Mexiko ukrývá své Varhanní hory. Turisté k nim zavítají jen náhodou

Sierra de Organos jsou ukrytým pokladem v centrálním Mexiku.

Mexiko ukrývá své Varhanní hory. Turisté k nim zavítají jen náhodou

Největší mexické varhany mají rozlohu národního parku, ale bohužel nehrají. Šikovný kouzelník zaklel jejich píšťaly do nádherných skal. Krása Sierra de Organos je sotva známá obyvatelům blízkého Sombrerete, turista sem zavítá jen náhodou.

Sombrerete - pohodové město a nejlepší mexické muzeum

Panuje zde klidná atmosféra, nikdo nikam nespěchá. Lidé vás zastaví na ulici a začnou se jen tak vyptávat, odkud jste a co děláte, nakonec se rozloučí podáním ruky a každý jde dál svou cestou. Na noc toto přes den klidné město ožívá, hudba se line odevšad, dunící auta projíždějí ulicemi, takže je slyšet vibrující okenní tabulky na domech.

Fiesta v Mexiku se slaví do rána. S hudbou, tequilou, jídlem i slepými patronami

Původně jsem neměl v plánu zde na noc zůstávat, ale bylo už pozdě a neměl jsem ani ponětí, jak se do Varhanních hor dostanu, takže jsem to nechal na další den. Večer jsem vyběhl na kopec na západní straně města, odkud byl nádherný výhled na zapadajícím sluníčkem nasvícené Sombrerete. Po obloze pluly mraky a v dálce se na obloze podezřele kupila šedá hmota.

 

Příští den, v pátek ráno, jsem vstal až v devět. Taky nedivte se, když jsem v pokoji neměl ani jedno okno. Můj cíl byl jasný -dostat se do Sierra de Organos, ať to stojí, co to stojí. Navštívil jsem místní turistickou kancelář. Úřední jazyk zde byla španělština, což trochu ztížilo mé vyjednávání, ale nakonec jsem se domluvil. Zprvu jsem měl pocit, že o Varhanních horách vědí možná ještě míň než já, ale nakonec se ukázalo, že přece jen nějaké informace mají. Taxík za 200 pesos jsem s díky a s úsměvem odmítnul. Další možnost je přiblížit se autobusem ve 14:00. Zpět už se ale nedostanu, v sobotu autobus nejezdí, a kde budu v parku spát, už jsem neřešil vůbec.

Během následujících asi 4 hodin jsem vylezl na další kopec nad městem, rychle seběhnul dolů, abych stihnul prohlídku muzea a setkal se s Angelem z turistické kanceláře, který slíbil, že mě doprovodí na autobus.

Mexická jeskyně Naica: Největší krystaly na světě vypadají jako z ledu

Muzea celkově moc nemusím, ale tohle bylo jiné. Podle Angela je to nejhezčí muzeum ve státě a já jsem mu to věřil. Také na něj byli všichni patřičně hrdí. Z velké části je věnované těžbě nerostných surovin. Musel jsem se usmát nad fotkou Mexičana s obrovským sombrerem a náboji nacpanými ve dvou zkřížených pásech na hrudi. Nakonec jsem se dostal k pro mě nejdůležitější části věnované točení westernů v Sierra de Organos. Na zdech visely fotografie Anthonyho Quinna, Gregoryho Pecka a dalších, a ve vitrínách kolty a náboje všeho druhu.

Autobus mě vyhodil na křižovatce asi kilometr od vstupu do parku. U brány jsem zaplatil 40 pesos za vstup a jednu noc. Strážného jsem se zeptal, jestli tu někdy byli nějací Češi. Dlouze se zamyslel, a pak tónem, jako by jich sem ročně jezdily stovky, řekl, že ano, asi před třemi lety tu prý dva nebo tři byli. Nad horami se pomalu začínala stahovat mračna a já pokračoval dál do jejich útrob.

Sierra de Organos aneb Varhanní hory

FOTO: Tomáš Merta

Sierra de Organos je národní přírodní park rozprostírající se na pomezí států Durango a Zacatecas a leží asi 30 km od Sombrerete. Je součástí pohoří Sierra Madre Occidental.

To, co toto malinkaté pohoří činí zajímavým a výjimečným vůči okolí, jsou skalnaté formace ve tvaru píšťal - odtud název Varhanní hory. Jednotlivě nebo v seskupeních se tyčí směrem k nebi a vybíhají do několika menších údolí. Nejvíce se zde daří borovici, roste tu velké množství kaktusů, a pokud má člověk štěstí, může spatřit nebo alespoň uslyšet kojota. Před mnoha lety se zde točily westerny, pro které je charakter krajiny jako stvořený. Dnes už zbyly jen vzpomínky a fotografie vystavené na zdech muzea a správa parku se celkem dobře stará o zachování původního rázu krajiny.

Prošel jsem bránou a vydal se po prašné cestě dál do údolí. Mapu jsem nikde nesehnal, nic takového prostě neexistuje. Ani zde ne a neměl jsem tušení, jak velkou rozlohu může park mít. Nakonec jsem byl celkem překvapený, jak malý byl oproti mým představám. Jedno dlouhé údolí, ze kterého do stran vybíhaly další tři nebo čtyři menší. Nad skalami se začínaly hromadit šedé mraky. Přicházely z východu a zastavovaly se přesně nad Sierra de Organos před jakousi neviditelnou hradbou. Měl jsem s sebou spacák a plánoval přespat na divoko, kdekoliv to půjde, ale to budu řešit, až se setmí. Zatím jsem lítal s foťákem po kopcích jak divý. Několik píšťal jsem zdolal, i když se to ze začátku zdálo nemožné. Chvíli před soumrakem začalo pršet a teprve tehdy jsem si uvědomil, že bych si měl najít klidný kout na spaní. Přespal jsem v průrvě ve skále, kterou jsem objevil těsně před setměním. Měl jsem štěstí.

 OBRAZEM: V Mexiku umí oslavovat i smrt. Berou ji jako součást života

Ráno jsem vyšplhal na kopec na západní straně parku. Žádná cesta zde nebyla, musel jsem se prodírat houštím a často se vracet. Ale výhled stál za to. Sešel jsem dolů a namířil si to zpět do Sombrerete. Nemá smysl zde trávit více času. S dopravou to bylo jednoduché. Byla sobota, autobus jede až v pondělí, tak jsem se musel zpět do Sombrerete dostopovat.

AUTOR: Tomáš Merta
Úvodní foto: Výhled na Sombrerete

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.