V oblaku sněhu jsem prozkoumal římsu a uklidnil se. Vichřice do ní tloukla přivázaným klubkem ze zbytku kotevního lanka radiové antény.

Co jste letos oproti loňské sezoně vylepšili?

Na stanici přibyl průmyslový vysavač, takže osádce se jednodušeji udržuje čistota v celém objektu. Vylepšili jsme technologii pečení chleba a před vchodem nainstalovali "kombajny" z kartáčů na čištění bot. Taky jsme zjistili, že pro sušení oděvů, obuvi a vypraného prádla se dá využívat směšovací komora teplého vzduchu za topnými kolektory. Zkrátka přišel čas na vychytávání drobností, které zpříjemňují pobyt a zlepšují náladu expedice.

A kdyby přišel čas optimistických představ? Jak by se stanice v budoucnu rozšiřovala? Hlavní budova se by se musela prodloužit?

Tak bych to neviděl. Výstavba stanice, z pohledu české vědy ojedinělé stavby, byla od počátku koncipována zadáním investora, technickými možnostmi, konkrétním místem a velmi komplikovanou logistikou. Hlavní budova je navržena v určité optimální velikosti s vyváženými technickými parametry pro reálný počet členů expedice.

Když by se, hypoteticky, stanice rozšiřovala, tak by se to řešilo jistou formou opakování. Tam nemá smysl budovat rozsáhlé objekty. Za nimi vznikají návěje, mají velkou energetickou spotřebu atd?. Takže když už, tak postavit další obdobnou budovu v určité vzdálenosti od stávající. Ale to všechno je samozřejmě malování zatím asi nereálných vzdušných zámků.

doporučit článek e-mailem | tisk článku

Poslední komentáře v diskuzi

Předmět	Datum a čas	Autor