To nejlepší z HedvabneStezky.cz: Cesta kolem Laponska za 50 dní
Země za polárním kruhem je plný divoké přírody, adrenalinu a zajímavých lidí. Bez pochyby je to velká exotika, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Cílem cesty nebylo pouze poznávání tundry na konci Evropy, ale také jejich původních obyvatel – Sámů.
Vydal jsem se s batohem do Laponska (Sápmi) na 50 dní dlouhou cestu. O zemi, která leží za polárním kruhem, jsem slyšel hodně – někteří o ní dokonce mluví jako o poslední divočině Evropy. Bez pochyby je to však v rámci Evropy velká exotika, kterou jsem si nemohl nechat ujít.
Cílem cesty nebylo pouze poznávání tundry na konci Evropy, ale také jejich původních obyvatel – Sámů (Laponců). Toto etnikum bylo často potlačováno v oblasti svých kulturních projevů a také v právu na užívání svého mateřského jazyka. V současné době probíhá v Laponsku revitalizace sámské kultury a sámských jazyků, a proto bylo mým cílem navštívit i místa s velkou koncentrací Sámů a zblízka se tak podívat, jak se dělá novodobé „národní obrození“.
Jediné, co mě za celých 50 dnů vázalo, byla zpáteční letenka do norského Tromsø. I když jsem měl přibližný plán cesty, samotnou realizaci dalších kroků jsem řídil podle situace, počasí a především chuti. Laponsko nabízí spoustu zážitků, z nichž některé bych zde rád prezentoval.
Nejsevernější na světě
Většinu norského a finského Laponska silně poznamenala německá armáda na konci druhé světové války, když ustupovala s taktikou spálené země. Historických budov tedy v těchto oblastech najdete poskrovnu. Tromsø bylo německé zkázy ušetřeno a osobně ho považuji za jedno z nejhezčích měst, které jsem kdy viděl. Město ležící ve fjordu obklopeném horami čítá nyní asi 65 000 obyvatel a pyšní se spousty tituly „nejsevernější“ – je tu nejsevernější univerzita na světě, nejsevernější botanická zahrada na světě, nejsevernější pivovar na světě (Mack) atd.
I když je zde počasí díky přímořské poloze města poměrně náladové, je to místo, které byste rozhodně neměli opomenout. A jak říkají Norové, „neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení“. Nejen samotné město, ale především okolní příroda jsou zcela výjimečné. Přiletěl jsem v druhé polovině července, a tak jsem si mohl ještě pár dní užívat půlnoční slunce, nicméně od srpna se začaly dny opět zkracovat.
| Nejsevernější část Evropy dokáže svým návštěvníkům připravit i drsné překvapení v podobě nepříznivého počasí, přečtěte si jaké je to být ve vánici v nejsevernějším koutě Evropy. I přesto je putování Norskem nezapomenutelným zážitkem. |
Národní park Abisko s Laponskou bránou
Za jeden z vrcholů celé cesty považuji švédský Národní park Abisko, kde to „pravé“ Laponsko teprve začalo. Abisko leží u 70 km dlouhého jezera Torneträsk a je to jedno z míst s nejmenším počtem srážek v celém Švédsku, tudíž hezké počasí je zde mnohem pravděpodobnější než na jiných místech - z vlastní zkušenosti mohu potvrdit.
Národní park Abisko, to jsou lesy, jezera a bažiny v údolích chráněných horami, jezero Torneträsk, vodopády, řeka Abisko s kaňonem a překrásnou deltou, ale především se zde nachází Laponská brána. Jedná se o dvě hory tvořící údolí to tvaru „U“ - vynikající orientační bod, ale především vděčný objekt fotoaparátů ze všech možných pozic.
Komáři, sobi a irelevance veličiny času
Každá část Laponska je úplně jiná – v Norsku tvoří krajinu především fjordy a vysoké hory tyčící se přímo z moře, ve vnitrozemí pak obrovská náhorní plošina s typickoutundrou. Ve Finsku vás čekají nekonečné lesy v nížinách přerušované pouze jezery a bažinami. Spojovacím prvkem všech částí Laponska jsou komáři, sobi a naprostáirelevance veličiny času.
Finské Laponsko
Zatímco ztratit se v hustém finském lese je jednoduché a zároveň poměrně nepříjemné (jinými slovy kompas vřele doporučuji), orientace v Národním parku Pallas-Yllästunturinení žádný problém. Je to rovněž vynikající příležitost, jak se setkat s trochu většími kopečky ve finském Laponsku.
Z Pallas do Hetty vede 55 km pěší cesta, která protíná tento národní park. Na cestě můžete zdarma využít malé chatky (ostatně jako i v jiných částech Finska), jež jsou určeny zdejším hikerům. Zhruba v půli cesty narazíte také nasaunu.
Osobně jsem byl velmi nadšený z jezera (rozloha přes 1000 km2) a obce Inari, což je takový zvláštní mikrokosmos složený z výrazných postaviček místních obyvatel žijících si svým vlastním životem. Když jsem do Inari přijel, začalo tam být velmi živo, protože se zde konal hudební festival Ijahis idja (Bílá noc), kde kromě sámských hudebníků vystupovali i ostatní umělci z řad původních národů. Na festivalu jste bez nadsázky viděli skoro celé Sápmi, hodně lidí přijelo třeba z norského Laponska. Člověk se tu seznámil se spoustou zajímavých lidí, nicméně s postupem času byli všichni méně a méně střízliví (eufemismus). Věřte mi, to ani v českých hospodách nezažijete. Příští den Inari úplně ztichlo a v „centru“ jste potkali pouze místní štamgasty, které pak vídáte každý den, když procházíte kolem Hotelli Inari.
V Inari byste neměli opomenout muzeum Siida, což je rozhodně nejlepší sámské muzeum v celém Laponsku. Když je hezké počasí, stojí za to koupit si lístek na plavbu po jezeře, okolí Inari pak nabízí širokou škálu krásných výletů - např. dřevěný kostel u jezera Pielpejärvi či hora Otsamo s výjimečným výhledem na okolní krajinu.
Je lepší je být na cestě než doma
Na konci srpna už byl ve vnitrozemí začátek podzimu, období, kterému Finové říkají„ruska“. Borůvčí se červená, břízky jdou do žluta a okolní krajina začne hrát barvami. S postupujícími kilometry na sever přibývají i barvy a podzim. Dny jsou ještě vcelku teplé, ale noci už umí být poměrně chladné – teplota klesá k nule.
Příjezdem do Tromsø se mi uzavřel kruh cesty - cesty, kterou jsem si neskutečně užil po všech stránkách. Nebyla to jen úžasná příroda a trocha adrenalinu, ale i spousta zajímavých lidí, vtipných příhod, prostě road trip jak má být, myslím. Zemi za polárním kruhem jsem opouštěl s pocitem, že se musím co nejdříve vrátit zpátky. Laponsko určitě nezklame ani velmi vysoká očekávání. Těch pár míst, co jsem tu krátce popsal, jsou pouze malou ochutnávkou, která vás třeba inspiruje k tomu vydat se na sever. Jak říkají Sámové, „je lepší být na cestě než doma“.
TEXT A FOTO: Lukáš Košner
