Romové v Čechách a na Moravě v 19. století

Projekt císaře Josefa II., týkající se usazování Romů na pozemcích zrušených klášterů, položil od konce 18. století na Moravě základy pro trvalá romská usídlení. U celé řady vesnic později postupně vznikaly velké romské osady, lidově nazývané „cikánské tábory“.

Romové v Čechách a na Moravě v 19. století

Důležitějším než řízené pokusy o usazení Romů se ale staly spontánní snahy jednotlivých romských rodin. Na rozdíl od Čech a zčásti i Slezska, kde se zdržovali především kočovní Romové, byla převážná část moravského území obývána usazující se romskou populací. Tato situace byla způsobena zřejmě sousedstvím se Slovenskem, kde již po několik generací žila stabilizovaná a usazená romská komunita.

Kolem poloviny 19. století vznikají na našem území základy pro tři desítky romských osad, které na jižní a jihovýchodní Moravě existovaly až do doby druhé světové války. Důležité bylo také to, že vlivem usazení došlo k proměně profesní struktury Romů. Průmyslová revoluce brala romským kovářům a jiným kočovníkům poslední možnosti k jejich prosazování na lokálních odbytištích. Nutila je opouštět tradiční práce nebo služby a vyhledávat za ně v místech přechodného a později trvalého pobytu náhradu v sezónní a příležitostné nádeničině. To s sebou sice přinášelo skromnější možnosti obživy, ale znamenalo to také větší začleňování Romů do okolního hospodářského a sociálního kontextu.

Vznik velkých osad

Největší romské osady na Moravě se nalézaly u obcí Brno-Černovice, Strážnice, Oslavany, Bojkovice, Bohusoudov, Luhačovice a Svatobořice. Své nároky na usazení probojovávali Romové na domácím obyvatelstvu řadu let, ne vždy úspěšně; výsledkem byla proto často lokalizace romských osad s typickými jednopokojovými domky až v jisté vzdálenosti za samotnou obcí. Počet obyvatel tábora se pohyboval od 30 do 100 osob.

Základy tábora v brněnských Černovicích, který se podle své blízkosti u továrny na kostní moučku nazýval U kostivárny, byly položeny příchodem sourozenců Danielových a jejich rodin v polovině 80. let 19. století. Provozovali obchod s koňmi a drobné kovářství a postupně přecházeli k usedlému životu, přičemž v roce 1900 tu žilo již 21 obyvatel.

Reklama na koncerty „cikánské kapely“ na pražském střeleckém ostrově. Národní listy 30. 8. 1905.

Zatímco brněnský tábor byl ukázkou příměstského typu, všechny ostatní větší moravské tábory vyrůstaly na okrajích venkovských obcí. K takovým patřila Strážnice, kde se postupně usadila kovářská rodina Kýrů. Přechodné příbytky či spíše přístřešky byly nahrazovány vápnem obílenými a poměrně úhlednými domky z nepálených cihel. K roku 1910 tu bylo evidováno již 45 obyvatel.

Počátek tábora v Oslavanech můžeme spojovat s josefinskými pokusy o regulaci romských rodin. Roku 1784 zde byly usazeny rodiny Danielů a Ištvánů, které bydlely ve stanech a obchodovaly s koňmi. Postupem času se tu Danielové početně rozrůstali a roku 1901 tu dokonce získali domovské právo. Za trvalá obydlí jim sloužily obytné vozy, odkoupené prý od potulných kejklířů a postavené na kamenných podezdívkách. Později si stavěli dřevěné a zděné domky.

I v Bohusoudově na Jihlavsku byl dán podnět ke vzniku „ cikánského tábora“ za Josefa II. Rodiny Malíků tu bydlely zpočátku ve stanech, pak v dřevěných boudách, nahrazovaných jednoduchými zděnými domky. Živili se převážně výrobou a podomním prodejem bačkor. Kromě toho muži pracovali příležitostně jako dřevorubci v okolních lesích a ženy se věnovaly domácké práci a chovu koz a drůbeže.

Reklamní plakát na zubní pastu Libuši, užívající romantickou představu o „Cikánech“

V Bojkovicích jsou nejstarší záznamy o Romech z konce 18. století, kdy tu žili Murkové, pracující jako kováři. Později pomáhali jako nádeníci na velkostatku nebo lámali kámen a tloukli štěrk. Ženy vyráběly husté zednické štětky z tuhých štětin, které si vyžebraly o domácích zabijačkách. V oblečení se nijak neodlišovali od ostatního chudého obyvatelstva. Jejich manželské svazky byly většinou nelegální. K roku 1910 tu žilo 32 romských obyvatel. V čele tábora stával volený „vajda“ – obyčejně nejstarší a nejváženější člen rodu.

V druhé polovině 19. století se ve Svatobořicích a okolí pokusily několikrát usadit romské rodiny Holomků, byly však několikrát místním obyvatelstvem vyhnány a to často i velice násilným způsobem. Teprve později jim bylo úředně povoleno se tu usadit a postavit si domky. Živili se především kovářství, postupem času nahrazovaným nádenickou prací všeho druhu.

V Luhačovicích se na konci 18. století usadila rodina kováře Jiřího Heráka, která tu spolu s dalšími rodinami ještě na počátku 20. století žila v malé osadě tvořené ze stanových přístřešků a obytných vozů, postupně nahrazovaných dřevěnými boudami a zděnými domky. Roku 1910 tu bylo evidováno 43 osob. Muži postupně opouštěli kovářské řemeslo, aby pracovali jako námezdní dělníci na stavbách a lomech, ženy posluhovaly u rolníků.

Menšina Romů zůstala u kočování

Na počátku 20. století žila tedy část Romů v českých zemích usazeně, především v osadách na Moravě (okolo 1 500 osob) a část kočovala, především v Čechách (několik set osob). Kočovnictví bylo spojeno s tradičními romskými profesemi, zejména kovářstvím a hudební činnosti, ale také s překupnictvím (např. s obchodem s koňmi neboli koňským handlířstvím) a různorodým podomním obchodem (překupníci se zbožím, brusiči, deštníkáři, dráteníci apod.). K českým kočovným skupinám se připojovali zejména od druhé poloviny 19. století tzv. olašští Romové, přicházející z Haliče a Uher po zrušení tzv. cikánského otroctví na území dnešního Rumunska (odtud jejich název podle rumunského Valašska).

Většinová společnost v Evropě v 19. století nadále Romy považovala především za tuláky putující z místa na místo. V první polovině 19. století vznikl v literatuře romantický obraz Romů žijících bezstarostným svobodným životem, který se však značně lišil od reality (jmenujme např. K. H. Máchu a jeho „Cikány“). Zájem o toto etnikum se zvyšuje i ve vědeckých kruzích a vycházejí díla věnovaná jejich jazyku, tradicím či historii.

V období před rokem 1918 se proti Romům uplatňovaly tvrdé rakousko-uherské právní normy. Nejvýznamnější z nich byl výnos vídeňského ministerstva vnitra z roku 1888, který shrnoval dosavadní „proticikánská“ opatření v Předlitavsku. Týkal se vyhošťování „cikánů“ s cizí státní příslušností, vymezoval trestání a postrk kočovných „cikánů“ a upravoval také vydávání dokladů pro domácí „cikány“. Tento výnos nijak nepřispíval ke zlepšení situace kočovných a potulných, ani usedlých a usazujících se Romů, protože celému tomuto etniku vykazoval místo na okraji společnosti.

Čeští a moravští Romové tak vstupovali roku 1918 do nově vzniklého demokratického Československa v dosti nejistém a neutěšeném stavu. Pokračující 20. století pak přineslo celou řadu často drastických státních pokusů o řešení tzv. cikánské otázky.

Autor: Mgr. Michal Schuster / Muzeum romské kultury

POUŽITÁ LITERATURA:

  • Horváthová, Jana: Kapitoly z dějin Romů. Praha 2002, 84 s.
  • Nečas, Ctibor: Historický kalendář. Dějiny českých Romů v datech. Olomouc 2008, 98 s.
  • Nečas, Ctibor: Romové na Moravě a ve Slezsku (1740-1945). Brno 2005, 474 s.
  • Nečas, Ctibor: Romové v České republice včera a dnes. Olomouc 1999, 129 s.

 

Muzeum romské kultury je v evropském kontextu jediným muzeem, které se zabývá dějinami a kulturou Romů od historických počátků do dnešní doby. V nedávné době dokončená stálá expozice muzea, nazvaná Příběh Romů, zprostředkovává tyto informace interaktivní formou návštěvníkům. Stálá expozice je umístěna v prvním patře muzea na ploše o rozloze 351 m2 a je v průběhu roku doplňována o krátkodobé výstavní projekty. Muzeum nabízí rovněž přednáškové cykly, lektorské programy pro školy i komentované prohlídky pro jednotlivce či skupiny. K dispozici je rovněž veřejná knihovna s badatelnou. Otevírací doba: úterý-pátek a neděle 10.00-18.00
ODKAZY: www.rommuz.cz / http://www.facebook.com/muzeum.romske.kultury / VÝSTAVA VĚŘTE–NEVĚŘTE. PAŤAN, MAŤAN o mediálním obrazu Romů  

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.