Někteří živočichové mohou žít bez sexu. K čemu je tedy ten sex vlastně dobrý?

K něčemu to všechno být musí, když se radovánkám ve dvou věnuje takřka celý živý svět. Přesto se někteří tvorové dokázali zbytečných intimit vzdát. Na nějakou dobu, nebo dokonce jednou provždy.

Někteří živočichové mohou žít bez sexu. K čemu je tedy ten sex vlastně dobrý?

Sex znamená především řadu těžkostí… Zvířata musejí vydávat čas a úsilí na hledání partnera nebo se vláčet po světě s přerostlým parožím…

K čemu je sex vlastně dobrý? To je otázka, kterou se denně trápí zástupy lidí po celém světě. Většinou ve chvíli, kdy jim milostné snažení přináší samé potíže. Přesně jako dalším milionům druhů organismů od ploštěnek po šimpanze.

Proč sex?

Protože je hezký – aspoň, když se povede. No ne? Pro většinu živých tvorů kupodivu tohle lakonické vysvětlení z bezpečí lidských postelí moc neplatí. Sex pro ně znamená především řadu těžkostí. Pokud zrovna nevypouštějí pohlavní buňky volně do okolního prostředí, musejí vydávat čas a úsilí na hledání partnera či námluvy, nebo dokonce uzavírat partnerské svazky. A nějakou dobu v nich taky vydržet.

Vláčejí se po světě s přerostlými kusadly, těžkým parožím či nepohodlným peřím, jen aby udělali dojem na příslušníky opačného pohlaví. A to ani nemluvím o luxusní infekční „dálnici“, která se během těch nejintimnějších chvil otevírá pro původce pohlavních chorob. Dlužno přitom říct, že pohlavně přenosné nemoci většinou nepatří zrovna mezi banální neduhy. Rozvášnění tvorové jsou navíc hodně nápadní a málo opatrní. Když se tedy kořist páří, mívají dravci hody.

Přežívají jen ti nejkrásnější. Nálezy fosilií prozrazují principy pohlavního výběru v minulosti

Přes to všechno však sex ve skutečnosti prospívá zdraví. Tedy alespoň v genetickém slova smyslu. Tvorové, kteří se množí nepohlavně, se vlastně klonují. Vytvářejí geneticky shodné kopie sebe sama. A to včetně chyb v genetické informaci, které občas vznikají a s časem se hromadí. Jednou musí přijít okamžik, kdy už je chyb příliš mnoho. To samozřejmě znamená konec pohádky o životě bez sexu. Druh jednoduše vyhyne na dědičné poruchy.

Má to však ještě jeden háček. Klony jsou všechny (skoro) stejné. Tím pádem i stejně náchylné k nemocím. Jakmile se jednou nějakému parazitovi podaří prolomit obranný systém jednoho jedince, může hned skosit celou populaci. Právě proti tomu všemu bojujeme sexem. My lidé stejně jako chobotnice nebo sokoli stěhovaví. Během pohlavního rozmnožování totiž dochází k několikanásobnému promíchání genů – během samotného buněčného dělní při vzniku pohlavních buněk i při spojování genetických sad od obou rodičů. Vznikají tím jedinci, kteří mají málo chyb ve svém genetickém kódu. A taky takoví, kteří jich mají náhodou hodně. Ti však rychle podlehnou a celá populace se pročistí. Každý z nás je zároveň natolik odlišný, že na naši obranu nedokážou původci nemocí najít jednotný recept.

Ale vždyť to jde i bez erotiky!

Jde, ale většinou jenom chvíli. Nebo řekněme na částečný úvazek. Případně z čirého zoufalství. Stejně jako jinde v přírodě však i tady existují výjimky potvrzující pravidlo. Organismy, které žijí bez sexu možná už od vyhynutí dinosaurů.

Hlemýžď kropenatý. FOTO: Michael Fokt

Třeba mikroskopičtí, ale přesto mnohobuněční tvorové jménem vířníci. Milostné hrátky už nepoznali přes třicet milionů let a možná nebyli „na rande“ ještě mnohem déle. Přesto jich známe tři sta druhů a žijí všude kolem nás. Možná v evoluci vsadili na toulavé boty. Umějí totiž ve vyschlém stavu s větrem překonávat velké vzdálenosti. Snadno se tak dostanou do míst, kde ještě nežijí nebezpeční „poučení“ paraziti. A my se zase podíváme do světa tvorů, kteří se aspoň částečně obejdou bez sexu…

Holka, nebo kluk? Některá zvířata mění pohlaví i několikrát během pár hodin. Jiná jsou hermafrodity

Jak si vystačit sám

Hlemýždi jako tento hlemýžď kropenatý jsou hermafroditi – představují tedy něco jako holku a kluka v jednom. Přesto se však snaží k páření najít nepříbuzného partnera. Jestliže se to však příbuznému druhu polygyře pyskaté (Triodopsis albolabris) asi rok nepodaří, přepne do nouzového režimu a oplodní sama sebe. Prostě autoerotika s hmatatelnými výsledky. Podobně řeší nedostatek partnerů i halančík mangrovový (Kryptolebias marmoratus). Jakožto hermafroditní ryba je jediným známým příkladem obratlovce, který oplodňuje sám sebe.

Nepohlavní kráska

Tato medúzka sladkovodní právě vypouští do vody pohlavní buňky. Víte kde? V zatopeném lomu u středočeských Kojetic! V našich zeměpisných šířkách má však smůlu. Ačkoli se původem čínské medúzky ve své domovině běžně množí pohlavně, u nás žijí v každé tůni vždy jen jedinci jednoho pohlaví. Jejich předek sem totiž přiletěl stopem přichycený na tělech vodních ptáků. Naštěstí mají medúzky v rukávu jiné řešení – ve stadiu polypa se množí nepohlavně pučením. Kdo chce, může si pár milionů let počkat, aby zjistil, jestli populace medúzek nakonec zdegeneruje nebo ne.

  

Koráli se skutečně rozrůstají

Všichni mořští koráli v určitý okamžik uvolní do vody mraky spermií a vajíček. Pohlavní buňky spolu splynou a vytvoří larvy, které dají základ novým korálovým koloniím. Přisedlí živočichové s žahavými chapadly však nikdy nezahálejí. Kdykoli během roku se mohou podélně rozdělit na dva jedince nebo nechat vlastní klon vypučet z těla, aby se kolonie mohla zdárně rozrůstat.

 

Potomek z ramene

Když mořská hvězdice při svých pomalých cestách po mořském dně přijde o jedno ze svých ramen, není to pro ni nic hrozného. Během několika týdnů jí doroste nové. Ještě zajímavější však je, že dokonce i z toho ztraceného ramene může vyrůst celý nový jedinec. Stačí, když utržený kus hvězdice obsahuje kousek středového terče. Jinými slovy – „postižená“ hvězdice se právě nepohlavně rozmnožila.

 

Jak zaplavit louku

Pohlavní rozmnožování je o hodně pomalejší než reprodukce bez samců. Konec konců – v populaci samiček, které se dokážou rozmnožovat kladením neoplozených vajíček, může mít potomky každý. V běžném bisexuálním systému však vytváří následující generaci jenom samičí polovina populace. Všechno tohle moc dobře vědí mšice. Na jaře, když potřebují ve velkém zaplavit šťavnaté rostliny, se samičky mšic začnou množit partenogenezí. O několik měsíců později, když už je jich dostatek, vytvoří samčí potomky a zařadí na program taky sex. Promíchání genů před zimou se vždycky hodí.

 

Klonování jedlých hub

Američtí mravenci střihači rodu Atta se množí hezky spořádaně pohlavním způsobem. Byť se zvláštnostmi vyplývajícími z toho, že žijí v kolonii s jedinou královnou. Pro obživu si však v podzemních plantážích mraveniště pěstují jedlé houby, pro které sbírají listy rostlin a dělají z nich kompost. Už asi dvacet milionů let houbu množí „řízkováním“ – tedy nepohlavně. Nové královny si dokonce nesou zárodek houby s sebou, aby mohly založit nové mraveniště. Tenhle systém však v praxi ukazuje nevýhody klonování. Když houbu napadne zrádná choroba s názvem Escovopsis, veškeré plantáže rychle vymřou a mravenci uhynou hlady. Klonovaná houba zkrátka není proti chorobě dostatečně odolná.

 

Okaté panny

Z těchto vajíček příhodně pojmenovaného gekona panenského se vylíhnou samé samičky. Samečky vůbec neznáme. Matka hlídající snůšku totiž patří k druhu, který se rozmnožuje partenogenezí. Vajíčka nejsou oplozená samčí pohlavní buňkou. Takových případů známe z přírody víc (třeba varani komodští VIDEO: Obří draci kladou vejce. Unikátní rozmnožení: samice se obejde bez samce). Muži zkrátka nejsou při rozmnožování nepostradatelní. Slouží vlastně jako dárci genetických novinek. Samičky gekonů panenských se místo toho „páří“ mezi sebou, aby u partnerky vyvolaly ovulaci.

 

Úvodní foto (gekon panenský): Michael Fokt

 MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.