Úvodní stránka › Antarktický projekt › Češi na cizích stanicích

Život na antarktické základně McMurdo

Publikováno: 30.3.2006. Autor: Hynek Adámek, Přečteno: 10181 ×.

Když mi zazvonil telefon a ozval se ženský hlas, který se ptal, jestli nemám zájem dozvědět se, jak se pracuje na největší americké polární stanici, horečně jsem uvažoval, kdo z mých známých si ze mne vystřelil. Omyl. Byla to pravda.

Alena Berezinová - Roušavá dnes bydlí v Kolíně. Vystudovala chemickou průmyslovku v Pardubicích a od roku 1993 pracuje v USA pro různé společnosti. Od října 2003 do února 2004 se jejím pracovním místem stala americká stanice McMurdo v Antarktidě.

Jak se vám podařilo dostat se na tak prestižní místo?

V roce 1998 jsem pracovala v Denveru v TechCenter. Je to obrovský počítačový komplex budov. Dělala jsem v nakladatelství technických údajů, kde jsem zpracovávala fyzikální a chemické vlastnosti plastických hmot, výrobní procesy atd. Moc dobrodružné to nebylo, ale potom jsem si při poledních procházkách centrem všimla budovy Raytheon Antarctic Support Services. To je firma, která zajišťuje zaměstnávání profesionálů na amerických polárních stanicích. A tak jsem zkusila, jestli mne nepřijmou.

Jen tak, náhodou?

Ano, ale trvalo to tři roky. Nesplňovala jsem totiž jeden ze základních požadavků výběru - americké občanství. Naštěstí pro mne, po dvou letech tahle podmínka vypadla. Při třetím výběrovém řízení jsem se už hlásila skoro na všechno, co sháněli - od laborantky po uklízečku a myčku nádobí. Bylo mi jedno, co tam budu dělat. Nakonec se mi podařilo. Získala jsem místo asistentky vedoucího oddělení výstavby a údržby. Největšího oddělení na stanici, které má asi 200 lidí.

Jak se cestuje na McMurdo?

Letěli jsme tam z antarktického střediska Christchurch, které je na Jižním ostrově na Novém Zélandu. Tam proběhlo jedno z mnoha školení a taky nás na celý den zavřeli do obrovské místnosti s vyfasovaným oblečením. Museli jsme si vše odzkoušet a vyměnit tak, aby nám to sedlo. Pak už jsme letěli přímo vojenským speciálem na McMurdo. Let naštěstí trval jen osm hodin. Podotýkám jen, protože jsme se nemuseli vracet zpátky kvůli špatnému počasí, jak se často stává.

Jaké byly vaše dojmy po přistání?

Přistáli jsme na ledové ploše, zářilo slunce, v pozadí byla vidět sopka Mount Erebus (3 794 metrů). To bylo vše. Po přistání následovalo krátké přivítání v budově, kde působí vedení stanice. Pak jsme dostali klíče od pokojů.

Byl nějaký čas na rozkoukání?

Prakticky žádný. Už za hodinku jsme šli na pracoviště a hned následující den jsem pracovala, jako bych tam byla už měsíce. A to se tam pracuje deset hodin denně, šest dní v týdnu.

Jaká byla náplň vaší práce?

Měla jsem na starosti správnost veškerých údajů o běhu stanice. Tréninky a zaškolování lidí (každý musel projít odborným a bezpečnostním výcvikem, musel absolvovat kurz přežití - ať už šlo o truhláře, svářeče, tesaře...), sledovala jsem veškeré zdravotní prohlídky, přílety, odlety, sestavovala schémata a rozesílala je vedoucím, aby věděli, kdy jim jaký člověk přijede do jakého oddělení a naopak sledovala pohyb lidí, kteří odjíždějí. Byla jsem stále ve styku s letištěm, protože se všechno velmi rychle měnilo. Když nebylo počasí k odletu, tak zaměstnanci jen nastupovali a vystupovali z letadla a nikam neletěli? Byla to úmorná a nekonečná práce. K tomu starost o půjčování digitálních foťáků, bezpečnostního videa, přidělování kovových štemplů pro svářeče atd...

Jaké je personální obsazení a technické zázemí stanice?

Stanice je malé městečko v ledové poušti. Jsou tam tři pivnice, tři tělocvičny, skleník - mohli jsme tu odpočívat v síťových houpačkách a pustit si hudbu (veškeré rostliny jsou tu hydroponní - rostou z vody). Na stanici je velká jídelna asi pro 400 lidí (stravovalo se na dvě party). Dále tam jsou kanceláře, dílny a skladový prostor. A to i pro stanici Amundsen-Scott na pólu, protože i tam se musí navážet materiál.

Na jednoho vědce připadá v průměru osm lidí v podpůrných službách, včetně administrativních pracovníků, kuchařů, údržbářů, svářečů, zedníků, truhlářů, kadeřnice a prodavačky. Najdete tu obrovské laboratoře a odborníky z asi osmdesáti vědeckých odvětví. Mnozí ale působí na detašovaných pracovištích v okolí základny. Pohyb lidí je značný a i mně se na pokoji velmi rychle střídaly spolubydlící. Poslední byla Eskymačka z Aljašky, která na jednom předsunutém táboře vařila výzkumníkům. Celkem tu v letní sezóně pracuje asi 1000 lidí, v zimě jejich počet klesne na 200.

Jaký jste měli harmonogram pracovního dne?

Vstávalo se v sedm. Na snídani se chodilo kolem půl osmé. V poledne byla půlhodinka na oběd a pak se pracovalo do večeře. Někdy jsme na ni ale nešli, protože se podávala až do osmi hodin a místo toho jsme dvě hodinky využili v tělocvičně, kde byly všechny možné kurzy. Dal se tam hrát volejbal, basketbal, cvičit aerobik, kick-box, kurzy salsy, swingu, jóga atd? Zlatým hřebem kulturního vyžití pak byly párty. Vždycky v sobotu. Jednou plážová, další víkend třeba Halloween párty atd?

Dá se tam sportovat i mimo areál stanice?

Dá, ale čas na to byl jen v neděli, když bylo konečně volno. To šlo vyrazit na běžkách po trase ke skále Castle Rock. Výlet trval asi osm hodin. Když bylo počasí jen trochu nejisté, museli jsme si vzít vysílačky, každou chvíli se spojit se stanicí, kontrolovat počasí a eventuálně se rychle vrátit. Pokud bychom se pravidelně neozvali, okamžitě by vyjela záchranka. Cestou na Castle Rock je ještě pro jistotu umístěna červená kulatá boudička - říkají jí "rajčatová bouda". Je to přístřešek pro případ krize a v něm spacáky, konzervy a vařič.

Asi největší sportovních událostí je ale každoroční zápas v ragby mezi Američany a Novozélanďany. Hraje se na ledovém hřišti a vždycky jej přenáší přímo novozélandská televize a rozhlas.

Jak přísná pravidla tam platila pro pohyb v terénu?

Venku se smělo chodit pouze po vytyčených cestách podle vlaječek, a to jak po ledu, tak po pevnině. Dva geologové na stanici nedělali nic jiného, než že studovali posun ledovců, soustavně ho měřili a měnili vlaječky. Kdo nedodržoval přísný režim, ten okamžitě letěl domů. Malý příklad: Přistálo letadlo s novými lidmi. Dva z nich si to okamžitě namířili po ledu ke vzdálené kolonii tučňáků. Tam se ale nesmělo! Fotili si, kochali se tučňáky...a najednou se u nich objevil nějaký muž, přátelsky vyzvídal, jak se jim tam libí. Popovídali si. On pak sedl do helikoptéry a odletěl. Když se oba nováčci vrátili na stanici, měli už na práci už jen si sbalit skoro nevybalené věci a odjet. A přátelský muž s vrtulníkem? To byl vedoucí stanice.

Z vlastní zkušenosti vím, jak v takových podmínkách nabývá na důležitosti strava.

Jídla bylo pořád dost. Servírovalo se formou švédských stolů. Podávaly se dokonce různé druhy zmrzliny a led do limonád, ale to mi při pohledu ven připadalo jako dobrý vtip. K snídani bylo vše - od cornflaků přes sušenky, vločky, oříšky až po ovoce (většinou sušené), vajíčka, uzenina, maso. K obědu i večeři pak čtyři různé chody. Atraktivní bylo nedělní stravování, kdy se podávala kombinace snídani a oběda, aby se nemuselo brzy vstávat. Začínalo se v deset a končilo v jednu hodinu. Na stole byly vafle se šlehačkou, ovoce, uzený losos, omelety a různé jiné dobroty. Já jsem měla výhodu, protože podle nákladových listů a informací z letišť jsem věděla, kdy "přiletí" čerstvé ovoce, a to jsem se snažila oběd neprošvihnout.

Je základna zajímavé místo i pro turisty?

Tam se turisté neobjevují. Až na jednu výjimku uprostřed léta. Tehdy připluje ledoborec a za ním zásobovací konvoj - lodi, které dopraví potraviny, stavební materiál?zkrátka všechny hlavní zásoby na celý rok a to i pro jihotočnovou stanici Amundsen-Scott. V konvoji bývá i loď s turisty. Ten rok, kdy jsme tam byla, ale měl ledoborec technické problémy, musel mu pomáhat ještě další narychlo povolaný ledoborec ze Seattlu, navíc byl led velmi silný a tak se k pobřeží dostala jen loď se zásobami. I tanker zakotvil kus od břehu a palivo se muselo na pevninu přečerpat pomocí potrubí. Loď s turisty tak neměla šanci k nám dorazit. Dívali se na nás z dálky. Když se to ale podaří, přistanou a asi na hodinku vyrazí na návštěvu. Prohlédnou si laboratoře, vyfotí se a vrací se na loď? Jediní turisté na McMurdo.

Byli na stanici kromě vás i další Češi?

Ne, byla jsem jediná. První Češka, které se podařilo tam pracovat.

doporučit článek e-mailem | tisk článku

Poslední komentáře v diskuzi

Předmět	Datum a čas	Autor