Chaos pod slupkou civilizace. To je současná Nigérie
Nigérii nelze upřít poctivou snahu být reprezentativní: z křižovatek vymetá podomní prodavače, z ulic chaotické taxikáře, vysazuje značky, semafory a stromy. Jenže…
… s masou lidí a jejich zvyky mnoho nezmůže. Jako plevel prorůstá typická Afrika. Chýše z klacků, hromady odpadků, smrad ze spálenišť, pasoucí se dobytek.
Abuja: nové začátky, staré móresy
Jako by Abuja, hlavní město postavené na zelené louce, měla symbolizovat snahu vybudovat novou, bezpečnou a nezkorumpovanou Nigérii. Se svými bulváry ústícími do buše, budovami opřenými o zvadlá lešení a plochami odevzdaně zarůstajícími harampádím tuto Nigérii symbolizuje opravdu dostatečně.
Abuja začala jako megalomanská snaha vybudovat v místě, kde předtím nestála ani chýše, nové hlavní město, instituce a infrastrukturu, protože dosavadní hlavní město, Lagos, bylo už tak nesnesitelné a nebezpečné místo, že se to začínalo projevovat v ekonomice – zahraniční pracovníci utíkali ze země, velvyslanci vyvolávali mezinárodní skandály, město paralyzovaly sabotáže a exploze ropných potrubí, instituce nefungovaly, obyvatelstvo bylo kořistí pouličních gangů.
Bylo třeba jednat – Abuja, nedostavěná, nedokončená a nedomyšlená, stovky kilometrů od Lagosu, se stala hlavním městem v roce 1991.
Titulky abujských novin znějí jako z kdejaké obyčejné západní země: „Prezident představil desetiletý plán na obnovu železnice“ a „Hlasujte pro nejlepší herečku“. A jsou i jiné titulky abujských noviny: „Vzrůstá obliba psího masa“.
Snad nejtypičtějším obrázkem Abuji pro nás zůstanou černoši v galábijích, meditativně rozvalení podél silnic. Umělohmotné konvičky jim leží věrně u boku – asi tady pijou čaj, mysleli jsme si a nic nám nedocházelo.
Jak to bylo s konvičkami a celou Abujou doopravdy
Až jsme jednou uviděli muže, kterak se se svou konvičkou odebírá o pár metrů dál, a aniž by přerušil hovor se svými soukmenovci, přidřepává, a v soukromí své galábie, rozprostřené jako sukně vykonává svou potřebu. Velkou.
Tímhle přidřeplým záchodovým posezem pro nás Abuja navždy zůstane; bezpohlavní kombinací snahy o něco Velkého a života, který si nenechá poroučet; malou planetou, na které vedle sebe koexistují luxusní hotel Hilton a trh s netopýří kůží. Jak člověka nutně napadne při pohledu na močící ženu v business kostýmku – tradiční Afrika vtěsnaná do moderní slupky.
Tajemné juju
Ta tradiční Afrika k nám doléhala ve slově juju. Svou výslovností džudžu se zásadně liší od etiopských výkřiků radosti a také něco zcela jiného znamená. Juju pochází z voodoo a intenzivně žije pod moderním povrchem nigerijského života. Je to snad forma nějakého čarodějnictví?
Nevím – o juju se mluví tiše a opatrně. O juju se nežertuje. Juju může ublížit. Je dobré, si juju nerozhněvat. Žádný Nigerijec by nesnesl otázku: „Co je to juju? Co dělá? A proč?“ Nesnesli ji totiž ani čeští pracovníci ambasády… O juju je lépe nemluvit. Nepoutat na sebe pozornost. Hněv. Juju je mnohem víc než naše pověrčivost spojená s černou kočkou, třináctkou nebo zaťukáním na dřevo.
Nelze říct, co nebo kdo je juju; juju jako všudypřítomná víra v nadpřirozeno, jako strach z všemocných sil pramenící v nejhlubším podvědomí. Juju, předávaný od nejstarších časů, se se stejně intenzivně prožívaným křesťanstvím a islámem vůbec nevylučuje.
Vizuálně se lze s vírou v juju setkat i uprostřed moderního města s výškovými budovami ze skla, ozdobenými nápisy banka, supermarket, TV nebo Price Waterhouse Coopers. Stačí zajít na trh. Sami bychom si netroufli – ale s podporou dobrodružné Marušky z ambasády ano. A tak jsme se jednoho dne ponořili do změti košil, galábijí, videokazet, klobouků, růženců, modlitebních knih a koberečků, nechali se fascinovat barevnými fantaziemi látek, nekonečnými řadami pantoflí, střevíců i střevíčků; odolávajíce pokušení nad hromádkami oříšků obdivovali jsme rukodělné a sériové výrobky – made in China.
Tajemství starých šamanských mistrů
To jediné, co bylo made in Nigeria, bylo však skutečnými dary země: vyschlí chameleoni, scvrklé opice, ptačí hlavy, hadí kůže, lebky myší, prázdné oční důlky, těla ptáků bez hlav, hlavy ptáků bez těl, kosti netopýrů, křídla netopýrů, zobáky, blány, pařáty, kostry. Příslušné náčiní leželo hned vedle: střepy zrcátek, cínové vařečky, začouzené kotlíky, jehly dlouhé jako paže. Tajemný poklad se skrýval v úhledných kopečcích různobarevných prášků, jemného prachu, drtí a květinových směsí. Nějaký čaroděj měl na své dečce vyskládané hromádky obyčejně vypadajících dřívek, jejichž cena ovšem dávala na srozuměnou, že to obyčejná dřívka nejsou.
Jinde se objevily pytlíčky se nápisem „Na sílu“ a vyobrazením nadlidského mužského údu. Třebaže nám z havraních zobáků a propadlých tváří prodejců nebylo lehce u srdce, nad těmito pytlíčky se nám ulevilo: doma by to byl hit. Tajemství starých šamanských mistrů, zněl by reklamní slogan. Tahle intenzivní tradiční Afrika nás zaskočila. Obvykle nebyla moc k vidění – a už vůbec bychom ji neočekávali v zemi tak fixované na materiální prožitky, jakou byla Nairaland, pardon, Nigérie.
AUTOŘI: Martina a Jarda Svobodovi
Úvodní ilustrační foto (Lagos, Nigérie): Isifa
