Když se v Japonsku třese zem, neznamená to, že jede vlak, ale možná budou padat domy!

Když se poprvé propudíte otřesy, nechápete, co se děje. Že by jel vlak? Nezapomeňte, že jste v Japonsku. Tady se země třese prakticky pořád a časem si na to zvykne každý!

Když se v Japonsku třese zem, neznamená to, že jede vlak, ale možná budou padat domy!
Když se v Japonsku třese zem, neznamená to, že jede vlak, ale možná budou padat domy!
Zdroj: archiv

Jsem druhej týden v Japonsku, se spolubydlící sedíme v pokoji na zemi a vzájemně si sdělujeme různá životní moudra, když se celá místnost začne zlehka třást způsobem, jakoby kolem domu zrovna projížděl vlak. Trvá to jen pár sekund a pak to odezní stejným způsobem, jakým se to objevilo.

Japonské tetování vypráví příběhy vrahů i obětí. V lázni ho ale neuvidíte

Je mi jasný, že v 17. patře o vlak máme trošku nouzi, a tak se tady vedle paní ptám, jestli to cítila taky, a že tohle byl teda opravdu zvláštní pocit. Ona na mě jen vycení zuby a s úsměvem od ucha k uchu říká: "Tak to se holka připrav, že než odjedeš, tak takovýchto 'vlaků' ještě pár zažiješ", a odejde do koupelny. 

Jídla vystavená ve výlohách restaurací nahánějí sliny už od pohledu. Dané makety jsou však vyrobeny z plastu, v čemž jsou Japonci také mistry.

 

Co dělat, když to začne? 

Ani ne týden na to sedím zase doma, a to už těmi otřesy dokonce spadne z police na zem sklenička na pití, což už ve mně ale vyvolá opravdovej strach. A dost, volám kamarádce, že jsem se už asi dočista zbláznila, protože se tady věci kolem mě pořád třesou a ostatní se mi jen smějou a že mi z toho už celkem přeskakuje, načež mi je věčná hádanka v hlavě konečně zodpovězena jedinou větou a to: "To jsou zemětřesení, který se nedějou jen tobě, ale úplně celýmu Tokiu!". 

No jo vlastněééé, úplně jsem vypustila tu variantu nejjednodušší. Následně jsou mi ještě osvíceny pokyny, jak se chovat, kdyby se náhodou dostavil jeden z těch silnějších otřesů, a začalo tak jít třeba až o život. Prý si mám jít v ten okamžik urychleně stoupnout do rámu dveří anebo se schovat pod stůl či pod něco, co by mohlo pád zdi nebo stropu zmírnit.

Japonsko je zvláštní země. Najdete tady třeba les sebevrahů, kde ročně ukončí život sto lidí. Na druhou stranu je to země neskutečně krásná, a to hlavně na podzim.

Když se dostavuje zemětřesení čtvrté, začnu si ho pomalu i užívat a zkoumat, jak dlouho zhruba trvá, kdy má vyvrcholení apod. 

Pri tom pátým zrovna pololežím na posteli, a tak se jen už jako zkušenej pozorovatel posadím s nohama pokrčenýma pod sebou, mávajíc rukou nad hlavou a připomínajíc tak kovboje při jízdě na divokém býkovi a do toho křičím: "Jedééém!"

Další otřesy

Chrám v Tokiu

Po šestém třesu země, kterej je úplně tím nejsilnějším, co jsem tu za celou dobu zažila, se však už přestávám smát a popravdě se i bojím. Když k tomu posléze ještě uslyším přibližující se houkající sirény pohotovosti a hasičů, které zastavují nedaleko mého obydlí k jednomu malinkatému prastarému domečku, kterej to už chudák nevydržel a celej se zhroutil, zapřísáhnu se si už nikdy v životě z tohoto přírodního živlu legraci nedělat, ani kdyby nevím co. 

Následující sedmý kousek mě zastihuje na jedné z nejrušnějších křižovatek světa - Shibuya, a tam mezi mrakodrapy prostě není kam se schovat, ani most v dohledu, takže se jen na dobu, než to odezní zastavím, a mám tak možnost po očku pozorovat zdejší uspěchané okolí. Načež zjistím, že jsem snad asi úplně jedinej člověk, co to v tom obrovským frmolu zasekl a zůstal stát.

Se samotnými Japonci nějaký zemětřesení totiž už ani nehne. Všemožné postavičky míhající se bez známky byť i jen zpomalení všude okolo jak v jednom obrovským mraveništi. Všichni nadále přecházející ulice jakoby se nezemětřesnilo, třeba maminka s kočárkem jakýmsi záhadným způsobem to vždycky vybalancuje a kupředu pravá, nebo třeba businessmani v oblecích a kufříkama v rukou, snažící se to ze strany na stranu jakkoliv vyrovnat, vypadající v tuto chvíli spíš dost přiopile než respektovaně, prostě a jednoduše, tady už jsou s nějakým zemětřesením sžití natolik, že je to absolutně nemá šanci ani zpomalit, natož zastavit.

A o tom, jak rychle se člověk adaptuje, se sama přesvědčuju jednoho rána po probuzení, kdy se mě spolubydlící ptá: "Cítilas to v noci? Tentokrát to bylo zase dost silný.", a já zjišťuju, že jsem cítila kulový, že jsem to všechno jednoduše prospala.

AUTORKA: Tereza Kazan
Další cestopisy a reportáže z Asie najdete na www.HedvabnaStezka.cz.

 

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články