Pěšky kolem činné sopky Eyjafjallajökull. Před erupcí i po erupci

Islandské sopky jsou neustále omílané v médiích. Jsou ale opravdu tak nebezpečné? I ty činné navíc turistům nabízejí neopakovatelné zážitky, i když se k nim vydají třeba čerstvě po výbuchu.

 

Zmínka o plánované cestě na Island vyvolává v podstatě dva druhy reakcí. Nadšenou: „Jó, tam se chci taky jet podívat,“ anebo bručivou a bez zájmu: „Hmmm, tam je moc zima.“ S tou zimou to není tak horké, jak je u nás všeobecně zažitá představa, ale pravdou je, že na koupačku v moři to ani v létě není.

Jak se žije v hlavním městě Grónska? Vítejte v Nuuku, metropoli ostrova věčného ledu

Ale zase, na co by pak Islanďané měli horké prameny, že? A kdo rád chodí po kopcích, stejně není na nějaká přílišná horka zvědavý.

Já mám pocit, že se mi nikde po světě nechodilo lehčeji. Kopce nejsou extrémně vysoké, krajina se často mění, ve výhledu vám nebrání žádné stromy, vzduch je průzračný. Však taky kamarád, když jsme onehdy řešili, co nás na Islandu pořád drží, debatu uzavřel jednoduchým: „No prostě se mi tu dobře dýchá.“

Ale zpátky k výletování. Není to úplně vycházkové chození, svůj adrenalin tu taky najdete a nemusíte zrovna lézt na ledovce. Na kopce a hory často šplháte z úrovně hladiny moře, takže když jsou vysoké tisíc metrů, tak je to tisíc metrů. Počasí vám tady taky občas pořádně zatopí. Je dobré být připraven na vítr a mokro. A překvapivě, krém na opalování s sebou, sluníčko tu i za mrakem má svou sílu.

Pěšky kolem sopky pod ledovcem Eyjafjallajökull 

Národní park Skaftafell FOTO: Blanka Pöschlová

Jeden z nejhezčích výletů na Islandu je tří až pětidenní trek zvaný Laugavegurinn. Jeho prodloužením je část ze Skógaru do Thórsmörku nebo naopak. Nachází se přímo v oblasti v roce 2010 tolik „populární“ sopky pod ledovcem Eyjafjallajökull.

VIDEO: Nejkrásnější místa Islandu českýma očima

Stezka prochází přes sedlo Fimmvörduháls a nahoře přes čerstvé lávové pole. Je to jednodenní trek, ve variantě s přespáním v horské chatě v sedle lze protáhnout na dvoudenní. (v sezoně nocleh nutno rezervovat u místního klubu turistů). Udávaná délka se různí, stezka se kvůli nové lávě protáhla. Nám letos chytré přístroje ukázaly přes 26 kilometrů.

Před erupcí 

Mé první osobní seznámení s výstupem bylo v roce 2006, kdy jsem jako nováček neznalý místních možností šplhala do kopce s batohem na 14 dní, místo abych si nechala část bagáže poslat autobusem do Thórsmörku rovnou. Začínali jsme veSkógaru, cestou vzhůru horskými loukami podél řeky s desítkami vodopádů.

Po nějakých patnácti kouscích jsme je přestali počítat a fotit. Nahoře pod sedlem padla mlha a bylo radno držet se člověka, který znal cestu. Bohužel místní znalec šel nalehko, a tak dosažení horské chatky bylo více než zasloužené. Odměnou nám tenkrát byla večeře o třech chodech a s lahví vína, čímž jsme navíc odlehčili naše těžké batohy. A pak druhý den ráno, počasí jak malované. Cestou dolů do Thórsmörku jsme si užívali výhledů na okolní ledovce, vodopády a barevné kopce.

Chvíli po erupci

Po výbuchu sopky v roce 2010 jsem se nahoru dostala hned stejný rok v létě. Byla jsem zvědavá na sněhová pole pokrytá vrstvou popela a prachu. Výsledek mě nezklamal. Nahoře v sedle sice opět mlha, navíc se rozpršelo (ledovce přitahují mraky jak bonbon vosy). Původní idylické pleso v sedle zmizelo a objevila se krajina, co vypadá jak poctivá hnědouhelná pánev. Na konci se vinul impozantní had nového lávového pole, jež se vyvalilo z trhliny, která se otevřela zhruba měsíc před výbuchem v hlavním kráteru. Vloni jsme neprošli až dolů do Thórsmörku, ale vrátili jsme se stejnou cestou zpět do Skógaru.

Rok po erupci

Cestou na Thórsmörku. FOTO: Blanka Pöschlová

Další možnost podívat se nahoru k sopce se mi naskytla letos v létě. Zima byla extrémně dlouhá a navíc prach z výbuchu nejspíš vloni v létě bránil úplnému roztátí předloňského sněhu ukrytého pod ním. A tak se krajina opět změnila. Zpátky byla sněhová pole, ale v daleko větším rozsahu. Kde stezka dříve vedla dolů a nahoru, letos byla jen bílá rovina.

OBRAZEM: Nejkrásnější místa Islandu

A opět byla mlha a to taková, že by se dala krájet, a tak jen nechápu blázny, kteří se vydají nahoru bez znalosti místa a mapy, o kompasu nebo navigaci gps ani nemluvě. Za takového počasí rychle pochopíte, proč se nemají podceňovat islandské hory. Cesta přes sedlo je sice na místní poměry za normální situace poměrně dobře značená dlouhými žlutými tyčemi, ty ale letos zmizely pod závějemi sněhu.

Vzhledem k mlze jsme sice byli ochuzeni o výhledy na Thórsmörk, ale po trochu klaustrofobické cestě bílým mlíkem přes sedlo, se za kopcem objevila nová horká země plná barev. Proud lávy z trhliny přetnul starou stezku a ta nová vede přímo přes a skrz. Všichni jsme nadšeně fotografovali neskutečné přírodní útvary a nahřívali si promrzlé prsty. Ač je to již přes rok, co se trhlina objevila, země je pořád horká. A to tak, že v některých místech byste půl metru pod povrchem uvařili vajíčka. Po překonání lávového splazu se stezka napojila na původní trasu a cesta dolů do Thórsmörku už byla stejná jako před erupcemi.

A za rok? Kdo ví

Oblast je pořád seismicky aktivní, nyní více na protějším kopci, kde pod rozlehlejším ledovcem Mýrdalsjökull dřímá větší sopka Katla. A možná se sopka probouzí nebo snad jen hlasitěji oddychuje? Neví nikdo. V létě se země zatřásla trochu více, až se utrhly ledovcové kry, které strhly most na hlavní okružní silnici číslo 1. Pro svět zpráva lokálního významu. A hora se třese dále. Jedná se o malé otřesy povětšinou do 3. stupně Richterovy škály, které jsou měřitelné pouze přístroji a pro člověka jsou nepostřehnutelné. To kdyby se tam náhodou někdo šplhal. Islanďané tedy sopku sledují, ti, kteří žijí přímo pod sopkou, oprašují evakuační plány, ale stejně víc řeší běžnější každodenní problémy a radosti podobné těm našim.

V médiích se čas od času objeví zprávy typu, že Island čeká největší erupce za sto let, a plánují se různé katastrofické scénáře pro ostrov a svět. Podle Islanďanů samotných a jejich médií je třeba zachovat si chladnou hlavu a problémy s výbuchy sopek řešit, až nastanou.

Nikdo nemůže říct kdy, jak, kde, jak moc. Dokud sopka opravdu nevybouchne, tak proč se stresovat. A když geolog řekne brzo, myslí tím období i několika let, někdy i desítky. (Když novinář slyší brzo, často napíše „dneska, nejpozději zítra“). Geolog vám v další větě poví, že se může stát, že sice bouchne, ale úplně nějaká jiná sopka někde úplně jinde. Zatím můžeme jen zpovzdálí sledovat. Například tady nebo tady

A příští rok? Kdo ví.

AUTORKA: Blanka Pöschlová

Další cestopisy a reportáže z Evropy najdete na www.HedvabnaStezka.cz.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.