Napříč libyjskou Saharou přes oázy Rebián a Kufra

Vydáte-li se autem na cestu Saharou, musíte občas zavítat do oázy, abyste doplnili potřebné zásoby. Hlavně nezapomenout na benzín. Někdy ani zkušení Tuaregové neodhadnou správné množství na dlouhé cesty pískem.

Napříč libyjskou Saharou přes oázy Rebián a Kufra

Poté, co jsme projeli sopečný kráter Wae en Namus a prokličkovali minovým polem v legendami opředeném průsmyku Kligue, jsme se na naší ceste libyjskou Saharou museli zastavit v oázách. Bylo nutné doplnit naftu a hlavně zásobu vody. Naše cesta vedla přes oázy Rebiána a Kufra.

Cesta nikam

Stopy války

V bělavých dunách jsme se rychle ztratili. Zde již neexistovala žádná pista, nejsou zde žádné orientační body. Poutník zná jen směr své cesty a doufá, že jej nečekají žádné nepředvítelné potíže a neprůjezdné překážky. Stále nahoru a dolů, náklony a obava z převrhnutí vozu, stále nečekané zlomy schované v mracích písku, které při zemi žene silný vítr.

Takovou pouští nelze jet přímo. Je třeba hledat cestu nejmenšího odporu, která alespoň trochu směřuje k cíli známému jen z mapy. A navíc po tisících kilometrů v těžkém terénu již autům dochází dech. Jeden vůz je bez zadních tlumičů a pohupuje se jako rozvášněná kačena. Zrovna ve chvíli, kdy jsme dorazili k prvním známkám civilizace, odmítl spolupracovat další vůz. Zapalování, elektronika…

O prvních kilometrech Martina Vedrala a jeho přátel přes Libyjskou poušť se můžete dočíst v článku Libyjskou Saharou - Waw en Namus a průsmyk Klingue. Závěr cesty zase najdete v článku Podél jižní hranice - Hora Al Uweinat .

Život uprostřed pouště

Prostě malér a potřeba údržby, které byl vyhrazen celý další den. Oáza Rebiána leží ve středu písečného moře a s okolím ji nespojuje žádná pevná a trvalá cesta. Kromě klasických obydlí a ohrad upletených z palmových listů zde objevíte i zděné budovy. Patří oficiálním institucím a jejich zaměstnancům.

Naše auto na usazeninách po dávném moři FOTO: Martin Vedral

Místní lidé ale vědí, že v palmových domcích je lépe. Tuto znalost mají za věky, kdy tu jejich rody žijí, snad i v genetickém kódu. Těžko si lze představit, že by se sem někdo dobrovolně nastěhoval. Nabízí se však myšlenka, že zde existovala vesnice již dříve, než Sahara začala vysychat a my mluvíme s potomky někdejších neolitických lovců a pastevců.

Při příjezdu jsme vzbudili velkou pozornost. Do středu vesnice nejprve doskákal vůz bez tlumičů i se svou posádkou, která neměla daleko k mořské nemoci. Na kraji veřejného prostranství uvízlo další auto s poruchou zapalování, další vůz skončil v hluboké závěji písku.

Na náš “velkolepý” příjezd reagovaly houfy dětí, které k nám běžely snad ze všech stran. Děcka se smála a očekávala dárky. A my jsme je nezklamali. Tak jsme rychle získali řadu nových kamarádů. Díky nim a jejich rodičům jsme se dověděli, kde ve vesnici hledat svářečku (k provizorní opravě tlumičů – vydržely až domů), kde obchod, policii a další nezbytnosti. Jen nafta tu nebyla. Ta na nás čekala až ve velké a na asfaltu ležící oáze Kufra vzdálené asi dalších 100 km cesty mezi přesypy.

Tuaregové uvízlí v poušti

Po opuštění Rebiány jsme měli ještě jeden zajímavý zážitek dokreslující povahu a fatalismus místních obyvatel. Asi šedesát kilometrů před Kufrou jsme zastavili u velké špinavé kaluže, která zde zbyla po nedávném dešti. Ano. Nemýlíte se. I na Sahaře občas prší, a to častěji, než si Středoevropan myslí.

Syn pouště doopravdy na suchu FOTO: Martin Vedral

Byla zde zaparkovaná snad 50 let stará Toyota ve zbědovaném stavu. U ní se ve stínu krčili dva Tuaregové. Zkušení se vždy okamžitě skryjí před vražednými slunečními paprsky. Došlo opět na nezbytné přátelské formality (kefálek enta, wa enta, kefálek mama…), čajíček, cigaretu. Pak jsme se dověděli, že jim došel benzín a zda jim nemůžeme trochu dát.

Bohužel všechna auta v našem konvoji poháněla nafta, a tak jsme mohli pomoci jen tak, že jsme jednoho domorodce s kanystrem naložili a slíbili jej dovézt do Kufry. Druhého jsme se ptali, zda něco nepotřebuje. Především vodu. Usmál se a mávl rukou. Jíst prý nemusí, s kaluží, u které jsme parkovali, vydrží alespoň týden, a tak chtěl jen dvě cigarety… Situace, ve které by si mnohý z novodobých a perfektně vybavených dobyvatelů Sahary rval vlasy, jej ani v nejmenším nevyvedla z míry. Uměl totiž na Sahaře žít a přežít.

Kufra, největší oáza

Mechanizace pronikla i k velbloudářům. Takto probíhá nakládání. FOTO: Martin Vedral

Kufra patří mezi největší saharské oázy. Jedná se o celkem moderní město s nezbytnou infrastruturou a dostanete zde vše potřebné. Tedy i naftu. Ale má to háček. V Kufře je také vojenské letiště. Je na konci leteckého mostu, kterým UNHCR zásobuje věčným konfliktem zužované obyvatelstvo v súdánském Dárfúru. Odtud vyjíždějí kilometry dlouhé kolony obrovských tahačů naložené tisícovkami pytlů s obilím, na kterých jsou tři velká písmena, červenobílé pruhy a bílé hvězdy v modrém poli, a tak nenechávají nikoho na pochybách, kdo že je dárcem.

Tyto konvoje potřebují pro svou dobrodružnou a offroadovou cestu na jih pohonné hmoty (jedou po stejné trase, po které se jezdí terénními speciály, překonávají písky, přesypy i skalnaté úseky). A tak se nám stalo, že nafta pro nás prostě nebyla. V tu chvíli se probudil „náš policajt“, nechal se dovézt na vojenské velitelství a tam místnímu veliteli vysvětlil, že bez nafty v Kufře zůstaneme a budeme tu asi zlobit. Ať nám jí radši pár litrů prodá.

Asi po hodinovém vyjednávání se zrodil dopis s náčelníkovým autogramem. Arabsky v něm muselo stát něco jako: „Hele kluci neblbněte a natočte jim naftu. Moc jí nespotřebujou a zmizej. Ať je radši máme z krku“. Muselo to tak být, protože když jsme neoblomnému pumpaři tuto risalu (dopis) ukázali, rozesmál se a povolil.

Autor textu a fotografií Martin Vedral zdědil toulavé boty po svém tatínkovi, který jej v letech uvolnění "protáhl" snad celou Evropou a "okolím". V roce 1986 odjel jako zdravotnický odborník pracovat do Libye, kde strávil 4 roky. V té době se domníval, že se do Československa již nevrátí. Po roce 1989 si však v ČSR zřídil soukromou lékařskou praxi, ze které vyráží v rámci potřebné duševni hygieny cesty do nejrůznějších míst všech kontinentů. Jeho láskou je hlavně Indie, do níž podnikl již více než 20 cest. Za nejdůležitější považuje průzkumné cesty na indický dálný východ, do Arunáčálpradéš, Nágska či Meghaláje. Velký význam pro něj mělo i 5 expedic do srdce libyjské Sahary.

 

Další články na portálu Hedvábná stezka:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.